Drobná váda dcer Krokových

 
                                 DROBNÁ VÁDA DCER KROKOVÝCH
     
     „To bylo hezké Libunko, ty při tom vždycky tak jako zkrásníš!“ Libuše se na sestru vděčně usmála a chtěla něco říci, ale ta mluví dál: „Tak se při tom celá změníš…“
     „Aby se nezměnila,“ ušklíbla se Kazi, „Každý by se změnil, po tom, co jí míchám! Na to má sestru nejlepší kořenářku v zemi, aby mohla vypadat, jak se jí zachce.“
     „No, tentokrát se ti to moc nepovedlo,“ řekla uštěpačně Libuše.
     „Co, nepovedlo? Bylas jak pominutá, co bys ještě chtěla?“
     „Nechutné to bylo, hubu to křiví…“
     „Tak já jsem se ti netrefila do gusta! Ale to by také nebylo nic těžkého, stačí obden soudek medoviny a je vystaráno.“
     „Já a medovina? Snad při oslavách trochu, ostatně co je u nás v rodině ten tvůj hromotluk, tak je o medovinu nouze. A vůbec, co tě to napadlo? Sama jíš všelijaké houbičky, za chvíli budeš jak ta veverka.“
     „A co myslíš, že máš v tom pití, po kterém tak vyvádíš? Příště si tam vyvař ten svůj věneček, co pořád nosíš na hlavě, dávno vdaná ženská! Já ti to musím namíchat, abys vypadala, ale ještě pořád myslela, rozumíš, to je to nejtěžší.“
     „Sestřičky, prosím vás,“ snaží se úpěnlivě Teta. Celá váda vznikla po jejích slovech a ona se tak trochu cítí být její příčinou, „věštila přece, tak co to povídáte?“
     „To se to věští sláva města, když ho hned poručí postavit. Široko daleko nic takového nestojí, to se taková věštba musí splnit! A když ne, tak se jí pomůže.“
     „Ale na opuštěném místě!“
     „Ono zas až tak moc opuštěné není. Nebo myslíš, že si jen tak někdo vyjde do temných hvozdů a začne tam otesávat práh? Pár chaloupek už tam stojí, to dá rozum. Však s Přemyslem dlouho vybírali, než našli vhodné místo. Jenže kdyby to Přemysl poručil, tak by se hned našlo plno nespokojenců. K čemu město a jak tomu může přivandrovalec od pluhu rozumět. Takhle to Libuška vyvěští a je klid.“
     „Prosím tě dej jí pokoj,“ okřikla sestru Libuše, „víš, že jí to bude ležet v hlavě.“
     „Jen mi to řekni,“ snaží se Teta vypadat tvrdě, nejistý tón ji však vzápětí prozradí: „Ale Přemysla přece také přivedla na hrad věštba, když chlapi láli, že je žena soudí!“
     „Na to láli chlapi vždycky, hlavně ti, kteří u jejího soudu prohráli, a byly to větší soudy! A najednou kvůli při o mez takové změny. To přece vůbec nemusela rozhodovat kněžna, každý viděl, že ten dědula chce toho mládence ošidit. Kdyby měl trochu rozumu, tak by s tím před žádný soud nešel. Takhle lál Libušiným soudům jako všichni před ním, jenže ono se to zrovna hodilo…“
     „Poslední kapka…“
     „A hlavně kůň už trefil, Libuško, dobře byl vycvičen, jen co je pravda. Nevykládej o poslední kapce. Však ono si poselstvo hned povídalo, že tam ten kůň nejde poprvé!“
     „A co ten tvůj cvičitel vepřů?“ vybuchla náhle Libuše. „Já jsem to nechtěla vytahovat, ale myslíš, že nevím o tom Bivojově kanci?“
     „Libuš!“
     „Jaképak Libuš? Jak na nějakého chlapa.“
     „Libko!“
     „To už je lepší, jsem kníže nebo kněžna?“
     „Ale sestřičky, to přece není možné!“
     „Co by to nebylo možné?“ obrátila se Kazi k Tetě.
     „Vždyť ten kanec i někoho zhubil!“
     „Ten?“ uchechtla se Libuše, „už jsi někdy viděla, aby prase skákalo do výšky, jen tak, samo od sebe? O mlsek žebral, jezdci mu je podávali s koně. Proto byl také nad jiné veliký, že byl lépe živený. Pak i za lidmi běhal, když už byl puštěn do lesa. Všechny ty řeči o napadeních se pak samy roznesou, a když ne, tak se jim pomůže, ne-li Kazi?“
     „Bivoj je aspoň vladyka, a co byl Přemysl?“
     „Takhle zasahovat do osudu, to se nebojíte bohů? Budu se muset za vás u nich přimluvit.“
     „Ty přece také co chvíli chceš měnit osud,“ na to Kazi, „pořád obětuješ bohům, aby to či ono zařídili podle tvé vůle.“
     „Ale vy se na vůli bohů neptáte!“
     „Však kdyby se jim něco nelíbilo, jistě by nám to pěkně osladili. Takhle jim ušetříme práci.“
     „Budu se za vás modlit. Jak vám mohou lidé věřit, mají vás tak rádi.“
     „A co by nevěřili, nevědí o tom přece. A rádi nás mají zrovna jako tebe. Ty se taky staráš, každý tě má jako za matku, a když je s někým zle, stejně mu říkáš,  že už je dobře.“
     „Musím za vás obětovat! Milosrdná lež, to přece nikomu neublíží.“
     „A co ublíží? Libušina věštba? Vycvičený kůň? Ochočený kanec? Aspoň jsme si takhle mohly vybrat muže podle svého. O co jsou horší naše lži, než ty tvoje? Nikdo neví, kdo by tu teď vládl, nebýt Přemysla. A co bychom byly my? Vědmy jakési. Tobě a tvým lidem to přece také přináší užitek, či ne?“
     „Pravda, však budu tvoji pomoc zase brzy potřebovat. Koření dochází a nějaké zaříkání už by také bylo třeba. Přijeď se ke mně podívat, a přijeďte obě!“
     „Co myslíš, Libuško, uděláme si výlet?“
     „Přijeď také, ráda vás obě uvítám! Hlavně mi musíš říct, kdy zase budeš věštit, přijdu se podívat.“
     „Jistě, ale nevím, jestli se ti to bude líbit. Lidé jsou zvlčilí, musím věštit něco zlého, snad je to usadí. Ještě si to musím rozmyslet. Tak příště na Tetíně, děvčata, a ať vás bozi provázejí, já už musím jít. Chci ještě dohlédnout, aby šli do toho lesa hned, mám toho člověka s prahem dohodnutého jen na dnešek.“