John Hardness vs. Francouzské hole (3/3)

„Tady necháme auto. Nedělej žádné prudké pohyby a nečum jak vystrašenej chovanec ústavu pro lidi s chronickou zácpou.“

Greg se podivil nad tou poznámkou, protože si byl jist, že se tváří úplně normálně.

Ulice v jižním Hellnice jsou velice úzké, domy naopak vysoké. Každé patro má balkón, ze kterého věčně vyhlížejí chudí lepší budoucnost. Přes ulice jsou rozvěšené šnůry s prádlem a vzduchem se šíří pach alkoholu a nechutnosti.

Panovalo tu docela ticho, ruch zněl jako by z dálky. Brzy se dostali ještě do užších uliček a místo připomínalo tu nejšpinavější sluj, jakou si dovedete představit.

„Gregu, já ti říkal, nečum tak připosraně. Jsme už dlouho sledováni a oni nesnáší posránky.“

„Já se ale dívám úplně normálně.“

„Ne, nedíváš.“

„Dívám. Auu,“ křikl Greg a začal skákat na jedné noze. Zakousla se mu tam hodně chlupatá krysa.

„Neřvi tak sakra, nebo nás zastřelej.“

„Do nohy se mi zakousla velká chlupatá krysa, co mám asi dělat?“

„Tak ji ze sebe sundej.“

„Nejde to.“

„Hm, nechce se svině pustit,“ říkal John, když ji zkoušel odtrhnout. „Asi pozůstatek té chemické havárie. Je nějaká zmutovaná.“

Krysa se nepustila a tak Greg pokračoval dál i s ní na noze. Zvířeti ani nevadilo, že s je neustále vláčeno po zemi. Bylo zakousnuté do příjemné policejní obuvi a bylo spokojeno.

Došli na malé prostranství.

Bylo naprosté a hrobové ticho. Domy kolem vypadaly zpustošeně a opuštěně. Pak uslyšely kroky.

„Odhoďte zbraně a žádný prudký pohyby dospěláci, jasný!?“ přikázal dětský hlásek. Přesto zněl silně, sebevědomě a svým způsobem hrubě.

Kroky se blížili a John s Gregem odhodili zbraně.

Z domů kolem vyšlo několik chlapců ve věku přibližně od pěti do třinácti a ti menší z nich byli vysláni, aby zabavily zbraně.

Pak vyšel jejich šéf.

„Zdravím tě, Pedro,“ řekl John.

„Ty mě znáš, dospěláku?“ zeptal se kluk v začínající pubertě. Hlas měl však stále klučičí.

„Jsi šéf. A ve vašem gangu se šéf vždy jmenuje Pedro.“

„Vyznáš se, dospěláku,“ pokýval hlavou kluk a neustále přežvykoval. „Co tě k nám přivádí a jak o nás víš?“

„Jsme od policie a potřebujeme trochu poradit.“

Ozval se výbuch smíchu a současně a nabití zbraní. Chlapci na oba policisty mířili vším možným od pistolí po samopaly či lehké kuše.

„Tak poradit. No to je mi věc. U všech žvýkaček, to je psina. Co chcete? A hlavně mi řekni, jak si nás našel nebo se odtud už nedostaneš,“ pohrozil Pedro.

„Znal jsem se s vaším předminulým Pedrem a sem tam jsme spolupracovali, víc bych to nerozebíral, ale o vašem sídle vím moc dobře. Nikdy jsem toho ale nezneužil. Co chceme? Myslím, že už víš o Francouzských holích.“

Pedro rychle zažvýkal a řekl:

„No to si piš, dospěláku. Strašně se roztahujou a ty parádní zbraně!“

„Ty parádní zbraně ohrožujou celé město a my už nevíme, co dál.“

„Vidíte kluci,“ otočil se Pedro ke svým kumpánům. „Já vám říkal, že jednou bude doba, kdy od nás budou dospěláci žadonit o pomoc a je to tady. Hele, dospěláku, na rovinu. My se do ničeho montovat nebudeme, máme vlastní džob a sví zájmy.“

„Chci jen radu.“

„Jak je chytit?“

„Jo. Všechno začalo tím, že přestávali dávat Životní cestu a televize ten seriál už nechce natáčet. My potřebujeme hlavně chytit Železného dědka, jejich vůdce, ale zdá se být neřešitelné jak ho dostat.“

Pedro se zamyslel, vyplivl žvýkačku a rozbalil rovnou další.

„Tak jim poskytněte tu Životní cestu,“ řekl lišácky.

„Vždyť jsem právě řekl, že už ho televize nechce natáčet.“

„Udělejte divadelní představení, odehrajte jeden díl. Oni přijdou, bude narváno a mezi nimi bude určo i ten Dědek. Obklíčíte budovu a máte ho. Jednoduchý jak facka,“ řekl Pedro a ostatní kluci mu hlasitě aplaudovali.

„To mě mohlo taky napadnout. Děkuju ti, Pedro, tohle máš u mě.“

„Jo, to doufám, příští týden se chystáme na tu novou hračkárnu v centru. Měj se dospěláku a chyť Dědka.“

Pedro i ostatní kluci zmizeli tak rychle, jak se objevili.

Greg byl pořád trochu v šoku.

„Já nevím, co říct. Proč jsme vlastně šli pro radu k dětem?“

„Děti mají na věci často zcela jiný pohled než dospělí a často ne horší.“

„Hele, tu hračkárnu musíme nahlásit.“

„Ne, nemusíme. Já o žádné nevím.“

„Tak, co provedem s tím divadlem?“

„To by mohla vymyslet Emily, vždycky jí to lákalo.“

Greg už se na nic neptal a i s krysou zakousnutou v botě šel dál spolu s Johnem pryč ze sídla Žvýkaček.

 

Domluva s Emily o divadelním představení šla jako po másle až do doby, kdy přišla řeč na obsazení. Emily totiž chtěla obsadit, celý policejní sbor včetně Johna samotného a to do hlavní role.

„Ne, v žádném případě nebudu hrát divadlo a už vůbec ne v takovém braku!“

„Budeš, Johne, budeš. Jinak týden BS.“

„Co je BS?“ zeptal se Greg.

„O to se nestarej a radši se uč text,“ poručil John. On sám moc odbře věděl, co to znamená a být týden bez Emilyny blízkosti a její krásy by nepřežil. Stačí, že nedávno měli malou krizi.

Emily vymyslela jednoduchý scénář, který se v podstatě držel zajetých klišé, ale vymyslet ho byl také kumšt. Bavilo jí to a doufala, že se představení povede. Hellnice si zajistilo rovněž posily z okolních měst, které objekt divadla obklíčí a tajné agenty dovnitř budovy. Policisté Hellnice tou dobou budou hrát. Večer se kvapem blížil a John doufal, že se mu podaří členy gangu nalákat a především Železného dědka.

 

Sál divadla byl zcela zaplněný. Masivní letáková kampaň zvoucí na jedinečné představení zabrala. John nebyl ani tak nervózní ze své role, protože ty lehkomyslné texty se dobře pamatovaly, ale neustále okem hledal v publiku Dědka.

„Vždyť víš, že tě miluju,“ říkal pateticky John své příběhové partnerce, kterou hrála Emily.

„Tak proč jsi spal s Lenkou?“ plakala Emily.

„Nespal jsem s ní. To bych ti nikdy ty můj čumáčku neudělal.“

„Ale udělal!“ vmísil se do scény Greg alias Jakub Pánvička, Johnův příběhový sok. „Nahrál jsem tvé a Lenčino vzdychání, to je důkaz.“

Obecenstvo tajilo dech, jak bylo v napětí.

„To je podvrh!“ křikl hromově John.

Emily už plakala.

„Jak jsi mi to mohl udělat? A zrovna s Lenkou, vždyť víš, jak to mezi mnou a ní bylo.“

„Pánvička ti lže, protože mi tě chce přebrat!“

„Důkazy jsou důkazy.“

„Nevěř tomu proradnému hadovi. Já tě miluji nade všechno.“

Publikum napovídalo: „Nevěř mu, nevěř mu.“

„Budeme si to muset vyřídit jako muž s mužem, Pánvičko,“ řekl John a začala finální scéna.

Závěr byl šokující. John porazil Pánvičku, ale místo toho aby si vzal Emily, skončil s Lenkou. Happy end jak fík.

Obecenstvo tleskalo a John už byl nervózní z toho, co se bude dít dál. Události nabraly obrátky.

Z vysílačky se, John dozvěděl, že jsou jednotky kolem divadla připraveny zasáhnout, ale připraven byl i Železný dědek. Zničehonic se ke stropu divadla vystřelil hřeb, který se zabořil do zdiva a jelikož nesl útlé, ale účinné lano, nabízelo se, že se po něm někdo bude chtít vznést vzhůru. Ten někdo byl dědek. V jedné ruce hůl, ze které vystřelilo lano, v druhé hůl, se kterou mířil na podium.

„Moc dobře vím, proč jste nás sem nalákali. Chtěli jste mě dostat. Tůůdle!“ křikl dědek a začal z hole střílet na podium. Kulky jen těsně míjely překvapené herce, tedy policisty města Hellnice. John hned skočil po Emily a snažil se jí chránit tělem. Dědek visel na laně, střílel a ďábelsky se smál. Mušku ale přesnou neměl. Asi se mu klepala ruka. Když vystřílel náboje, zjistil, že vlastně neví, co dál a přestal se smát. John se pro změnu smát začal.

„A seš v háji, Dědku! Jsem zvědavej, co teď budeš dělat.“

„Nejsem sám, za mnou stojí všichni důchodci ve městě!“

John se opět usmál.

„To sice ano, ale myslím, že se kvůli tobě nepřetrhnou a tohle divadlo je obklíčené. Skončil si, Dědku, můžeš se snést dolů.“

Dědek vypadal nešťastně, a když se snesl dolů, málem se rozplakal.

„Když já chtěl rovnoprávnost nás starých a chtěl jsem, aby zas začali dávat Životní cestu, to je všechno.“

„A proto jsi loupil, přepadával, ničil město a vydíral ostatní nebohé gangy. Posral si to a půjdeš do lochu. Ale ještě předtím vyklopíš, jak jsi vyrobil z holí ty skvělé zbraně.“

„Dostanu pak nižší trest?“

„Jasan.“

„Paráda, beru.“

Železný dědek byl tedy zatčen a skončila i rebélie ostatních důchodců. Jejich silný vůdce byl v lochu a tak se nikomu už do přepadávaček nechtělo. Však to pro jejich staré kosti nebylo nic příjemného.

Televize nakonec problém s Životní cestou vyřešila Šalamounsky. Seriál začali reprízovat od prvního dílu, ale neřekla, že se jedná o opakování. Důchodci to sežrali i s navijákem, zejména proto, že si prostě ty staré díly už nepamatovali a stejně to bylo to samé furt dokola. Všechny strany byly tedy spokojené a John s Emily dostali dovolenou.

 

Měla jen základní požadavky.

„Někam, kde je hezky, kde nejsou žádní policajti ani důchodci. Nesmí tam být hospoda ani pivo! Budeš se mi věnovat. A to myslím zcela se mi věnovat, žádný čtení, chlastání, psaní, prostě ta dovolená bude pro mě, jasné?“

„Samozřejmě lásko.“

Odjeli druhý den do romantické jižní Francie. Do malé vesničky, která však nebyla daleko od památek. Všude byl klid a oni měli celý dům pro sebe. Pronajali si ho na týden.

„Je tu fakt krásně. Takhle nějak jsem si to představovala,“ řekla Emily a vášnivě Johna políbila.

On byl také spokojený, dodržel všechny její požadavky. Když šli na večerní romantickou procházku při západu slunce, stala se taková nemilá věc. John objevil ve vesnici vinný sklípek…