Nesmíš všecko dlabat

*

 
„…manželka s holkou koukají na nějaké tanečky, tak jsem jim nechal televizi, ať si užijou a já si jdu taky užít“ utíral ze zvyku Karel okraj plného půllitru. „Tancování mne nebralo ani za mlada… tebe jo ?“ obrátil se na vedle sedícího a právě upíjejícího Vaška.

Ten klidně a pomalu dopil, utřel si kníra a povídá: „No – jak se to vezme. Já jsem zamlada používal tanečky jako seznamovací ceremoniál k hrátkám úplně jiným. Jinak mne to taky nebralo. Totéž na vojně, celý tři roky…
Po vojně ovšem - pozor! jsem se seznámil s holkou, docela pěknou, trošku oplácnutou, ale apetýtlich: příjemně prsatou a vůbec. Květa chodila tančit do klubu, teda aby bylo jasno - do tanečního klubu. Jenže se její partner zrovna odstěhoval kamsi do mimoklubovna a ona zoufale sháněla partnera jiného. Také já zrovna neměl partnerku, neodstěhovala se z města, ale daleko dál – do postele jiného kluka.

Kytka tančila jako Chopinův valčík. Ač měla pár centimetrů všude trochu navíc, v ruce byla lehýnká jak peříčko.
Tak holt! co se dalo dělat – byl jsem se jednou podívat, představit a přihlásit. Začal jsem tančit. Ony k tomu přispěly i skutečnosti, že tanečníci jsou lidé, kteří mají i dobré vychování, jsou distinguovaní a navíc klub vedl můj kamarád z vojny (na jménu nezáleží, ostatně jmen už bylo dost a ještě nějaká budou), takže pokud byl nějaký ostych, tréma, tak v tomto případě nefungovaly, spíš tedy nebyly.

Náplní každého treningu byl jeden tanec, jehož nácviku se věnovala celovečerní pozornost a mezi jednotlivými fázemi nácviku se tančily tance ostatní – taková jakoby opáčka, přecvičení a zároveň odlehčení, rozptýlení, nebo tak nějak…. Na prvním treningu se promrskávala polka… to šlo, tu jsem uměl už dřív docela obstojně, jen jsem se přiučil další krokové variace. Na druhém treningu to byla rumba, jež byla osou večera. Tady už se projevilo, že jsem měl nějaké to deko navíc – tak patnáct set. Ovšem taky jsem to ještě absolvoval celkem se ctí a bez ztráty kytičky. Pak ale přišel trening třetí a s ním quick-step. Po hodině jsem zpocený a zcela desorientovaný skončil, připustil, že tanec sexuálně náborový je o něčem jiném, omluvil se a šel na pivo. Květa druhý den a žádný další pro mne nebyla doma. Za týden jsem ji potkal s neznámým klukem. Byl mi dost podobný - ovšem pozor! mínus dvacet kilo. Na pozdrav mi neodpověděla. Nikdy jsem se nedozvěděl, jaká byla milenka…

Zařekl jsem se: už nikdy tanec jiný, než namlouvák…
Dodržel jsem to a to hned příští neděli - poznal jsem Františku. Dvaadvacítka. Tančila dobře, ale jen ze stejných důvodů jako já – no není to paráda? Kdepak quick-step! Byla velmi podobná Květě – ovšem pozor! mínus deset kilo od pasu dolů.
Dobrá, ne ? – a co je ještě lepší … vydrželo jí to – na rozdíl od Kytky - až dodnes.“

„I sakra, to je fajn, to je jako moje žena,“ povídám, „ta je taky tak štíhlá, jako když jsme se poznali – na rozdíl ode mne…“

Vašek hodil půlkilo na stůl: „dejte to tomu našemu donosníkovi!“ a s nazdarem odešel…

I když za Vaškem zapadly dveře, Karel přitlumil hlas: „Nesmíš mu všecko tak dlabat jak naivka. Před měsícem Vašek s Frantinou seděli tady, co teď my. Vstoupil nějakej chlap, pak se ukázalo, že tirák. Přišel na oběd… Frantina na něj kvikla: Jééééžiš, nazdáááár, Pepo !
Oslovený Pepa koukal jak péro z gauče: odkud vás, paní, jako mám znát?
Frantina se ale nedala odradit - No samo, tobě nic neříkají slova péesák, Vimperk a Růžový panter ?
Pepovi se rozzářily oči...

...Jééééžiš, to jsi ty, Františku? "