Třídní mejdan-2

Kroky Tomáše zněly ztichlou ulicí, kterou osvětlovaly lampy. Měl namířeno k bývalé samoobsluze, u jejíž zadní části měl sraz s Michalem. Oba chtěli pomoct svému spolužákovi Siengovi, jehož rodiče vlastnili potraviny, s láhvemi pití a dalšími věcmi na třídní mejdan.
Na asfaltovém plácku svítily jen dvě lampy, které jej jen spoře osvětlovaly. Přesto Tomáš uviděl obrysy postavy, která pomalu lezla po čtyřech. Když přišel blíž, tak v ní poznal svého kamaráda.
„Ty vole! Snad už nejsi vožralej!“ vyhrkl na něho.
„Fuj! Já se tě lek! Nejsem vožralej. Hledám sklíčko z brejlí. Někde mi tady vypadlo. Hlavně mi ho nerozšlápni!“ sdělil mu Michal.
„To je teda hezký. Jak dlouho tady už lezeš?“
„Pár minut. Někde tady bude. Pomoz mi hledat.“
A tak i on stejným způsobem začal sklíčko hledat, přičemž dostal nápad a svítil si na zem osvětlenou klávesnicí mobilu.
„Co si nakukal vašim?“ zeptal se po chvíli Tomáš.
„Že jdu na dízu. A ty?“
„Já taky. Ale Sieng nějak nejde. Abychom neskočili jen u koly a minerálek.“
„Všechno je dobrý. Psal mi esemesku. Jeho starší brácha se domluvil s tím, co jim vozí potraviny. Peníze co jsme všichni vybrali mu stačili. Jeho rodiče nebudou mít žádný tušení. Zatraceně! Kam to sklíčko spadlo!?“ rozčílil se Michal. Pak zaslechli kroky, načež se objevila jdoucí postava obtěžkána taškami. A ta vykřikla leknutím, když skoro zakopla o Michala, jemuž na hlavu dopadla jedna taška. Oba hned poznali paní Rybáčkovou, největší sídlištní drbnu.
„Ježišmarja, já se vás lekla! Co tady lezete!?“ vyhrkla.
„Dobrý večer. My tady hledáme sklíčko,“ řekl jí Tomáš.
„Na blbosti vás užije. Jak vám skončila škola, tak nevíte co roupama. Po večerech lízt po zemi. To máte teda nápady. To by z vás rodiče měli radost, kdyby vás tu takhle viděli!“ vysoukala ze sebe a odkráčela pryč.
„Mám vobavu, že v pondělí kde kdo na sídlišti bude vědět, že jsme tu lezli,“ mínil Tomáš.
„Sláva! Našel jsem ho!“ zajásal Michal a vstal.
„Tak to je skvělý. Sakra, kde ten Sieng vězí?“ řekl tázavě Tomáš a oba poté došli k rampě stavení. Po chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil jejich větnamský spolužák s velkým batohem a dvěma taškami.
„Ahoj! Čekáte tu dlouho?“ zeptal se jich.
„Díl tu čeká Michal. A ten si to čekání krátil hledáním sklíčka z brejlí,“ řekl mu Tomáš.
„Hm, to bylo vopravdu vtipný,“ mínil Michal a vzal Siengovi jednu tašku a Tomáš druhou. Poté všichni tři vykročili, načež Tomáš uviděl na osvětleném chodníku jdoucí postavu, ve které poznal svého otce. Vytušil, že jde do hospody.
„Můj táta! Támhle jde! Nesmí nás tu vidět!“ vyhrkl.
„Co chceš dělat?“ zeptal se Michal.
„Vlezeme do toho výkopu! Ten není hlubokej!“ řekl rozhodně a trojice se v přítmí rozeběhla k němu. Tomáš se však mýlil, že není hluboký. Na jeho dně se rozplácly za cinkání láhví, přičemž Michalovi opět vypadlo sklíčko.
„Hlavně nikam nešlapejte!“ pronesl po chvíli.
„A je. Hledání sklíčka, část druhá,“ zkonstatoval Tomáš.
„Na něčem stojím,“ řekl po chvíli Sieng a nadzvedl nohu, přičemž sáhl rukou pod botu. A ono sklíčko držel v prstech.
„Zatraceně, zvoní mi mobil,“ vyhrkl Tomáš a sáhl si pro něho do kapsy. Na jeho display uviděl jméno Martina.
„Hergot kde se flákáte!?“ uslyšel její naštvaný hlas.
„My už jdeme. My jsme zrovna ve výkopu,“ sdělil jí.
„Co tam děláte? Vy už chlastáte, co! Koukejte sem fofrem přijít!“
„Budeme tam v cupu letu!“ řekl do mobilu. Poté se všichni tři vydrápali z výkopu ven, načež rychlou chůzi kráčeli směrem ke škole.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI