Juráš

*

Jednou jsme byli s manželkou (opravdu s manželkou) na dovolené v horách, v letních horách - no - skoro podzimních. Moje Jarka si ráda odpoledne poležela, pospala, aby vydržela večer dlouho svěží, což se jí ovšem opakovaně nedařilo. Důležité bylo, že jsem pro sebe měl odpoledne skoro dvě hodiny, které jsem zužitkovával procházkou po lese. Procházka obvykle skončila v místní hospůdce, která mi byla bližší, než nablýskaná restaurace našeho dočasného bydliště. Tam,  mezi místními lidmi,  jsem si od toho odpočívání odpočinul. 

Již při  prvé návštěvě jsem zaregistroval za-jí-ma-vou dvojici: starého hajného a jeho psa. Oba vypadali století, což bylo možné, jestliže se jako obvykle psovi počítá za jeden rok sedm lidských let. (To koukáte: není rok, jako rok).  Hajný vždy jako poprvé - přišel, zasedl, zapálil si fajfku, napil se piva  a malý rum, který od hostinského dostal s pivem,  nechal stát.  Střídal to: zase zatáhl z fajfky a zase se napil piva a rum stál dál.  Když se napil potřetí (a bylo to každý den, vždy po třetím napití!) a panáka zase nechal nepovšimnutého, pes se nadzdvihl na přední, krátce zavrčel a štěkl ...

Copak je, Juráši, povídá hajný, chceš rum?  Haf! souhlasil Juráš. Hajný vzal prázdný tácek ze stolu, nalil do něj  toho pamprdlíka a talířek postavil před psa: Tak na zdraví, starý brachu, povídá starý, máme toho oba zapotřebí. Přitom vypadal pomalu lépe, než já - o dobrých pětatřicet let mladší člověk. (Člověk - to si lichotím, co?) Pes vylízal talířek do mrtě, haf! poděkoval, zatočil se dokolečka na místě a uloživ si hlavu na přední tlapky usnul.  Má ji jako z praku, usoudil jsem,  ten bude spát až do večera - aaáále kde! Hajný se po třetím pivě zvednul z ryze přirozených příčin, pes vyskočil, šel s ním k záchodu, tam si lehl na zem a jak hajný skončil s úlevou,  pes  opět u nohy sledoval pána na jeho místo, zalehl a opět usnul. Co usnul - on ten pes chrápal! 

Asi po týdnu se stalo, že hajný přišel bez psa. Na dotaz, kde ho má (tedy psa ) odpověděl:  co já  vím - někde courá...

Pes přiběhl, když páníček už cumlal třetí půllitr.  Zalehl, hajný se napil po chvilkách jednou, dvakrát, třikrát - a ono nic! Hajný se napil počtvrté, pes na přední a štěkl... Hajný se na něj obrátil: touláš se, čtrnáctiletej  parchant, za čubkou. Tak si běž, nic nedostaneš!  Pes se zjevně urazil, sebral se a šel si lehnout  na druhý konec místnosti. Zalehl, ale nespal - pozoroval!  Když hajný - Cafourek se jmenoval - odcházel domů, pes šel taky, ale nikoli u nohy. Pěkně s odstupem - trucoval!

Následující den už zase jezevčík cupal vedle nohy a všechno bylo jako dřív. Dodnes se nemohu rozhodnout, kdo vlastně zvítězil v té tiché válce, ale hlavní bylo, že skončila rychle a  smírem.