Úspěch omylu

      
      
                                                             ÚSPĚCH OMYLU
     
     Když se v naší partě začalo hrát na kytary, nesměl jsem u toho chybět. Někdo hrál lépe, někdo hůře, a nejhůř samozřejmě já. A to tak, že jsem si ani netroufl vylézt s kytarou mezi ostatní.
     V té době se stával populárním Michal David, a to pochopitelně ovlivnilo i náš repertoár. Pár jeho písniček si huhlal každý, já jako obvykle jen za zavřenými dveřmi. Naštěstí jsem měl od našich magnetofon, (tehdy ještě kotoučák, kdepak kazety) a tak jsem si zkoušel svou produkci nahrát. Usoudil jsem, že je nemožná; nicméně jsem piloval, až se to (alespoň podle mého názoru) dalo poslouchat.
     Měl jsem důvod k takovému počínání – v partě bylo také pár dívek, z nichž jedna mi tak nějak dávala přednost před ostatními. Semtam se mě přidržela za loket, občas mě pohladila a vzácně dokonce i líbla; tím ovšem vše končilo. Jakýkoliv pokus o něco důvěrnějšího byl lehce, leč rázně odmítnut. I tak jsme platili za dvojici, která k sobě patří.
     A téhle dívce se nad jiné líbily právě Davidovy písně. Mým snem bylo jednou se předvést a zahrát jí i se zpěvem tak tři – čtyři její oblíbené. Kdyby se mi to povedlo alespoň tak, jak bylo na magneťáku, třeba by mou produkci ocenila.
     Chmury na čele mi však budila jiná věc: Čas od času do naší party zavítal kluk, který hrál a zpíval líp, než kdokoliv z nás. Pohledný, vtipný, všude vítaný. Zahrál si s námi, předvedl, co umí a pak zas na čas zmizel, protože šel oslňovat jinam. Pro někoho takového bylo snadné poznat na holkách, čím na kterou zapůsobit, tu moji nevyjímaje.
     „Ty máš ráda davidovky, co?“ otázal se jí jednou, „Já se jich ještě pár naučím a zahraju ti je. Nebo ještě líp – máš magnetofon? Nahraju je a budeš to mít na furt.“
     „Z magneťáku si můžu rovnou pustit orig Davida, proč bych si pouštěla tebe?“
     „Protože to bude extra pro tebe nahraný, uvidíš, to je něco jinýho. Dám si záležet.“
     „Tak jo, uvidím, jsem teda zvědavá. Dej si záležet.“
     Přede mnou se rýsovalo jasné nebezpečí. Jestli můj idol dostane nějakou extra nahrávku od toho exota, nedejbože s příslušným věnováním, mohl by se stát jejím idolem on a já se můžu jít klouzat. Řešení ovšem vidím: Na svých nahrávkách mám přijatelně podaný svůj výkon, nic mi nebrání dát jí ho dřív, než se Mistr uráčí vůbec něco nahrát.
     Akci jsem zahájil neprodleně. Koupil jsem malinkou cívku, kus pásky se svou nahrávkou jsem ustřihl a na tuhle cívku namotal. Nadepsal jsem jméno té dívky na obálku, do obálky vložil dárek, zalepil ji a šoupl do schránky.
     Od té doby jsem byl jako na trní. Sám jsem si netroufl o té nahrávce se zmínit, nezbývalo než čekat, jestli sama nějak spustí. Ale ona nic, jenom se mi zdála být o poznání přítulnější. Že by to bylo tím?
     Takhle to trvalo, dokud se tu zase neobjevil ten všeobecný oblíbenec. Patrně mezi tím obrazil všechny party v obci a okolí. Předvedl se jako obvykle a pak se nějak přikroutil k nám. Tedy k ní, o mne mu samozřejmě nešlo.
     „Tak co, jak je?“ nasadil jen tak s úsměvem – klidně bych odpřisáhl, že přiblblým.
     „Tak nic, nijak,“ odpovědělo to nádherné stvoření, „co by mělo nějak bejt?“
     Pak se otočila ke mně: „Půjdem už? Mám pro tebe něco moc hezkýho.“ Líbla mě někam k uchu a udělala, co ještě nikdy – otřela se o mne hrudníčkem a lísla se mi tváří o tvář.
     Samozřejmě jsme hned vypadli, já srdce v krku a oči navrch hlavy. Ještě jsem se stačil otočit a zahlédnout toho hocha, jak se za námi pobaveně dívá. Nepochybně celé to extempore prohlédl jako obyčejné divadýlko.
     „To bylo jako něco před ním, nebo co?“ blekotal jsem.
     „To bylo jako něco pro tebe.  Ale počkala jsem s tím na něj, to jo.“
     „Tak teda nevím… něco ti tenkrát slíbil.“
     „Jo, a taky splnil. Normálně si ze mne udělal srandu. Nebo jestli myslel, že mě pobaví… Ale to se mejlil.“
     „Vy jste se ňák setkali, mezitím, nebo co?“
„Ale kdepak. Hodil mi tu nahrávku do schránky. Kdybys slyšel to skřehotání! Normálně mě z Davida vyléčil na jak dlouho, bylo to fakt něco jinýho, přesně jak řekl. Dal si záležet. Napůl to jen tak jako odmluvil, hrozný. Nechápu, jak to myslel. A ptát se ho na to nebudu. Je to prostě blb, ať mi třeba byl i sympatickej. Vůbec bych nevěřila, že je možný takhle zprznit písničky. A přitom je umí, vždyť jsme ho kolikrát slyšeli, no řekni!“
     V té chvíli bych jí odkýval cokoliv. Jenom jsem ovšem děkoval prozíravosti, že mě ochránila a nenechala mě o tom dárku se zmínit. A hlavně mě zajímalo, jak půjde dál náš vztah. Kdybych byl dobrý jen pro tu scénku před očima toho odmítnutého vetřelce, tak bych byl dost zklamán.
     Rozepisovat se o tom nebudu, jen uvedu, že zklamán jsem nebyl. Vše pokračovalo dál v trendu, naznačeném tím, co bylo „jako něco pro mne.“
     Měl jsem ovšem hrozné dilema: přiznat nebo nepřiznat? Pokud jde o mne, klidně bych ji nechal žít v bludu, ale co když se přece jen dá do řeči s tím klukem? Nebyl to žádný sebestředný náfuka, mohl by se jí snadno a lehce zeptat, co že tak najednou otočila. Stále se u nás čas od času objevoval, bavil se, hrál a zpíval – a hlavně o nějaký svůj slib ani slovem nezavadil. Až později jsem si uvědomil, že to byl frajer každým coulem, v tom nejlepším smyslu slova. Prostě udělal, co považoval za nejlepší – nechal věci jak jsou, do ničeho nevrtal.
     Samozřejmě jsem nic nepřiznal, příhodu dávno zavál čas a mně už by ani na mysl nepřišla, kdybychom po letech, už jako dávní manželé, nezačali vzpomínat na doby blahého mládí. To už byly i naše děti ve věku, ve kterém jsme tenkrát byli my.
    Přišla řeč i na kytarové hrátky v partě a také na podivný dárek toho občasného návštěvníka. A teprve tehdy to ze mne vylezlo.
     „Nekecej!“ vyrazila ze sebe, „Proč jsi mi to neřekl?“
     „Když jsem slyšel, jak o tom mluvíš…“
     „Ale mně u něj vadilo, že to przní a umí to! Na tebe bych přece koukala úplně jinak.“
     „Uznej, že z týhle stránky mě to nemohlo napadnout.“
     „Ty, já mám ten magneťák ještě v pokladech. Třeba si to budem moct poslechnout.“
    Zmíněné „poklady“ – to byla hromada věcí z různých období jejího mládí. Měla je v objemném pinglu, se kterým kdysi vandrovala po vlastech českých. Pár let jsme totiž trempovali, tehdy jsem se také setkal s hudebním žánrem, na který jsem aspoň trochu stačil.
     Donesla pingl, vysypala, a mezi všelijakými plyšáky, řetízky a různými hračkami tam opravdu trůnil maličký magnetofon.  Normální cívky by se do něj nevešly, mnou zakoupená malá do něj byla akorát. I ta obálka s cívkou se našla. Kromě jejího jména na ní bylo připsáno: “Blbina od blba.“ V některých věcech dokázala být má drahá polovička opravdu důsledná.
     Moje naděje, že přístroj nebude fungovat, se rozplynuly.  To, co se z něj linulo, bych sice nenazval skřehotáním, ale napůl odmluvené, to ano. Chudák David. A hlavně chudák já, bylo to něco zoufalého.
     Má milá žena se na mne zadívala s neskrývaným obdivem: „Teda, tys do mě musel bejt tvrdej!“ Pak popadla fixu, trochu zapřemýšlela a náležitě změnila nápis na obálce: „Blbina od zblbaného blázna,“  to se na ní skvělo od té chvíle.
     „To abych nemusela přepisovat, víš?“
    Jak je vidět, sama dokázala dostatečně blbnout i se čtyřicítkou na hřbetě.
     Poklady putovaly zpátky. Vylezou a uhnízdí se na dně její skříně, až si zase někam vyrazíme a bude třeba vyprázdnit pingl.
     Tím byl případ nahrávka úspěšně zakončen. Jen jedna drobnost zbývá, a ta se nás vlastně ani netýká:
     Někde po světě běhá odmítnutý nápadník, který netuší, obětí jakého omylu se stal. Vůbec mě nemrzí, že jsem vlastně podvodně využil situace, kterou jsem sám navodil. Učinil jsem tak prospěchářsky a bezohledně, ale mám pro sebe omluvu: On si mohl klidně vybírat – měl z čeho, kdežto já jsem vděčen osudu za tu jednu jedinou, a ta si vybrala mne.