Návštěvou u Průši

Nejsme nic, než jedno mraveniště lidí, hrozně podobní skutečným mravencům, jak pořád lezeme a zatáčíme, vyrážíme a vracíme se. No a všechno je to ještě komičtější, když si uvědomím, že v tom mraveništi tam někde leze i Průša.

"Zdravím tě, Průšo!" povídám.

"Pojď dál, kamaráde," řekne Průša a zmizí ve dveřích. Jdu dál.

Procházíme dlouhou chodbou, tak dlouhou, že se zeptám: "A jak se má Maruna? Pořád pořád zapomíná?"

"Pořád pořád zapomíná," odpoví Průša, ale zdvihne ruku s nabitým ukazovákem: "Jenže já jsem myslitel, víš? Já jsem myslel a zvítězil jsem. A v tom je podstata. Nestačí zaujmout postoj nebo stanovisko, musí se dospět ke konkrétnímu vyřešení problému. A v případě Maruny jsem dosáhl maxima."

"A tak promluv, Průšo, jak jsi zvítězil nad sklerózou své ženy," pobídnu ho zvědavě. Neboť znám dobře jeho Marunu a její věčné zapomínání.

"Tady," řekne Průša a otevře dveře do obýváku. Stojí tam dva rotopedy. Průša se hrdě postaví před stroje.

"Nechci být neskromný, ale sám jsi mě vyzval. Proto pohovořím o svém úspěchu," řekne slavnostně. Největší komediant, jakého jsem kdy poznal.

"Víš dobře, že jsme s Marunou blázni do cyklistiky. Denodenně jsme sedali na kola a vyráželi na trasy. Jenomže to pokaždý dopadlo stejně. Ujedeme deset kilometrů a Maruna najednou zmáčkne brzdy, že zastaví skoro na místě a vykřikne: "Jéžiš, já zapomněla mapu!" A jindy zase křičí: "Jéžiši, já si nevzala telefon!" A pak zase jindy: "Jéžiš, já nechala doma občanku!" A tak my museli vždycky otočit a jelo se domů pro klíče nebo pro občanku a já kolikrát žasnul, co se všechno dá zapomenout. A deset kilometrů z vejletu jsme vyhodili.

"Takže jezdíte na rotopedu?" zeptám se překvapeně, "tímhle se chceš chlubit?"

"Nikoliv," odpoví Průša a pokračuje: "Teď, než vyrazíme na trasu, sedneme nejdřív na tyhle stroje a šlapeme na místě. Prostě šlapeme a šlapeme a to si pak vždycky Maruna vzpomene a vykřikne: 'Jéžiši, já zapomněla Ibalgin!'  No a my se nemusíme vracet těch deset kilometrů zpátky. Rozumíš tomu? Maruna sleze z rotopedu a zajde do kuchyně pro prášky. Pak šlapeme dalších pět minut a zase vykřikne: 'Jéžiš, já si nevzala ampule s kofeinem!' A zase sleze a zajde do kuchyně pro ampule. No a teprve když šlapeme čtvrt hodiny a nic, tak potom slezeme oba a přesedneme na naše bicykly. To už víme, že se nebudeme vracet. A funguje to!"

"Průšo, ty jsi takovej blbec, že je to geniální!" vykřiknu. Průša se zatváří spokojeně.

"A jak jsi na to přišel?" zeptám se.

"Původní záměr nebyl o cyklistice," odpoví Průša, "první idea byla taková, že k nám bude chodit chlap a bude souložit s Marunou. No a Maruna po pěti minutách vykřikne: "Jéžiš, já si zapomněla vzít antikoncepci! Pochopitelně chlap musí mít lékařské potvrzení, že je neplodný," vysvětuje Průša s koženým obličejem.

"Blbče!" ocením jeho nápad. Potom se bavíme o úplně jiných věcech.

Je pozdní odpoledne a mraveniště je stále v pohybu. Průša tam někde leze už bez mé přítomnosti a já mám v hlavě brouka. Mravenec s broukem v hlavě. Nějak se mi ten jeho nápad zaseknul do mozku. Nemyslím s tím souložením, myslím tak celkově. Pomalu se mi to nejasné a zneklidňující hemžení formuje do konkrétní definice. Ten Průša, aniž to možná tuší, naťukl pravěkou bolest mnoha lidí. Jsem jedním z nich. Od té návštěvy mne hryže šílená myšlenka. Co je proti ní simulátor bicyklu a zapomenutý Ibalgin. Co je to proti tomu okamžiku, kdy člověk stojí na konci a najednou si uvědomí, co všechno v životě zapomněl udělat, říct, kdy zapomněl, že má mlčet místo mluvení, mluvit místo mlčení, co já vím, co všechno. A vykřiknout: "Jéžiš, já zapomněl...!" a vrátit se kamsi, kde to ještě jde spravit. Jenže kde mám shánět simulátor života a smrti, ze kterého se dá sesednout...