Dva chlapi na krku

   „Mamííí,“ rozléhá se úzkou chodbou. „Mamííí, už!“ jindy roztomilý hlásek nezbedného klučiny, dnes siréna s ozvěnou, jejíž konec zachytit, je téměř nemožné.

Sedím na okraji postele a konečky prstů si mnu spánky. Od té doby, co jsem začala brát hormonální antikoncepci, mám bolesti hlavy skoro tak často, jak často se krmím potají čokoládou. Synovo volání vnímám, ale sebrat poslední zbytky energie, zvednout se a přijít mu utřít zadek, bylo takřka nadlidským úkolem.

„A co tak pro jednou zavolat tatííí, miláčku. To by nešlo?“ vracím úder a choulím se do klubíčka, do peřin.

„Ale táta říká, že to umíš nejlíp,“ volá Vašík.

Táta říká spoustu věcí, pomyslím si. Chtě nechtě se překulím zpátky do sedu a vstávám. Vašek chrní jako po pánské jízdě a to byl včera jenom na jedno. Pomalu, ale jistě se přibližuji pomoct malému nezbedovi. „Táta říká, že měla maminka před deseti lety figuru jako se žurnálu a nepotřebovala brýle ke čtení. A taky že byla daleko míň uremcaná, víš?“ stoupnu si do dveří a pozoruji syna.

„A co je to umemcaná?“ vyptává se Vašík.

„To je opak toho, když málo mluvíš, víš?“

„A tys nebyla umemcaná?“

„Říká se uremcaná,“ opravuji ho. „Byla. Ale tatínkovi se zdá, že nebyla. Tatínek někdy slyší i trávu růst, víš?“

„Ale tatínek mi neříká Vašíku, pašíku, víš?“ namítá syn.

„Protože tatínek nemá potřebu kontrolovat tvoje malé hovínko,“ usmívám se.

„To je ale co?“ dívá se do záchodové mísy a prstíky si zacpává nos.

„To teda je,“ nakrčím čelo, zadržím dech a spláchnu. „A teď běž hezky probudit tatínka a řekni mu, že jestli chce snídani, musí nejdřív do pekárny.“ To, že bude tatínek dělat mrtvého brouka a radši si nasype misku nenáviděných ovesných vloček, mi bylo naprosto jasné. Tak jako posledně, když se zapomněl u novinového stánku a místo čerstvého pečiva přinesl čerstvý tisk.

Vašík se s ním pak přátelsky podělil o zbytky cereálií a já zůstala jenom u kávy. Jedna ranní na krásu by měla stačit, a to, že jsem se pak potají dojedla mléčnou čokoládou, jsem si nechala samozřejmě pro sebe.

„Tatííí, tatííí“ slyším z ložnice Vašíkův křik. Schovala jsem se do koupelny a zavřela dveře. Ta kratičká chvilka soukromí, byla jako rumová pralinka rozpuštěná v ústech. Opláchla jsem si obličej, vyčistila zuby, stoupla si na váhu a obrátila oči v sloup. „Do prdele!“ kleju tiše. Hned zítra si koupím novou, protože ta stará je den ode dne nepřesnější.

 

Kolem deváté se Vašek konečně vyhoupl z postele, v koupelně strávil víc času, než já s Vašíkem dohromady a když přišel do kuchyně, políbil mě na tvář.

„Dám si vločky.“

„Vločky došly,“ odpovím.

„Tak Vašíkovi lupínky,“ konverzuje prachbídně a usedá na židli ke stolu.

„I ty jeho došly,“ujišťuji ho. „Mohl bys zajít na nákup a přitom vyvětrat svého syna?“ ptám se a otáčím se k němu zády s potutelným úsměvem ve tváři.

„Mého syna? Je to snad i tvůj syn, ne?“

Nad nesmyslností jeho poznámky by se i Freud zamyslel. Můj manžel se zdá být poslední dobou poněkud legrační. Nevím, jestli je to tím povýšením, nebo pocitem, že mu prý už jeho druhý kamarád závidí jeho krásnou, prsatou a oplácanou manželku Magdu. Ani bych se nedivila, kdyby tu oplácanost dodal Vašek.

„No ještě aby ne, když jsem ho rodila sedm hodin,“ dodávám a skládám nádobí do myčky.

 

„Hele, a vážně si myslíš, že to Vašek zbaští?“ vyzvídá kamarádka po telefonu. Bylo na čase vyrazit si mezi lidi. Třeba by se taky mohlo stát, že zapomenu konverzovat při svitu luny, nebo zapomenu cestu k domovu z jiného místa, než ze školky, nebo od doktora.

„Já mu to říkala minulý měsíc, před čtrnácti dny, minulou sobotu a včera, když se se mnou muchloval. Takže jestli si to nebude pamatovat, hned mu připomenu včerejší noc. Tu dozajista hned tak nezapomene,“ usmívám se na sebe do zrcadla. Jsem na sebe pyšná, protože roli manželovi milenky zvládám bravurně, natož manželky.

„Vyzvednu tě v sedm, pak zajedeme pro Líbu a Mirka nás počká před klubem. A co si vezmeš na sebe?“ vyzvídá vyděšeně Klára.

„To, co na maturiťák, těžko,“ pronáším mírně skepticky. „Ale když mrknu do skříně, někam úplně na dno, určitě tam něco najdu. Jestli se vejdu do těch květovaných šatů, tak půjdu v nich. A podpatky, samozřejmě,“ dodávám. „Ne, aby tě napadlo nazout si ty sportovní kecky, Kláro. Zase bys mě pěkně zavezla k domovu.“

„No, jo… Tak v sedm buď nachystaná. Nebudu zvonit, jen troubnu, jo?“

„Jen troubni,“ odpovím a nakouknu přes rameno, jestli je pořád čistý vzduch. „Tak čau, večer,“ ukončuji vášnivou debatu a schovávám mobil do kapsy od kalhot.

 

„Proč se v tom jídle tak vrtáš?“ kárá Vašek malého Vašíka. „Si to zamíchej a jez! Po kom to dítě jenom je?“ zadívá se tázavě mým směrem.

„No na mě se nedívej, já byla výstavní mimino, batole i teenager. Jsem ctnost sama,“ dodávám.

„Kdyby se cpal tou čokoládou aspoň tak, jako ty, tak to pochopím, ale takhle,...“ diví se. I já se divím, kde přišel na to, že se cpu pořád čokoládou. Jakmile bude čistý vzduch, překontroluji všechny tajné čokoskrýše a najdu si nové. Podstatně méně dostupné, než ty dosavadní.

„Když mě to nechutná,“ šeptá Vašík, plácne lžičkou do polévky a ta se rozprskne po stole.

„Vašku!“ křikne manžel.

Vašík se na něj ublíženě zadívá, semkne rty do mírné podkovičky a ruce si složí křižmo na prsa. Tohle gesto má po mně. I já se dmula hrdostí, jaká jsem velká holka, že si tvrdě stojím za svým. Nadechnu se, pozdvihnu obočí a odsunu talíř na druhou stranu stolu.

„Zabalíme do ešusu a pošleme sirotkům do Afriky,“ prohlásím klidně. Manžel pokývne hlavou a Vašík udiveně zírá na poblemcaný talíř. „Mimochodem,“ podotknu vážně, „nezapomeňte si dneska připravit plán na večer. Budete slamění vdovci,“ připomínám. „Řekla bych tak na pět až šest hodin.“ Pevně doufám, že to nebude ani o minutu méně, protože od té doby co se naučil Vašík klidně spávat, chodí i babiččiny slepice dřív na kutě, nežli já. Když samozřejmě pominu středeční a sobotní večery. Ty patří sexu. Programování manželských povinností jde Vaškovi přesně tak dobře, jako Vašíkovi kakání.

 

„Ne, abys zapomněla na slušné vychování,“ napomíná mě manžel, zapírající se o futra koupelny. Ani netuší, jak ráda bych zapomněla nejen na to. „Nemáš toho na sobě nějak málo? A co ten výstřih? Hodláš se bavit, nebo někoho sbalit? Já jen, abys nezapomněla, že máš doma dva chlapy,“ dodává.

Miluju jeho žárlivé, nenápadné a starostlivé manželské otázky. Miluju ho od hlavy až k patě a moje svědomí je čisté, jako rozkvetlá lilie. Nepatří mezi chorobné žárlivce, ale i tak je milé, vidět ho, jak se stará. Prohlížím se v zrcadle a natěšenost na sobě nedávám nijak výrazně znát. Mám chuť zabouchnout mu dveře před nosem a užít si trochu soukromí.

„Miláčku, budeš tady stát ještě dlouho?“ vyzvídám. Jak se mám soustředit, když mi celou dobu zírá do výstřihu a na ruce, snažící se dohnat to, co matička příroda zanedbala. Make-up, pudr, trocha lesku na rty, ne, raději víc lesku na rty, řasenka, nakonec parfém…

„Maminko a kdy se nám vrátíš?“ pronáší skleslým hláskem další člen rodiny, prodírající se mezi manželovi nohy. Ten mi tu ještě chyběl. Teď už bych byla schopná ze sebe udělat totální gejšu, jak jsem nesoustředěná.

„Maminka bude pryč jenom chvilku,“ pronáší sebejistě manžel. „Bylo by jí bez nás smutno, víš?“ Usměju se na něj v odrazu zrcadla. To tiché gesto, znamenalo díky.

„Tatínek má pravdu, Vašíku.“

„Tatínek má vždycky pravdu,“ hájí se Vašek a zvedá syna do rukou.

Měla jsem sto chutí dodat, tatínek a tchyně, má vždycky pravdu. Proč ale čeřit klidné vody před večerem řečí o tchyni. Jsem ráda, když ji potkám jednou za měsíc a jsem nucena tvářit se jako hodná, slušně vychovaná a chápavá snacha. To, že na její počest padne jedna mléčná s celými oříšky, pak vyčítám své slabé vůli, jelikož ty kalorie se musí někde nutně projevit.

„Tak kluci, mějte se tu hezky, nezlobte, zapomeňte na alkohol a trávu, tak uzřete maximálně z okna, jasný? A nezapomeň přečíst Vašíkovi tu o pašíkovi,“ podávám instrukce, když se snažím dostat do černých lodiček na podpatku. Jediné, co by mi chybělo, je vyvrtnout si kotník na prvním schodku a bylo by vymalováno. „A Vašíku, pohlídej tátu, jasný!“ žádám důrazně syna. „Vždyť víš, že i dospělý musí mít někdy dozor,“ mrkám na něj okem a nastavuju manželovi tvář. Přece si nenechám slíznout lesk ze rtů, ještě doma.

„I já, i já,“ ozývá se malý brepta a nastavuje rtíky. Otřu se o něj jemně oběma tvářemi a pohladím ho po vláscích. Vašík se zatváří vážně a svůj úkol bere nadmíru zodpovědně. Manžel mě ještě jednou sjede pohledem a pošeptá mi, že mu tu sobotu patřičně vynahradím. Nejlépe prý každou druhou nocí v týdnu.

„A co tvůj harmonogram?“ namítám.

„Ten kvůli tobě milerád upravím.“

„Tak pá,“ loučím se a vycházím ze dveří. Klára zrovna přijíždí, takže troubení se nekoná. Ještě bych pak zase poslouchala starou Pecháčkovou, že pro seniory platí jiná hodina nočního klidu, tudíž po setmění není vhodné otevírat ani popelnici, jejíž víko krátce vrzne. Od té doby vynáším odpadky zásadně ráno.

 

„No páni, tobě to ale sekne,“ chválí mě Klára a sama nakukuje do zpětného zrcátka. Prsty si pročísne účes a malíčkem otře přebytečný lesk na rtech.

„Díky, tobě taky.“

„Připravena na ladies night?“

„Že váháš,“ usazuju se pohodlně do sedadla a snažím přesvědčit sama sebe, abych se ani koutkem oka nepodívala do oken, kde se nápadně pohybovala záclona. Není nad to, mít kompletně zatmavená okna v autě.

„Chlapi ti ani nemávají?“ diví se Klára, že upírám zrak před sebe.

„Ne ne, mají přesné instrukce jak naložit s večerem,“ uklidňuji svou skrytou nejistotu a na chvíli si připadám jako nezodpovědná matka. Copak si nezasloužím aspoň jeden večer v roce trávit s partou poťouchlých kamarádek, zasloužilých matek, kterým podobně jako mě, leze život čím dál víc na mozek? „Zato u sousedky nastal nebývalý průvan.“

„Buď ráda, že nebydlíš v paneláku,“ namítá Klára. „To by bylo jiné tornádo, nejen slabý průvan. Tam o tobě ví, i kdy si zrovna utíráš zadek.“

Téma na dlouhé večery, aneb nekonečné sousedské spory jsem rozhodně nehodlala probírat, tak, jako žádná z nás. Chtěla jsem se bavit, opít do němoty, probrat všední útrapy a nevšední záležitosti, pokochat se pohledem na mladíky, jež věkem pomalu směřují k tomu, že by mohly být mými syny, porovnat laťku perverzností s nastavenými hranicemi svých kamarádek, vykouřit krabičku cigaret a nedělní dopoledne proležet s kocovinou. Zahrát si na svobodnou a bezdětnou, což mi připomnělo, sundat z prstu snubák.

„Hele, můžeš mi vysvětlit, proč máme tendence schovávat snubáky?“

Klára se mrkla na svoje ruce na volantu, protřepala prsty, pak sjela pohledem ty moje a usmála se. Zapnula rádio a přepínala tak dlouho, dokud nezačala hrát pořádná taneční muzika.

„Protože si tím potřebujeme dokázat, že jsme ještě ulovitelné, víš? Prostě třicítky na tahu,“ dodala.

V klubu byl neskutečný randál, nebylo slyšet vlastního slova a tak Lída po známosti zamluvila úplně jiný box. Ten původní byl sice pořádně na očích, ale nebyl problém přemístit cedulku s rezervací. Bavit se s nastavením ucha a odezíráním ze rtů, bylo to poslední, co bychom chtěly.

„Takže čtyřikrát dvojitou vodku,“ pronesla Klára a na Lídin popud se zeptala, jestli by nebyla k mání pánská obsluha, nejlépe dole bez. Slečna v krátké sukýnce se usmála a odpověděla, že striptýz byl minulý víkend.

„Jaká smůla,“ povzdechla jsem si a nahlídla nervózně do kabelky na mobil. Žádný zmeškaný hovor, ani zpráva. Konečně se můžu soustředit...

„Dáš si?“ natahuje ke mně Lída krabičku cigaret.

„Jasně, že dám.“

Nabídla všem přítomným, dokonce i dvěma mladým mužům, sedícím v boxu vedle nás. Ochotně přijali a se zájmem pozorovali, jak se jí klepe ruka, když jim připalovala. Jak by se jí asi klepala v jiné situaci, napadlo mě. Byli očividně o nějaký ten rok mladší. Možná o deset patnáct…

„Takže chci slyšet novinky, holky. Všechny. A podrobnosti,“ usmívala se zvědavá Lída a potáhla si. Mírně se zakuckala, ale snažila se to svést na špatné větrání. „Taky by si mohli pořádně zapnout tu klímu,“ dodala.

Když přinesla slečna objednané pití, k našemu zklamání v minisukýnce a topu, takže dokonalé tělo nešlo přehlédnout, udělala Klára krátký přípitek. Nezapomněla podotknout na zdraví, pak na sex, na pevné nervy a hodné děti, ještě dodala na pořádné orgasmy a poslušné manžele. Taky na nulovou gravitaci a žádnou celulitidu.

„A zapomnětlivé tchýně,“ zvolala jsem ještě.

„No jasně,“ přitakala Mirka a cinkla okrajem skleničky o ty naše. „Na tchyně, aby se nám nepletly do života!“

„Už jsi někdy viděla tchyni, která se ti nesere do manželství?“ zeptala se očividně nakrknutá Klára. Ona a tchyně, to šlo dohromady jako rizoto s knedlíkem. „Já teda ne.“

„Změňme téma, dámy! Tchýně a uzený, je dobrý studený...“ morbidně odsouhlasila Lída, potáhla z cigarety a znovu se napila. Zatřepala hlavou, očividně je rusům co závidět. „Ale vodku mají dobrou,“ podotkla.

„Třeba není Ruská, třeba je Finská,“ namítla jsem.

„Zeptáme se slečny, až přijde,“ odpověděla.

Po dvou hodinách neustálého dolévání vodky a kouření cigaret jsem začala zívat a ucítit v tu ránu peřiny, jsem mrtvá.

„Sedíme tu teprv dvě hodiny a ty už bys spala?“ kárá mě Lída. Ano, spala bych. Jako dudek. Pěkně bych se zamotala do peřin, přitulila se k manželovi a nechala si zdát tu nejkrásnější romanci, jakou v životě určitě neprožiju.

„Nejsem zvyklá ponocovat.“

„To není,“ přitakává Klára. „Jenom když je to v harmonogramu, že?“

„Seš blbá,“ zašklebím se a šupnu do sebe zbytek čiré, pálivé tekutiny. Nechápu, jak se někdo denně udržuje v kondici popíjením takového sajrajtu. „Náhodou, takový harmonogram někdy není vůbec na škodu,“ opáčím. Zvlášť, když ho často porušíš. Ty nevíš, že co je neplánované, to je pak nejlepší?“ mrknu na ni. „A Vašek hrozně rád svůj harmonogram porušuje,“ nalhávám jim a v duchu si přeju, aby se má malá nevinná lež, stávala skutečností častěji. Protože právě to zakázané ovoce nejlíp chutná.

„Tak jsem objevila další pneumatiku navíc, taky mi začínají natékat nohy a padat vlasy. A to nemluvím o dvou šedých vlasech, které mi Fanda včera na můj pokyn vytrhl,“ stěžuje si Mirka. Je z nás nejmenší a taky nejženštější.

„Jenom dva?“ diví se Lída. „Kdybych si je furt nebarvila, jsem jako moje prošedivělá, mrtvá prababička,“ zvedne hlavu ke stropu a dodá, „dej jí bože lehké spaní!“

„No tak, holky, už nám přece není dvacet, ne?“ dodávám, načež Lída se hned ujímá slova.

„Některým ani třicet, milá zlatá, ale proč si to připomínat, že ano.“

„To je fuk, hlavně ať to dneska trvá věčně a slibme si, že takové srazy uskutečníme minimálně čtyřikrát do roka!“

„Amen,“ zaznělo čtyřhlasně a následný výbuch smíchu přehlušil i decibely znějící ze stropních, dobře ukrytých reproduktorů. Tu noc jsme se podruhé narodily, prodrbaly všechny známé i neznámé a protancovaly minimálně jedny lodičky. Když Lída už potřetí vyzvracela co vypila a já si ulomila podpatek, Kláru napadlo, že bychom mohly změnit lokál a dopřát si silnou kávu, nebo kuřecí vývar k snídani.

Čas plynul neúprosně rychle, blížila se třetí hodina ranní a mě se kupodivu nechtělo ani spát. Všechno jsem odzívala kolem jedenácté, pak přišlo období přívalu nové energie, která chuť na spaní odsunula na neurčito. Vašek bude nevrle chrnět celou noc a hodinu co hodinu kontrolovat budík, nebo střídavě Vašíka, jestli si zase neodkopal peřinu.

„Myslíte, že najdeme podnik, kde by nám byli schopni ohřát včerejší kuřecí vývar?“ napadlo mě. „Jak já bych si dala k brzké snídani horkou polívku.“

„A kyselou okurku,“ dodala Lída.

„Nezapomeňte na vyprošťovák,“ vmísila se Mirka.

„Cokoliv,“ řekla Klára. „Cokoliv, z čeho se postavím na obě nohy, aniž bych klimbala jako vysloužilý taktometr.“

Když se ve čtyři většina mládeže odebírala z klubu, slečna servírka nám přinesla čtyři sklenice vody, na jejichž hladině plavalo kolečko citronu. Prý je to pozornost podniku. Se ani nedivím, protože společná útrata čítala tisíce a její tuzéry stovky. Kdyby měla podvazky, mohla by si bankovky rulovat rovnou za jejich okraje, jako sličná barová tanečnice. Ale nohy měla výstavní, na tom jsme se shodly všechny a všechny jsme jí je záviděly.

„Díky za komplimenty,“ odpověděla, když jí Lída vysadila poklonu, nad její sexy vizáží. „Jsou to roky dřiny v posilovně,“ dodala. A my si oddechly, že se takové exempláře dneska už normálně nerodí. Přece jen byla matička příroda občas spravedlivá. Občas... Vlastně jen tehdy, když nám v krvi kolovalo několik promile a na očích visely růžové brýle.

V půl páté nám slečna nabídla klubové taxi, které nás prý grátis rozveze domů a Klára si auto může vyzvednout další den. Parkoviště bylo hlídané, tudíž ztráta vozidla by byla při nejmenším podezřelá, tak jako sličná slečna, která zjišťovala konkrétní typ vozidla, aby se prý o něj ochranka postarala.

Něco málo po páté hodině ranní jsem přeběhla bosá přes trávník, na chodbě sundala šaty, boty hodila do botníku, tedy aspoň doufám, že to byl botník a nahá zalezla do peřin. Ani počítat ovečky jsem nemusela.

Když jsem ráno otevřela oči, rolety byly sesunuté až ke spodním tabulkám a ještě ke všemu Vašek zřejmě zatáhl i závěsy. Všude kolem panoval klid a tak jsem jen mírně zvedla hlavu, abych viděla na budík. I ten zmizel ze svého obvyklého místa. Těžce jsem vstala, tiše vklouzla na záchod a vrátila se zpátky do peřin. Jak báječné je mít hned vedle ložnice rodičovskou koupelnu…

„Vstávat,“ něco mě šimrá do tváře. „Vstávat ospalče,“ šeptá mi manžel jemně do ucha, jakoby se bál, aby mě vážně nevzbudil. Když se soustředím víc, cítím božskou vůni horké polévky a připadám si, že jsem se právě octla v ráji. Trochu odhrnu peřinu a pomalu od sebe odlepím víčka. To je sakra ale dřina…

„Kolik je hodin?“

„Dvě.“

„Kde je Vašík?“

„Vzala si ho babička a nechá si ho i přes noc.“

Ach, babi, díky! Nevím, jak bych dnes zvládla mateřské povinnosti, dost na tom, že budu muset zvládnout aspoň ty manželské. Ale to mi vůbec nevadí. Právě naopak. Když se pomalu rozkoukávám, cítím, jak mi manžel pod peřinou sahá na zadek a pak ještě výš, a pak cítím, jak mi začíná protestovat žaludek, vyskočím z postele a peláším to nic, co mi v něm po prohýřené noci zůstalo, vyzvracet do záchodové mísy. Ještě abych tak nadzvedla víko a našla tam zapomenutou Vašíkovu nadílku, napadlo mě.

„Dej si sprchu, bude ti líp,“ volá za mnou muž. Slyším, vnímám, ale nereaguji. Už nikdy víc tolik vodky a nikdy víc do úst cigarety. Žádná čokoláda. Žádná akce čtyřikrát do roka. Jednou bohatě stačí, i když je mi jasné, že za měsíc budu mluvit úplně jinak. Možná už za týden. Žádná čokoláda? To si ještě promyslím. Nemůžu být zas přehnaně ukvapená se svými závěry.

„Vážně si babička nechá Vašíka až do zítřka?“

„Jasně, že jo. Prý aby sis po tak náročné noci odpočinula,“ usmívá se škodolibě. Takže moje tchyně už ví, že jsem byla na tahu. No nazdar!

„Tys mi uvařil polívku?“ nahýbám se nad talíř, nad nímž se vznáší omamně vonící pára. „Parfém, nad všechny parfémy světa,“ dodávám.

„To jen abys věděla, co máš doma za poklad,“ popíchne mě.

„Ale to já přece dávno vím,“ naberu si první lžičku do úst a jakmile polknu, dopovím myšlenku, „i když na reklamace už je zřejmě pozdě.“

„Kolik si toho včera vypila?“

„Proč se ptáš? Mám z toho jedno ucho menší? Nebo mi narostla bradavice na nose?“

„Ani ne, ale nechápu, proč jsem našel tvoje lodičky v popelnici?“

Jen jsem se nechápavě zadívala do talíře a nabrala si další lžičku. Já věděla, že něco zákonitě zbabrám. A to pro mě den teprve začínal...