Z deníku studentky těláku

 

„Jakože cože si to dovolili???, přešoupnout lyžák do zkouškovýho, to je do nebe volající diskriminice !!, nemyslíš Roný ?“

„Máš recht milá kolegyně, místo panáků si tam hlavy vylejeme anály, našeho oblíbence, docenta Fu(c)kaly .

 

Den 1.

 

 

Vjíždím na parkoviště, všude plno, ach fůůj, proč mi život kydá pod nohy furt samej hnůj? O několik ulic dál konečně zaparkuju, vykládám výstroj a klíče od svý milovaný obouchaný feldy položím nenápadně na levý zadní kolo.

Jak to všechno k tomu busu dopravím, proč ještě nemáme teleport ? Volám Roný, „Hele čičino, potřebuju helpa, parkuju pod adalbertem a všechno to nezvládám pobrat!!“

„Pod adáčem? Koukej hvízdnout, rozepnout bundu, vystrč bok, za chvíli ti přikvačí na pomoc někdo z mediků“

„Ty mrcho mrchožroutská, jako bys nevěděla, že hvízdat neumim, natož vyzývavě kroutit zadkem!!“

„Tak to máš blbý koc, za 15 se odjíždí.“

Svlíkám bundu, o feldu postupně opírám veškerej proviant a v duchu si odškrtávám ze seznamu: bezpečné lyže běhací 1x, sjezdovky držkopádky 1x, prkno vraždící 1x, příslušná obuv 3x, hole 1x. Počkat, hole jenom 1x? Skvělý, hůlky k držkopádkám mi na běžkách budou do kopce totálně k hovnu.

Na záda nahazuju krosnu a postupně se snažim zaháknout futrály na sebe tak, aby je moje malá postava příliš neodřela o hrubej asfalt. „Kurva, proč nemrzne, by mi to aspoň klouzalo..“, ulevim si nahlas a kleju si dál. Od adáče ke mně doléhá řehot z kolejí.

Šinu se jak hlemejžď s trojitym domkem pro šesterčata, zvoní mi mobil, nezvedám, už jenom dvěstě metrů a sem tam.

 

„ÚÚHÝÝ, stůj!, teda ty máš páru, hele já ti pomůžu, zastááv!! HééHéé, chtěl sem říct od futrálů!“

„ A to bys rád?, tě navedli kolegáčci viď..“

„Nenavedli, přece nenechám malou holku se takhle vláčet, kam to vlastně táhneš?“

„Podívej, já nemám čas na hovory, buď něco popadni nebo..“

Ani jsem nedořekla a přehodil si přes ramena oboje lyže a prkno.

„Dík“, špitla jsem poníženě. Teprve teď registruju holý nohy bez ponožek v lakovkách, bláznivý trenky s kačerem, sežmoulaný triko neurčitý barvy a neoholenou smějící se bradu.

Tipuju to na zbytkáč.

„Už jsme tu, dík za pomoc, asi bys už měl jít zpátky na kolej.“ Výzvu k odchodu podtrhnu pohledem na kačera koulícího vyzývavě očima.

„Máš strach aby sis tu se mnou neuřízla ostudu?“

„To né, ale už musim fakt jít, ještě jednou dík.“

„Rádo se stalo, kárku ti pohlídám, klíčky ze zadního kola vemu k sobě, jako pojistku, abys mi mohla v klidu poděkovat až se vrátíš, na koleji se ptej po Tellurovi.“

Paráda, ještě mi provokativně v běhu zamává, vychcánek jeden.

Myšlenky na osud svého přibližovátka musím na chvíli odsunout. Dorazila jsem k autobusu poslední, jenom s tříminutovým zpožděním, i přesto si od vedoucího vyslechnu přednášku o dochvilnosti.

„Teda Kláro, vidíš jakej máš talent“, směje se na mě Roný, když k ní zadýchaně přisedám.

„Talent mám akorát tak na průsery, ten polonahej vobšourník mi teď pravděpodobně krade auto.“

„Jak jako ti krade auto?, vždyť to byl sympaťák, vidělas ten zadek?“ Od nepříjemně zdlouhavýho vysvětlování mě osvobodí vedoucí svým uvítacím projevem.

„Takže dobrý den kolegové, vítám vás na našem prvním společném lyžařském výcviku. Jelikož jste posluchači tělesné výchovy a vaším posláním bude vést studenty ke zdravému životnímu stylu, je po celou dobu výcviku přísný zákaz požívání psychotropních látek, alkoholu a kouření. Pokud budete přistiženi při požití zmíněných látek, lyžařský výcvik vám nebude započten a budete ho muset absolvovat celý znovu v náhradním termínu.“

Hlasitější hromadné sklapnutí čelistí jsem v životě neslyšela.

„Pičus jeden, dal si fakt záležet na tom seznamu drog co nás držej při studiu, to se musí nechat“, prohlásí Roný, poněkud hlasitěji než chtěla.