Když odejdete ze hřbitova...

Znáte ty situace, kdy se máte raději otočit a odejít z diskuze, nebo jednoduše přimět svoji nejlepší kamarádku změnit téma hovoru a přivést ji na jiné myšlenky? Nepochybuji, že ano a že jste si s nimi poradili. Můžete mi říkat idiote, protože já z jedné šílené situace nevybruslila, naopak – nechala jsem se do ní zatáhnout.

Bylo odpoledne, listopad, v kalendáři stálo pod dvojkou kurzivou napsané všeříkající sousloví – památka zesnulých. Nebylo to tedy tak úplně normální a obyčejné odpoledne. Každý běžný smrtelník si ten den udělá čas a navštíví hřbitov, aby uctil památku svých předků, rodinných příslušníků, utratil pár drobných za svíčku či věneček a odešel s pocitem splnění své rodinné povinnosti. Tak zase za rok. Katka, moje nejlepší kamarádka, však nebyla tak úplně normální smrtelník. A když se to vezme kolem a kolem, já asi zrovna taky ne. Vše vysvětluje telefonát ve čtyři odpoledne a následný běh událostí.

„Poslouchej, zajedeš se mnou na hřbitov? Jsou dušičky, potřebuju se zastavit na hrob a samotné se mi nechce. Dojedu pro tebe.“

Ona bydlí ve městě, já na vesnici kousek od onoho města. A dojíždění je pěkná otrava, kterou podstupuji jen v nejnutnějších případech, tedy hlavně kvůli škole.

„Dobře, ale taky se potřebuju stavit na našem, půjdeš pak se mnou?“

„Jasně, za půl hoďky jsem u tebe.“

O pár minut později jsme pak společně procházely Olomouckým hřbitovem a kochaly se výzdobou na hrobech.

„Nepřijde ti to jako celkem romantika? Všude samá svíčka, kytky, věnečky…“

Sjela mě pohledem, který u ní tak dobře znám a který v překladu znamená – nejsi normální a který doplnila  o prosté konstatování zjevného.

„Nejseš tak trochu morbidní?“

„A tobě to vadí?“

Obě jsme se zakřenily a dál koukaly kolem po kamenných náhrobcích.

„Hele koukej, tenhle vypadá pěkně, jednoduchý náhrobek, žádný blbosti okolo, jen zelený koberec, to je v podstatě samo-udržovací.“

Se značnými pochybami si prohlédla hrob, který mě tak zaujal rafinovaností úpravy. Jen si to představte – žádné květiny na zalévání, žádná hlína na uhrabávání, bez plevele, jen kamínky, koberec, svíčky, věnečky. Paráda. Eliminace hádek o to, kdo se o něj bude z rodiny starat – naprostá.

„Hej ani ne, dali tam ty svíčky blbě, koukej – bez skleněných bání, to až jim chytne, mají po koberci.“

Safra, má pravdu.

„Hele tak víš co, dáme je bokem na ten kamenný rám, ať nemají škodu.“

Po chvíli jsme došly ke hrobu Katčiny rodiny, zapálily svíčky, položily věnec koupený za nekřesťanské peníze a vyslaly tichou modlitbu k nebesům, aby jej nikdo neukradl.

Nechala jsem Katku její tiché pietní vzpomínce a dál se rozhlížela kolem.  Opravdu to všechno vypadalo kolem krásně, pokud člověk odmyslel ten nepopiratelný fakt, že stojí na hřbitově a pod nohama má spoustu mrtvol, nebo to, co z nich zbylo. Všude okolo se trousily skupinky lidí, které hledaly své hroby, přicházely či odcházely, prohlížely si okolní náhrobky tak, jako před chvílí mi a jejichž členové si mezi sebou tiše povídali. Asi je dobře, že jednou za rok mají i zesnulí svůj svátek. Nebo je to naopak smutné, že jen jednou za rok. Lidí tu bylo opravdu hodně, ale bohužel, mrtví vedli.

Katka po chvilce zvedla hlavu a slabě se usmála. Nabídla jsem jí rámě a společným krokem jsme se vydaly pryč od jejich hrobu, pryč ze hřbitova. Pomalu se stmívalo a mě čekal stejný úkol na našem malém vesnickém hřbitůvku. Nebylo proč se zdržovat. Nasedly jsme do auta a rozjely se zpátky k nám.

„Hele, víš co mě tak napadlo? Že to na tom hřbitově vypadá jako před mejdanem.“

Katka se rozesmála. A o to mi šlo.

„Hej holka, ty jsi fakt praštěná. Ale jako, když už se o tom bavíš, mě by zase zajímalo, co se tam děje, když všichni odejdou. Mejdan by to asi mohl být čeče.“

Povytáhla jsem obočí.

„A prej kdo je tu morbidní. Uvědomuješ si ale, že by to byla herdek formální záležitost? To by nebyl mejdan ale ples, vždyť většina nebožtíků je pohřbená  v šatech a oblecích. Jen ti zpopelnění mají smůlu.“

Teď už jsme se od plic smály obě. A o pár vteřin později to přišlo. Vlastně už teď jsem měla šanci změnit téma, ale já to neudělala.

„Hej ne, vážně, jsou dušičky – co se tam děje, když všichni odejdou? Tebe to nezajímá?“

Zamrazilo mě v zádech. Další varovný signál, abych nějak zareagovala a já jej znovu neposlechla.

„A co by se tam asi dělo? Hřbitov se zamkne a je tam dokonale mrtvo, řekla bych.“

Ale v Katčině obličeji se formovala zvědavost s odhodláním a na závěr z ní vypadl ten nešílenější nápad v dějinách, takový  ten,  který napadne jen herce z hollywoodských hororů a to jen proto, že jej mají napsaný ve scénáři.

„Víš co, tak počkáme do zavíračky a půjdeme se podívat.“

Znovu mě zamrazilo a úsměv mi ztuhl na rtech. To přece nemyslí vážně. Ještě jsem měla šanci a pokusila jsem se situaci odlehčit.

„Já ti nevím, formální, jen pro mrtvé, pamatuješ? Nemáme vstupenku a jsme tak trochu živý. Doufám, že ještě dlouho budeme.“

Kača se uculila. Nic se mi nepovedlo.

„Nebuď posera. Kašlem na vstupenky, kašlem na pravidla, půjdeme se podívat.“

„Děláš si srandu, že jo?“

Přiznávám, znělo to trochu víc vyděšeně, než jsem měla původně v plánu.

„Nedělám. Zkusíme to, jen pro ten hec. Hele kdo jiný má takový zážitek? Pokud se tam něco bude dít, zdrhneme. Pokud ne, máš pravdu a o nic nejde.“

Možná jsem v tuhle chvíli měla volat na psychiatrii.

„A ty chceš, aby se tam něco dělo?“

„Šmane nešil, tak se aspoň kouknem přes mříže, ne? Prosím , vždyť fakt o nic nejde. Nebuď srab vole, já s tebou taky šla tehdy na ten horor a pak jsem týden nespala, pamatuješ? Je načase splatit dluh.“

Proti tomu jsem už nemohla nic říct. Měla pravdu a já jsem se do toho jejího šílenýho nápadu nechala vtáhnout. Ono to vlastně i zní docela super. Ale ne, když se to týká přímo vás.

Poslední spásný nápad.

„Hele – horor ti vadil a vlézt potmě na hřbitov ti vadit nebude?“

Celkové zamyšlení se nad mým ubohým pokusem jí celé tohle dobrodružství vymluvit trvalo asi dvě vteřiny.

„Ne. Jednak tam tma pro tu záplavu svíček ani nebude a pak – já se mrtvých nebojím.“

A tím skončila moje naděje. Jela jsem v tom s ní.

Dojely jsme k nám, obhlídly si náš malý hřbitůvek a já zapálila svíčku babičce a dědečkovi. Pořád jsem tajně doufala, že si to Katka rozmyslí, ale ta jako by mi četla myšlenky a schválně si dál proto trvala na svém. Strategicky jsme si vybraly místo pro pozorování – nízká křoví, která se téměř nepřerušovaně táhla podél dvou hřbitovních zdí a naštěstí  pro nás – půdorys hřbitova tvořil pravidelný čtverec  a to sympatické křoví si rostlo nízko při zemi po dvou sousedních stěnách. A blízko brány. Sevřela jsem Katce paži.

„Počítáš s tím, že brána bude zamčená?“

Nezaváhala s odpovědí.

„Jo. Prolezeme sem na jižní straně, zeď je tam nižší, to zvládneš i ty.“

„Hej, nejsem zase takový nemehlo.“

O pár hodin později jsem svůj výrok brala zpátky. Téměř jsem visela na zdi s bezmocnou snahou dostat ten svůj zadek přes zeď. Katka mě tlačila zespoda.

„Proboha, snad máš nějaký svaly, ne?“

Zafuněla jsem  a dál se snažila dostat se přes kamennou a studenou překážu, která oddělovala náš svět a svět mrtvých.

„A kde bych k nim asi přišla?“

Katka se začala smát.

Za chvilku se mi moje chabé snažení  vyplatilo a já konečně přepadla na druhou stranu hřbitova. Dobře, dost pomohlo, že Kača opravdu dělala co mohla, aby mi pomohla. Tiše dopadla vedle mě a já potlačila závistivý úšklebek. No jo, sportovkyně. Co proti ní já, jemná intelektuálka a knihomolka, zmůžu. Obě jsme potlačily tiché wáu. Snad z úcty k mrtvým, snad abychom nenarušily téměř posvátné ticho, které se nad hřbitovem rozprostíralo stejně důstojně, jako svit stovek svíček.

„Dobře, je půl jedenácté v noci. Co teď?“

Hrůzou se mi otřásala kolena, tohle bylo opravdu už přes míru šílenosti. Kača samým vzrušením téměř vibrovala.

„Směr křoví.“

„A jak dlouho tam budeme?“

„Přece do půlnoci, Popelko.“

„Nesnáším tě.“

„Taky tě mám ráda. Tak jdeme.“

Obě jsme se krčily v křoví a od pusy nám šla pára. Přituhlo. Ještě že jsem si vzala staré tepláky a svoji zateplenou mikinu. Bylo vlhko a lezavo. Nelíbilo se mi to. Po chvilce dřepění ve vlhkých větvích přízemních jehličnanů ztratil pojem, že se krčíme na hřbitově na síle a já si nic nepřála víc, než se narovnat, protáhnout nohy a  rovnou je použít k odchodu. Chtěla jsem horký čaj a postel.

Minuty ubíhaly a nic se nedělo. Snad jen to, že mě nohy brněly čím dál tím víc a Kača, unavená z napjatého bezvýsledného pozorování, začínala klimbat. Už to byla celkem otrava. Trošku nešetrně jsem do ní šťouchla, protože mi její hlava začala padat na kolena.

„Tohle nemá cenu. Neděje se nic, jdeme domů.“

„Ještě vydrž, není ani jedenáct.“

Zívla si a znovu se začala věnovat okolí.

„No právě.“

Minuty dál ubíhaly a pořád nic. To čekání už bylo moc i na Katku. Konečně se zvedla.

„Kašleme na to, měla jsi pravdu, jdeme.“

K mému nezměrnému štěstí se chystala vykročit ze křoví, když v tom nás obě na místě zhypnotizoval zvuk kostelního zvonu. Obě jsme strnule stály a naslouchaly odbíjení, které hřbitovní ticho jako by krájelo na celkem jedenáct dílků.

První odbití. Nic se nestalo. Druhé, třetí. Pořád nic. Čtvrté odbití. Země se nám začala lehce chvět pod nohama. Páté odbití. Vzduch naplnily nezaměnitelné zvuky, jako když se posouvá kámen po kameni. Centimetr po centimetru. Trhaně. S námahou. Šesté odbití. Zvuky sílily a chvění neustávalo. Sedmé, osmé odbití. Málem jsme si musely zacpávat uši. Hroby se chvěly a jejich vrchní části se odsouvaly dál. Plameny svíček se zrychleně mihotaly. Některé pohasly úplně. Deváté odbití. Záchvěv duchaplnosti mě přiměl se pohnout a strhnout Katku zpátky do křoví. Desáté odbití. Krčily jsme se v křoví, které nám zastínilo výhled. Copak ten kravál nikdo jiný neslyší? Jedenácté odbití. Chvění ustalo, kameny se stále pohybují. Slyšíme hlasy, které bychom neměly vůbec slyšet. Slyšíme pohyby, které bychom neměly slyšet. Slyšíme tlukot vlastního srdce až v krku. To je v pořádku. Jsme na hřbitově, v jedenáct v noci a kolem nás se z hrobu štrachají mrtví.

V křoví je celkem tma, takže nerozeznám Katčin výraz, ale strašně ráda bych  si do ní rýpla. V debatě na téma – V kolik tam půjdeme, vyhrál totiž její přihlouplý nápad, že půl jedenácté v noci je akorát. Nejraději bych ji praštila. Ale podle jejího zkráceného dechu jsem usoudila, že je stejně vyděšená jako já. Co budeme proboha dělat ? Utéct není kam, brána je zamčená. A já utíkám hrozně pomalu. Krom toho, dostat  se přes zeď asi taky nepůjde zrovna nepozorovaně. Katka mi ve tmě silně stiskla ruku a zašeptala ve dvou slovech to samé, co se mě začalo honit hlavou už při prvním odbití kostelních hodin.

„Musíme zmizet.“

Uf, to je teda geniální nápad. I když vím, že to nevidí, přikývnu a snažím se ji strkat směrem k jižní zídce hřbitova. Když to nepůjde teď, později možná ano, pokud nás do té doby neobjeví a nesežerou nebožtíci. Skvělý, zrovna v tuhle chvilku si musím intenzivně vzpomenout na všechny horory o zombie, co jsem kdy viděla. Ale Katka mi znovu stiskne silně ruku, ve které se mi pomalu ztrácí cit a zašeptá.

„Ale napřed je chci vidět.“

Cvaklo jí ??? Mně koluje adrenalin v žilách, strachy skoro nedýchám a ona si je chce prohlížet?

Tiše ve tmě zavrčím.

„Ale selfie si s nimi doufám dělat nebudeš.“

Jako na pokyn se obě opatrně nadzvedneme. Hned nám dojde, že jsme moc vidět, ale to co na těch pár vteřin zahlédneme, nás obě uzemní. Kamenné desky jsou z větší části odsunuté. Z hrobů se opravdu  snaží dostat ven nebožtíci. Řada z nich už je venku a protahuje se. Zatím neposloucháme hovory, které jsou čím dál tím zřetelnější a početnější. Zatím nám jen došlo, že bychom byly jako dvě surikaty, kterým z křoví koukají jen hlavy. Opatrně si lehneme na břicha. Máme výhled sice z nižšího profilu, ale i to nám stačí. To ,co vidíme, je prostě neuvěřitelné, šílené a děsivé. Něco takového vážně neuvidíte každý den. Já osobně bych to ani vidět vícekrát nepotřebovala. Jestli tuto noc přežiju, dám se na modlení.

Všude kolem nás jsou zombie. Opravdu zombie. V různém stupni rozkladu, různého věku i vzrůstu, v různě zachovaném oblečení. Ani jedna z nás neví, kam s očima a na co se zaměřit. Každý detail zvlášť je nechutný a celek je ještě horší.  Měla jsem pravdu. Muži mají obleky. Vážně by to i vypadalo formálně. Skoro. Zaposloucháme se do hovoru obyvatel nejbližších hrobů.

„Krásný svátek kolegyně, vypadáte rok od roku lépe.“

Na mužský pozdrav reaguje ženské chichotání. Tedy asi by to bylo chichotání, ale zní to spíš jako zabublání.

„No jo, Halouzek, lichotník i po smrti. I vám krásný svátek.“

Páni. Zdvořilost jo? Hustý. Oba zmínění sedí na odsunutých deskách svých hrobů a upravují si šaty. Vypadá to, jako kdyby prováděli kontrolu sebe i svých hrobů zvenčí.

„Vidím, že na vás si vaši vzpomněli, Halouzku. Musíte mít radost. A zase ten bílý věnec od manželky. Asi se jí stýská.“

Muž se opatrně narovnal.

„No jo, no jo, stavila se. Mařka jedna praštěná, kdyby mi tady raději nechala lahváče. Co mám podle ní pít? Vodu z kytek? Tolikrát jsem se jí to snažil vzkázat a furt nic. Za vychlazený pivo bych vraždil.“

Žena, drobná a shrbená, v potrhaných šatech, s vysušenými pažemi  a propadlými tvářemi, nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Že vám není hanba, Halouzek, máte být rád. U mě se naši zase nedohodli. Vidíte tu hrůzu? Fialová, bílá, žlutá, jako od kolotočů. Copak by je ubylo, kdyby se domluvili a nějak to sjednotili? Kdo se má na to koukat? Práce s nima pořád…“

A za neustálého mumlání se ohnula, aby svoji dušičkovou výzdobu upravila k obrazu svému, když tu se kolem nemotorně šoural další muž, v zaprášeném a proděravělém obleku. Byl vysoký, statný a od pohledu elegán, nebýt té namodralé tváře a otisku provazu okolo krku. Natáhl jednu ruku a plácnul s ní ohnutou ženu po zadku. Ta se leknutím jen otočila, na narovnání asi neměla tolik sil a příchozího hned zpražila.

„Čamrda, pořád děvkař. To vás to ještě nepřešlo?“

Muž se zasmál.

„Nemáte být taková štramanda, Kovářová. Vy se nejdete podívat na uvítání nováčků, vážení? Máme tu mladé maso.“

Paní Kovářová jen mávla rukou.

„Jen si běžte, nuda jako každý rok. Já chci trávit čas zajímavěji.“

Pan Čamrda mávnul rukou a pomohl na nohy panu Halouzkovi.

„Tak pojďte aspoň vy, sousede, přece tady nebudete s ženskýma poslouchat drby.“

„Jdu, jdu. A co Ambrož? Ten letos zase dělá mrtvýho?“

„Jo, prý mu to nestojí za tu námahu, nemáme jej budit.“

Konečně jsem vydechla. To jako vážně? Vůbec jsem netušila, co se bude dít dál. Nemohla jsem věřit vlastním uším ani očím. Ještě víc se ochladilo a zvuk tření kamenů konečně ustal. Většina se začala šourat směrem nahoru, na severní stranu hřbitova, ostatní zůstávali u svých hrobů a přerovnávali je. Někteří jen vše odsunuli a lehli si na kamenné desky. Kochali se noční oblohou a vše okolo jednoduše ignorovali.

Dál jsme se s Katkou držely za ruce a pomaličku následovaly dav, který se utvořil kolem několika hrobů. Cestou jsme vyslechly další rozhovor.

Mrtví stáli u dvou hrobek, ženy si srovnávaly šaty a muži se rozhlíželi okolo. Jeden z nich mezi holými dásněmi žužlal dýmku.

„Slyšela jsem, že v USA mají mrtví svátek dřív, tuším je to jednatřicátého. Nepřijde vám to lepší? Takhle na začátku listopadu je to takové…mdlé. Poslední říjen zkrátka zní líp.“

Naproti stojící muž si pohrdlivě odfrknul.

„Soudružko Hudečková, vaše starosti bych chtěl mít. Abyste se z té Ameriky nezbláznila. Co dobrýho lidstvu přinesli? To jsme se to do vás za živa málo navtloukali? Važte si toho, co máte a nepokukujte po jiných. Že něco dělají Američani neznamená, že to musíme mít taky. Nebo snad chcete na hrobě dýni? To u nás jakživa nebylo…“

Ale paní se nedala.

„Právě, právě, soudruhu Svobodo, za vás bylo co?“

„Květuš, hlavně klid…“

„Nech mě, Karle, však už je dávno po režimu a já si můžu říkat, co chci a nahlas, tomu se totiž, pane soudruhu Svobodo, říká demokracie a jestli budu mít na hrobě dýni, jen líp, vypadá to pěkně, taky by vás nezabilo jít s dobou.“

Tak tohle mě zajímalo čím dál tím víc. Ale pan Svoboda jen zavrtěl hlavou.

„Drazí Hudečkovi, víte co je nejlepší na tom, být po smrti? Že už vám doba může políbit…a vy mně taky. Pěkný večer.“  Druhá žena, patrně manželka, se do něj zavěsila a společně odešli.

Hudečkovi se na sebe podívali a paní dala naštvaně ruce v bok.

„Který kretén z naší rodiny nás vedle nich nechal pohřbít?“

Pan Hudeček pokrčil rameny.

„To tě to ještě ani po letech nepřestalo bavit se kvůli tomu rozčilovat? Jestli chceš být protivná jako loni, tak se raději rovnou vrať do hrobu.“

Rychle jsem si dala ruku před pusu, abych zakryla výbuch smíchu. Tohle by mě nenapadlo ani za milion let.  Pomalu jsme se sunuly za davem, který se nemotorně formoval a směřoval stále na severní stranu. Cestou jsme zahlédly nožky poškrábaného batolete, plného modřin a s utrženou ručkou. Smálo se na celé kolo a utíkalo matce, která byla neméně poničená a marně se jej s kusem chybějící nohy snažila dohnat.

„Autííííko, brrrm, brrrm, chi chi chi…“

„No jo, no jo, autíčko, kdyby tě, ty můj andílku, tak nefascinovaly, mohli jsme oba žít…“

Suneme se po břiše jako lachtani dál a dál a nepřestáváme se divit. Hlavně si dáváme sakra pozor, abychom na sebe nestrhly pozornost. Možná se zdají být přátelští a neškodní, ale nemáme ani potuchy o tom, jak by se zachovali, kdybychom jim o sobě daly vědět. Naštěstí  o tomto nemusíme vést debatu a veškeré naše pohyby jsou konané s maximální opatrností. Nechci si představovat, co by nastalo, kdyby nás objevili, tak si raději představuju, jak moc musí být moje oblečení ušpiněné. Stačí mi, že cítím, jak je mokré. Dává se do mě stále větší zima, ale skoro ji nevnímám.  Až příliš mnou lomcuje zvědavost. Námi oběma.

Na dalším hrobě sedí nebožtík. Je celý modrý, nafouklý a nevypadá, že by měl touhu s někým zapříst hovor. Ostatní si toho ale asi příliš vědomi nejsou.

„Tak co, Koblížku, už na toho lumpa přišli?“

Pan Koblížek se zatvářil na otázku muže v klobouku nevrle.

„Ne a pochybuju, že jej ti amatéři kdy vůbec chytí.“

Nějaká žena se snaží dát mu najevo svoji účast, ale on ji odežene.

„Nikdo o vaše litování nestojí, Korbáčová, jděte si raději utěšit vlastního pravnuka. Mně by pomohlo jenom jedno – kdyby policajti konečně chytili toho grázla, co mi tohle udělal.“

„No no, Koblížek, nemusíte si hned vylévat vztek. Ale má pravdu Marto, musíme zajít za naším Tomáškem, slyším jej plakat až sem.“

Najednou jsme obě leknutím strnuly. Před očima se nám prohnal houf dětí, možná tak z prvního stupně základní školy a pár starších výrostků. Smějí se a výskají, pokřikují na sebe a utíkají pořád dál. Za nimi se žene konvoj jejich příbuzných. Celý houf babiček, dědečků a možná i praprarodičů. Dělají co můžou, aby je chytili, vzhledem ke svým dosti omezeným možnostem.

„To je tedy výchova, to za mých časů nebylo. Nikoho to neposlouchá, dělá si to co chce.“

„No my je snad nedohoníme…“

„Moje klouby…“

„Žádná úcta, žádný respekt, žádný div, že jsou mezi námi.“

„Dědku, nech si to, taky jsme byli mladí.“

„No jo, ale na rozdíl od nich jsme se dožili důchodu.“

„Má pravdu Oldřiško, má pravdu.“

„Nežvanit a chytat, ještě aby tak něco provedli, uličníci…“

„Ještě tak, aby někomu spadli do hrobu jako před deseti lety...“

Kači v kapse zavibroval mobil.

„To si snad děláš srandu?“

Vztekle jsem procedila mezi zuby.

„Sorry, sorry, táta mě shání. Vypínám.“

Pokračujeme v cestě. Dostaly jsme se až do rohu, kde se naše milované křoví stýká s dalším. Mně už se dál ale nechce a zdá se mi, že toto místo je pro pozorování stejně nejlepší. Kousíček odtud jsou totiž hroby, ke kterým míří většina mrtvých, nyní živých.

Cestou si ještě všimneme paní, která pobouřeně vytahuje z kamínků kolem svého hrobu spadané listí a nadává, že by si raději vybrala lepší místo, než mít na hrobě pořád takový nepořádek. Opodál na svém hrobě sedí další pán, který ji smutně pozoruje. Za chvilku nám došlo proč – jeho  svrchní kamenná deska zeje prázdnotou. Ani jedna svíčka, ani jedna květina, ani jeden věnec. Nic. Je mi jej líto.

„Ehm ehm.“

Obřadní odkašlání upoutalo naši pozornost a my pozorně nasloucháme. Slyšíme ale i podivné šelestění. Zní to jako chřestýš. Hodně, hodně chřestýšů pohromadě.

„Tak už jsme všichni?“

Zeptal se mužský hlas a další mu z davu odpověděl.

„To stejně nebudeme nikdy, starosto, někteří ti na to už kašlou.“

Starosta se ohradil.

„Jak mě? Byl to snad můj nápad? A vůbec, ticho, máme tady pár nováčků.“

Nebožtíci se mírně ztišili, ale i tak bylo stále slabě slyšet vzdálenější hovory nezúčastněných, povykování dětí a to divné chřestění.

„ Hej, my tady jako pohřbíváme už i přespolní? No to je teda bordel, to jsem ještě neviděl…“

„Opatrně, Brabec, pan Malý je z naší rodiny.“

„S tím na mě nechoď, Novotný. To, že se vaše kráva před sto lety napila z jejich potoka z vás ještě nedělá rodinu.“

„Mě z vás jednou raní…“

„To už se stalo, ne?“

„Tak bude tady už klid?“

Starostovo zaburácení se neslo do všech stran.

„Chovejte se k sobě slušně, jste po smrti a hádáte se mi tady každý rok.“

„Neštvi ,starosto, ses nás snad nakomandoval dost zaživa, ne? Tak nám dej aspoň ve smrti pokoj.“

„Zmlkni, Rambousková, sami jsme si jej zvolili, dokonce víckrát, jak vidno, tak jej nech dělat jeho práci.“

„Děkuji Oldřichu, tak snad abych pokračoval….“

Starostovu řeč náhle protnul zvuk dávení.

„Horáčková, co to zase děláte? Proč jim zvracíte do hrobu?“

Paní Horáčková měla drobnou postavičku, na hlavě šátek a obě ruce na kost vysušené.

„Já se omlouvám, to ještě dělá ta chemoterapie…“

„No jo, to si s váma ještě užijeme. No nic, pokračujeme. Drazí nově zesnulí, vítejte mezi námi, na našem místním hřbitově. Jak vidíte, místa je tady dost, s příbuznými, kteří tady již s námi bydlí, se setkáte následovně, jen vám musím oznámit, co se tu právě děje. Je svátek zesnulých a jedině tento den je nám dovoleno se od jedenácti hodin večer do půlnoci vrátit mezi živé. V tuto dobu je hřbitov chráněn tak, aby náš klid nikdo a nic nemohlo narušit a abychom ani my svým počínáním nerušili živé. Nabídl bych vám panáka, ale alkohol tady bohužel nevedeme.“

Davem se neslo lítostivé zamručení.

„Starosto, co je to za chřestění?“

„O, to nic, to jsou naši zesnulí, kteří byli pohřbeni žehem. Říkáme jim instanti. Prakticky se třesou vztekem, protože než se v těch plechovkách poskládají a dostanou ven, bude hodina v tahu a oni si pobytu na Božím světě moc neužijí. Nějaké další dotazy? Výborně. Užijte si dnešní noc. A vše nejlepší k svátku.“

A to bylo všechno. Konečně jsme to celé pochopily. Zběžně jsem se podívala na hodinky. Bylo půl dvanácté. Ještě půl hodiny musíme vydržet a pak budeme zachráněné. Pak odtud utečeme a to hodně rychle.

„Jiřko, já se tě nechci dotknout, ale vypadáš rok od roku hůř.“

„No, však ani ty nemládneš, Liduno.“

A obě ženy, které zrovna procházely okolo, se do sebe zavěsily a smály na celé kolo. Jedna kulhala a druhá měla polovinu obličeje úplně rozpadlou.

„Héj, neopovažuj se mi sednout na hrob tou svojí kostnatou kredencí !!! Běž si jinam otravovat vzduch.“

„Však už jdu, babo, ještě bych tady něco chytla…“

Krčily jsme se s Katkou v rohu hřbitova, chráněné před zraky všech okolo a dál sledovaly okolí. Kača se mě se najednou zeptala na něco, co mi vůbec nedocházelo a trochu mě to rozesmutnilo.

„Nejsou tvoji babi s dědou náhodou taky v plechovkách?“

„Jsou. Musí se taky vztekat. Máš štěstí, že všechno tvoje příbuzenstvo je v rakvích. A to je Olomoucký hřbitov asi tak desetkrát větší. Tam musí být brajgl.“

„Kolego, neslyšel jste něco?“

Sakra, sakra,sakra….

„Co máte na mysli, kolego?“

„Netuším. Takové šustění. Jen už nevím, odkud to vycházelo. Snad nějaký živočich. Sluch mi už neslouží právě svěže.“

„Živočich? Tady? Vzhledem k poloze hřbitova, množství okolních domů a stromů bych usuzoval na ptáka, nebo nějakého savce. Možná na kočku nebo veverku, co myslíte? Vy jste biolog, já fyzik.“

„Nemám ponětí.  Veverky touto dobou shromažďují zásoby na zimu, je to tedy pravděpodobné. Stejně tak by se mohlo z tohoto důvodu jednat i o ježka, rejska a jemu podobné hlodavce až po myš. Nemůžeme ani vyloučit přítomnost kočky, která právě z důvodu potřeby lovu a znalosti své kořisti tu zde na zmíněné hlodavce číhá. Snad možná i nějakého ulovila. Mohl by to být i pták, který by v křoví hledal obživu, ale tím si nejsem tak zcela jistý vzhledem k tomu, že stěhovaví ptáci nás již opustili a vydali se na jih do teplých krajin. Pojďme vyhledat kolegu Matýska, matematika, ten nám spočítá pravděpodobnost a hned zjistíme, jaký živočich se nám tady v křoví teoreticky vyskytuje.“

„Výborný nápad, pane kolego, pojďme.“

A oba muži se k naší velké úlevě začali pomalu přesouvat k jinému hrobu. Znovu jsme se nepotřebovaly domlouvat slovy a začaly jsme se zrychleně přesouvat jinam. Co kdyby matematik byl náhodou praktik a napadlo by jej podívat se do křoví?

Minuty se nekonečně vlekly a my se krčily u hřbitovní zdi, naslouchaly, pozorovaly a třásly se. Už to stačilo, už toho bylo moc. I když mě mrtví a jejich příběhy fascinovaly, už jsem chtěla být doma. V bezpečí, v teple. Nadarmo se neříká, že klid mrtvých se rušit nemá. I když sousloví klid mrtvých se dnešní noci stal relativním pojmem. Už jsme toho měly opravdu dost.

Hodiny na kostelní věži konečně začaly odbíjet půlnoc. První, druhé, třetí odbití. Země se znovu začala chvět a nebožtíci spěchali na svá místa, do svých hrobů. Páté, šesté, sedmé. Víka rakví se zacvakávala. Osmé, deváté, desáté. Poslední opozdilci se spěchali uložit ke spánku. Země se přestávala chvět. Náhrobní desky se samy od sebe tiše zasunuly na svá místa. Jedenácté a dvanácté odbití. Všechny svíčky hořely. Nad hřbitovem se znovu vznášelo posvátné ticho. Vše vypadalo, jako kdyby se tady nic nedělo. Znovu tu bylo dokonale mrtvo. Najednou mě přepadla chuť jít se na ty náhrobky podívat. Čistě jen pro představu, jak dlouho byli někteří už mrtví. Ale pak mě ta chuť přešla.

„Hni se, já už chci být pryč.“

Obě jsme se narovnaly a šklebily se bolestí. Do zatuhlých nohou se nám nahrnula krev. Hřbitovní zeď jsme překonaly o polovinu času rychleji a na cestě k nám domů jsme se neotáčely. Skoro jsme běžely. Nemluvily jsme. Obě jsme byly až příliš plné dojmů, strachu a v podstatě i fascinace nad tím, co jsme prožily. Děkovala jsem všem svatým, že naši ještě nebyli doma, a já nemusela nikomu nic vysvětlovat. Vypadaly jsme obě příšerně. Bledé, vymrzlé, s děsem v očích a špinavé, jako kdybychom prolezly prasečák. Mlčky jsme došly do kuchyně a já začala chystat na čaj. S rumem. Nebo spíš na rum s čajem pro mě.  Kača řídila, té musel stačit malý panák rumu do velkého hrnku. Jen pro tentokrát.

Katka prolomila mlčení jako první.

„Příští rok vezmu na hřbitov flašku. Nebo raději dvě. Ať si to příbuzenstvo užije.“

Zcela vážně jsem pokývala hlavou.

„Jo a ještě dvě věci. Do závěti napíšu, že mě nesmí zpopelnit. A co je hlavní. Nás dvě musí pochovat vedle sebe.“

Vzhlédla a rozesmála se. Přidala jsem se k ní a všechno napětí z nás spadlo.

Ale na dnešní noc nikdy v životě nezapomeneme. Možná bychom o ní měly vyprávět našim dětem, aby na nás jednou nezapomněly a aby nám na hrob alespoň druhého listopadu přinesly něco na přilepšenou.

Vy ostatní si pamatujte totéž.

Nezapomínejte.

Nikdy.

A nerušte klid mrtvých.

Tentokrát by to nemuselo dopadnout dobře.