Nevšední parfém

                                           NEVŠEDNÍ PARFÉM

    „Hele, zeptej se tý svý Nandy, čím se voní, nám to nechce říct,“ spustily na mne kamarádky, když jsem se s nimi jednou jen tak při náhodném setkání dal do řeči.
    „Copak ona se něčím voní? A vůbec, není to žádná moje Nanda.“
    „Jasně, hlavně, že jste spolu jedna ruka.“
    „A stejně,“ dodal jsem, „když se jí zeptám, tak jí bude jasný, že to chcete vědět vy. Dobře ví, že mě nic takovýho nezajímá. Dejte mi pokoj a vytáhněte si to z ní samy, jste s ní častěji, než já. A já z ní nic necejtím.“
    „Bodeď by jó, chlap! Ale ona nám říká, že nic takovýho nepoužívá, ať nekecá!“

    Nanda byla moje kamarádka od dětství – dalo by se říct, že jsme spolu vyrůstali. Byla moc pěkná, ale nikdy mezi námi nebylo víc, než právě jenom kamarádství – asi proto, že jsme si připadali jako z jednoho hnízda. Ne, že by mě nikdy nic takového nenapadlo, ale ani bych nevěděl, jak s tím začít.
    Že by něčím voněla, toho jsem si opravdu nikdy nevšiml. Až po té žádosti oněch dam jsem si k ní jednou nenápadně přičichl a ono ano – vybavilo se mi, že k ní nějaká nevtíravá vůně patří, jenom jsem si ji dříve neuvědomil. A při té příležitosti jsem se jí na její vůni zeptal.
    „Á jéje, to tě nahecovaly ty fúrie, že jo.“
    „No jo, ale já taky fakt z tebe něco lehkýho cejtím!“
    „Tak to holt bude můj přirozenej odér, jinak to nevidím. Já se ničím nepajcuju, nehodlám si zparchantit rypák. Abych pak cejtila jako smrad i to, co je cejtit normálně, ne? To musíš uznat.“
    To jsem opravdu musel uznat a tak jsem to také tlumočil onomu dámskému spolku.
    No, spolek, spíš jen takové volné seskupení několika holek, jak se kdy potkají a chtějí si pokecat. Sem tam si i zavolají a sednou si někde u kávy či vínka. Já na ně trefím náhodou, nebo mi také dají vědět, jakož i ještě pár dalším klukům. Ti tam zrovna také nějací byli a později přišla i Nanda. O voňavce už nepadla zmínka. Pustil jsem ji z hlavy a asi by se už okolo ní nic nedělo, ale věc měla hned ještě ten den další děj:
    „Hele, potřebuju spravit lampičku,“ obrátila se ke mně Nanda, „bliká a já nevím co s tím.“
    „Zkus utáhnout žárovku.“
    „Tak chytrá jsem taky, povolím, utáhnu, nic platný.“
    „Tak jo, vezmu verkcajk a přijdu.“
    „Verkcajk mám doma tátův, nechal si ho tam, když mi upravoval kvartýr.“
    „Tak ji nerozsvěcej, než přijdu, ať se něco nevypálí.“
    „Jaký, než přijdeš? Půjdeš teď, se mnou, až půjdu domů.“
    „Nojo, no, tak až půjdeš, řekni.“
    „Říkám teď, že jdu.“
    „Heleď, Nando,“ ozvala se jedna z ,fúrií,‘ „aby ti od tý lampičky neoddělal to ,lam,‘ to by byla jiná práce. A jinej vercajk!“
    „My už si poradíme, bez obav; že jo?“ obrátila se ke mně, „Žádný takový rady nepotřebujem.“
    „Jasně,“ já na to, a vůbec mi nedošlo, co to říkají, že by z toho mohlo něco vyplynout, „jednou mě ukecala, tak jdu na věc.“
    „Že tě ukecala?! To je fór! Vždyť by tě utáhla na vařený nudli!“
    „Pojď už, ať něco stihnem,“ popadla mě Nanda za paži a táhla za sebou, „a vy mi ho nezdržujte!“ hodila ještě přes rameno a šli jsme.

    Při vstupu do Nandina bytu mě zase slabounce zasáhla ta vůně, ale hned jsem ji přestal vnímat, tak jsem to úplně přešel.
    Lampička opravdu blikala, ale než jsem se do ní pustil, tak jsem na uvítanou dostal chlebíček a frťánka pěkně jemné slivovice. K dílu pak jednu Plzeň a po díle ještě jednu slivovičku, aby té první nebylo smutno. Pak na mě Nanda vytasila večeři, jedna lahoda.
    „Trochu přeháníš, ne? Tolik jsem pro tebe neudělal.“
    „Není všem dnům konec,“ odpověděla, „tady k tomu máš ještě pivko a já se jdu hodit do něčeho domácího.“
    To domácí, ve kterém přišla, bylo nějaké poloprůsvitné negližé. Koukal jsem na ni jak na zjevení.
    „To mě chceš svádět, nebo co?“
    „Jaký, že chci? Já tě svádím.“
    „A… A…“ zabreptal jsem, „co že tak najednou?“
    „Ani ne tak najednou. A co? Já nikoho nemám, ty seš taky sólovej, rádi se máme, tak co? Neříkej, že tě nikdy nic takovýho nenapadlo!“
    „No to jo, ale vždycky jsme byli jen jako kámoši…“
    „Kamarád taky rád. A kdo se k sobě hodí víc, než my? To musíš uznat.“
    Už podruhé jsem měl co uznávat a podruhé také slavila úspěch vařená nudle, tentokrát podpořená dvěma slivovičkami a dvěma Plzeňskými.
    Já bych se o té milostné epizodě ani nezmiňoval, ale ona má také význam pro náš případ „voňavka,“ přinejmenším tím, že jsem se tam zdržel velmi dlouho. Následkem toho, a také té bohaté večeře bylo, že jsem si tam musel jít odlehčit, i když s tím raději chodím domů.
    „Hele, smraďochu,“ houkla mi do zad, „je tam absorbér – osvěžovač vzduchu, tak ho pořádně zmáčkni, ať tě přebije. Já jsem si tě ráda očuchala, ale takovej fajnšmekr zas nejsem.“
    Jak řekla, tak jsem učinil a v tu ránu mi bylo vše jasné. Povědomá vůně zaplavila místnost, teď už ne lehce a nevtíravě, nicméně stále ještě příjemně. Prolínala do předsíně a nepochybně sákla do Nandiných šatů, visících tam na ramínkách.
    „Neříkej!“ vykulila se, když jsem jí s chechotem vylíčil, jak se věci mají.
    „Že by ty fifleny byly hin z mýho hajzlovýho odsmraďovače? Možný to je, já si kupuju pořád stejnej. No to až se dozvědí, jestli jim to vykecáš…“
    „Nic jim nevykecám. Přímo výrobci ti posílají parfém kdoví odkud, nechala sis udělat rozbor kůže a potu a podle toho ho míchají přesně pro tebe. Udělali několik verzí a pak je vyzkoušeli přímo na tobě. Vybrali tu pravou…“
    „To jde? Copak se to tak dělá?“
    „Těžko. Teď jsem si to vymyslel.“
    „No, jestli to sbaštěj, tak ne na dlouho. Chystáme tu sedánek, ještě tu nebyly. Ty jsi vlastně první návštěvník.“
    „Jejej, tak abych stihl jim to říct, než sem přijdou!“
    „Klid, řeknu ti, až něco bude, pak teprv si tu návštěvu budem domlouvat. A my se teď uvidíme častěji, uvědom si, že jsme pár. To už ti nikdo neodlepí.“

    Po čase jsem opravdu dostal echo a zastihl jsem sestavu v docela hojném počtu, tak jsem mohl podat zevrubné hlášení o extra vůni na objednávku.
    „Tak tohle ti musela prozradit v hodně slabý chvilce!“ míní jedna.
    „A že už jich asi bylo, co?“ nechala se slyšet druhá.
    Jak je vidět, za tu dobu už naše známost vešla ve známost.
    „A to ti dovolila nám to říct?“
    „Ne, ale já jsem jí řekl, že od vás chci mít pokoj, tak že vám to prostě vykecám.“
    „Takovej hrdina nejsi!“
    „No, však taky doufám, že mě neprásknete. Nandě ani slovo, za chvíli by tu měla bejt.“
    A Nanda tam opravdu za chvíli byla. Musím ocenit, že o nějakém parfému nepadla ani zmínka. Nakonec se dohodly na dámské jízdě u ní a mně nezbývalo, než být zvědav na její výsledek.
    Dozvěděl jsem se ho hned po tom babinci, ale nic zvláštního se nedělo. Holky si prý všimly, odkud ta vůně pochází, ale nijak extra to nekomentovaly. Usoudil jsem tedy, že případ vyšuměl do ztracena a život pokračoval, jak mu náleželo, dál.
    Jenže jsem se mýlil. Při dalším sezení, tentokrát v cukrárně, se na mne milé ,fúrie‘ obrátily:
    „Hele, ta tvoje Nanda musí bejt nějaká šíbnutá, jinak to není možný.“
    „Copak, nepohostila vás dostatečně, podle vašeho gusta? To bych se divil, mně u ní náramně svědčí.“
    „No jo, tebe si musí udržovat, to dá rozum! Ale nejde o hostinu, jde o ten její vzácnej parfém. Posílaj ho přímo pro ni, nechala si dělat všelijaký rozbory, stojí hříšný peníze a ona si ho pak plní i do záchodovýho čičifuku! Není pitomá?“

    Jak rád bych na tomto místě své povídání ukončil. Docela vtipná pointa, já bych z toho vycházel jako tvůrce humoru a skupinka nedůvtipných dam by mi k tomu dělala pozadí. Jenže už poněkolikáté děj nabral další otáčky, a opět s Nandiným příchodem.
    Sedla si vedle mne a já se k ní při první příležitosti naklonil s potutelným vylíčením, co mi holky řekly o plnění jejího absorbéru. Myslel jsem, že se rozchechtá, ale ten omyl! Zvedla hlavu a zvolala ke kamarádkám: „Sežral to!“
    V tu ránu jsem si připadal jako v roji sršní. Sesypaly se ke mně a hulákaly jedna přes druhou:
    „To si fakt myslíš, že jsme tak pitomý?“
    „Ty že jsi nějakej kamarád?“
    „Kdybys nám řek, jak se mejlíme, to by bylo, ale ty se místo toho chechtáš, jak jsme blbý, to ti neprojde.“
    „Normálně seš podlej padouch, na okraji společnosti.“
    „To nevím, jak si to teď u nás narovnáš.“
    „Ale šanci bys moh mít! Dáš nám každý zmrzlinu s frťanem, a my se až potom rozhodnem, jestli je vůbec možný z něčeho takovýho se vykoupit.“
    „Jo! Tři kopečky a velkej.“
    „Nanynko, ty mě v tom takhle necháš?“ zaúpěl jsem.
„To víš že nenechám,“ pokusila se mě uchlácholit, „holky, my to berem, já to za něj zatáhnu. Taky si dám jednu.“
    „No tak takhle jsem to nemyslel, ale dobrý, dám si taky. Chtěl jsem spíš morální podporu, psychickou.“
    „Morálku si vylízej sám, klidně tomu říkej třeba kalich hořkosti. Já jdu pro servírku.“
    A holky hned: „Tak to vidíš, ani ta Nanda se nediví, že tebou opovrhujeme.“
    „Ještě po mně plivejte, megery… Kdybych já měl spočítat, kolikrát jste ze mne udělaly pitomce, tak byste mě musely zavalit nanukovejma dortama.“
    „A flaškama s chlastem, že jo? Podívej, s tím extra parfémem na objednávku to bylo dobrý, ale že nás máš za tak padlý na hlavu…“
    Naštěstí přišla servírka spočítat, jakou zmrzku a co k ní si kdo dá, takže ten jekot rázem ustal. Při zmrzlině se hovor motal o všem možném, jako kdykoliv jindy, a na nějaké vykoupení už vůbec nepřišla řeč. Rozešli jsme se v naprosté pohodě, s pocitem dobře stráveného odpoledne.

    Tím náš poněkud rozvleklý útržkovitý příběh už opravdu končí. Naše volná parta se pořád čas od času schází, jak se komu hodí. Nanda nadále spokojeně voní svým WC pohlcovačem pachů, lehce a nevtíravě, a právě já mám to štěstí vidět, že to nevoní ona, ale její šaty. A její skutečnou vůni můžu vnímat zblízka, jak nejvíc je možno – a taky můžu říct, že není o nic méně příjemná.