Plné zuby (nejen) dneška

Ne, nechci vstávat, nechci. Já vím, co je za den, nechci vstávat, dneska mě to zabije…

Mohla jsem si v duchu brblat jak jsem chtěla,  ale vstát musím.  Probudila jsem se do živoucí noční můry všech, kteří jsou nezadaní. Dlouhodobě nezadaní. Jakkoli nezadaní. Prostě těch, kteří se rozhodně na Facebooku nemůžou chlubit statutem „ve vztahu“ a milionem fotek „se svojí lásenkou“ nebo „s miláčkem“. Dobře. Tak zatneme zuby a jdeme na to.

Dokud je člověk doma, je v bezpečí.  Od včerejška se totiž vůbec nic nezměnilo a tudíž ani nic nenasvědčuje tomu, že už je dnešek. Tedy konkrétněji, že nastal nejprotivnější a nejstupidnější den v roce. Sorry drahá USA, je to pravda. Moje petice na zavedení Halloweenu neprošla. Nevadí.  Za pár let to zkusím znovu.

Opustit bezpečí vlastního pokoje, odchod z domu  a cesta na zastávku je první zkouškou odvahy.  Délka celkové trasy činí zhruba tři sta metrů. To dám. Zhluboka se nadechnout , sluchátka od MP3 přehrávače zarazit co nejhlouběji do uší, koukat před sebe a rázovat to směr autobusová zastávka.

Je to opravdu kruté, ať děláte, co děláte, stejně se nevyhnete letmému a skoro až instinktivnímu pohledu do výloh obchodů, které potkáte. Jako právě i já teď. Sakra. Všude samá růžová. Tak fajn. Ignoruju to a jdu dál. No to snad ne, řeznictví má na skle nalepená srdíčka z červenýho papíru? Dobře, zachovávám klid. Třeba je to jen pokus o reklamu na slevu vnitřností.

Neohroženým krokem mířím k zastávce a čeká mě další nápor na nervy. Obrovské veřejné nástěnky přímo přetékající plakáty, které usilovně hlásají do světa svá poselství. Konkrétně dneska to máme – Extra Valentýnská párty  - kondomy hned u vstupu, dívky nad 15 let vstup zdarma !!!. Hned vedle je další – Mimořádná společenská událost – Valentýnský ples v obecním domě !!! a nejlepší na konec – Super valentýnská maškarní – kdo přijde v nejlepším párovém kostýmu, vyhrává speciální cenu !!!

Fajn, fajn, už tam letím. Rychle se otáčím zády a soustředěně pozoruju komín, který trčí na obzoru k nebi jako vztyčený prostředníček. Přesně tohle gesto bych na celou tuhle nástěnku udělala, kdyby tu nebylo tolik lidí. Naštěstí se všichni tváří seriózně.

Tak nic.  Periferním pohledem jsem zachytila pubertální, sexuálně aktivní páreček, který se ruku v ruce postavil kousek ode mě. Ne, nedívej se na ně, nedívej se na ně. Podívala jsem se. Asi budu zvracet. Všimli jste si někdy, že zamilovaní vypadají  skoro pořád jako zfetovaní? Ne? Tak se příště dobře dívejte, pokud ten zamilovaný blbeček nejste zrovna vy. Nic proti. Hluboký nádech, výdech. Zesiluju hlasitost. Tohle přece znám. Vidím to celý rok. Nikdo nemůže za to, že mi to letos obrací kufr.

Konečně, konečně přijíždí autobus. Vytahuju sluchátka, protože jinak bych ve snaze překřičet hudbu na řidiče zařvala tak moc, až by nadskočil. Decentně mu sděluji cíl, kam chci dojet. Osudový moment. V autobuse hraje rádio. Během těch pár vteřin, než je mi vytisknut lístek a vráceno drobné, slyším něco, co mi zvedá žaludek už podruhé. Relace „Dobré ráno miláčku“ a vzkaz:  „Lásko moje, chci ti říct, že tě strašně moc miluju a to nejen dneska, ale od té doby, co jsem tě poprvé uviděl. Jsou to zatím nejkrásnější tři měsíce mého života…“

Zbytek jsem neslyšela. Pud sebezáchovy mě donutil si okamžitě znovu vrazit sluchátka do uší a koukat z okna. Sedím, to je dobře. Dnešek mi už teď dává co proto a není dobré plýtvat silami na stání. Vydechuju. Sexuálně aktivní puberťáci sedí někde vzadu a já momentálně v duchu blahořečím vynálezce MP3 přehrávače. Zbytek osazenstva dopravního prostředku, který s nimi musím sdílet, mě nezajímá a nejeví se, jako nebezpečný.

Cesta končí, paráda. Nechám všechny vystoupit a zírám do země. Pak jsem konečně na řadě i já. Procházím hbitě podchodem a ocitám se na další zastávce, další zkoušce mé síly. Tentokráte čekám na šalinu, která mě zaveze přímo k fakultě. Pak už jen zdolám pár metrů, jeden výtah, pár chodeb a jsem znova v bezpečí vlastní kanceláře. Ale ještě není vyhráno, ještě tam nejsem.

Znovu na mě útočí pestrobarevné, vší tou komerční láskou našlapané letáky. To už jde, jsou moc daleko a nevidím na ně, takže zvládám. Pak nastupuje vyšší level. Nová vlna sexuálně aktivních blbečků. V prostoru kolem mě postávají asi tři dvojice liján, které se kolem sebe momentálně svědomitě ovíjejí. Vážně, během roku to člověka neirituje, dneska obzvláště. Uplatňuji taktiku zírání do země. Nic jinýho se stejně dělat nedá. Ne, nemám chytrý telefon, abych zírala do něj. Můj telefon je dokonalé blbý a víte co? Mně stačí a mám jej ráda. Betonová zem je někdy taky prudce zajímavá. Jako třeba teď. Kolem mě je asi deset vajglů, tři přilepený žvýkačky a o tři metry dál něčí večeře, která se patrně nečekaně  v noci rozhodla podívat se ven na ten mejdan.

Přijíždí šalina a stává se ta nejhorší věc v dějinách. Mojí MP3 došla šťáva. To snad ne. V duchu vzývám všechny známé i neznáme bohy a prosím o zázrak, ale marně. Baterka je v tahu. Pro dnešek definitivně. Tohle je mimořádná komplikace, se kterou jsem nepočítala. Do háje. Proč jsem to já husa včera večer nezkontrolovala? Nevadí. Něco snad vydržím. Nastupuju do šaliny a tlačím se dozadu na své oblíbené místo.

To nevydržím. Mám neskutečnou chuť prorazit hlavou sklo a zdrhnout ven. Šalina není dost plná ani dost velká, abych mohla nevidět a neslyšet. Doléhá ke mně zvuk, který běžně zvládnu vyprodukovat i sama, když se cpu něčím sladkým a nikdo mě u toho nevidí. Ovšem tohle už začíná znít jako tah elektrické dojičky. Já musím pryč. Intenzivně se snažím pozorovat venkovní ulici, kterou svištíme směrem k fakultě, i když ne dost rychle. To mi způsobuje další muka. Všude, ale opravdu všude, je odpovídající výzdoba. Všude samá růžová, červená, kombinace růžové a červené, někde dokonce vidím maličké amorky.  Odhodlávám se ke zbabělému opatření. Přivírám oči a pozoruju ubíhající kolejnici.  Dneska se snad ta koncentrace cicmajících se idiotů musela zvýšit nebo je to mnou, že si víc všímám? Nevím, nechci to vědět, konečně opouštím vozidlo MHD a překonávám dva přechody. Od bezpečí mě dělí už jen pár minut. Vrátnice. Výtah. Zatím dobrý. Školní nástěnka, která nepochybně taky přetéká pochybnými poselstvími je v jiné části přízemí. Tu budu muset minout cestou do bufetu, aby mě od smrtí hladem zachránil zdejší párek v rohlíku.

První velká chodba. Míjím kancelář své vedoucí. A i svoji vedoucí. Zdravím a chci se mihnout, ale nejde to. Zastavuje mě. V ruce má pugét.

„Dobrý den, Aničko, stavíte se pak ke mně kolem druhé ? Potřebuji s vámi něco probrat.“

Překonávám se a na tváři vykouzlím zdvořilý úsměv.

„Určitě. Máte krásnou kytku, to se dneska ještě státnicuje?“

Zčervená, chichotá se jako zamilovaná holčička a pugét si dojemně prohlíží.

„Kdepak, to mám od manžela, když je ten Valentýn dneska…“

Aha. No jak jinak. Cítím, jak mi úsměv tuhne a proto se rychle otáčím k odchodu a zdvořile se loučím.

Schody. Chodba. Kancelář a v ní jen já. Hurá !!! Dokázala jsem to,  jsem v bezpečí a až do večera se odtud nehnu. Pak už bude příliš tma, než abych dobře viděla do výloh a už mě to nebude tolik provokovat. Většina sexuálně aktivních blbečků bude roztroušená všude mimo mě a já v klidu odjedu domů. Perfekt. Vařím si kafe. Zapínám PC.

Znáte ty věci, které provádíte už podvědomě, skoro až reflexivně? Je to podobné, jako s koukáním do výloh, které si neplánujete, ale mimoděk vám tam pohled sklouzne. Tak přesně takové reflexy mám vypěstované na počítači v kanceláři. Kontrola webu školy, jeden email, druhý email, zapínám ICQ, třetí email a Bože, proč jsi mě neklepnul přes prsty – Facebook. A já masochista jej hned nevypnu, pochopitelně. Ona ta cesta nestačila, já ještě musím otestovat hranice únosnosti.

Na svoji obhajobu musím říct, že spousta přátel letěla. Bez ohlášení. Prostě jsem se jednoho dne rozhodla, že tolik lidí mít v přátelích nepotřebuju, tak letěli.  Hlavně ti, se kterými jsem se nebavila déle, jak dva roky. K čemu je tam mít? V duchu jsem si namlouvala, že když jsem si jich tolik smazala a u tolika dalších si zrušila sledování, tak to nebude tak hrozný. Chyba lávky. První, co vidím, je fotka čokolády ve tvaru srdíčka s nějakým sladkým textem o nehynoucí lásce a pak hned  fotka mé kamarádky s přítelem. Další je vzkaz – „Dneska večer se na Tebe těším, Miláčinku.“. Pak je další fotka pugétu plného růží. „No holky hele, jakého mám skvělého chlapa…“ Perfekt. To nedám. Dál se ani nekoukám a zapřísahám se, že Facebook zapnu až za tři dny, až tenhle všechen balast zakryjí další příspěvky. Nechci riskovat hyperglykemii.  Ale už vím, u koho dalšího zruším sledování.

Rozumějte. Jsem už velká holka a nemusím se nechat věčně zatahovat do debat o partnerských vztazích, krizích, sexu, plánech, neplánech, chybách, nadšení, dárcích a podobně. Za těch x let to mám všechno tak oposlouchané, že to znám nazpaměť a z 90 % i vím, jak to dopadne. Proto všem, kteří se berou, rovnou doporučuji dobré rozvodové advokáty. Ale decentně. Stačí vizitka vložená do blahopřání ke svatbě. Od jisté doby a po pár velmi, velmi nepříjemných situacích, jako třeba když se tři kamarádky živě dohromady baví o svých boyfriendech a vy tam jen sedíte a koukáte zleva doprava jako na tenisovým utkání a to klidně i hodinu, tak se určitým momentům, případně lidem, začnete vyhýbat. Ty lidi mám rozdělené do kategorií. Zadaná – vdaná – těhotná – matka – vícenásobná matka. S ani jednou kategorií nemám nic společného. A to stačí. Hlavně s nimi nemám společné jejich obrovské problémy. To je kámen úrazu. Já mám jiné problémy a navzájem si nerozumíme. A to ani nemluvím o tom, jak jsou někteří lidé z těchto kategorií sobečtí.

Oni vůbec všichni, jakmile jsou šťastní a zamilovaní, jsou extrémně sobečtí. Jasně, všechny nás nezadané baví s vámi furt dokola omílat, jak je ten který chudák strašně úžasný. Jestli a jak se usmál, co řekl nebo neřekl, jak se zachoval, co napsal, co udělal, jestli se neudělal a podobně. A ta nezadaná část populace? Ta má držet hubu a se zatajeným dechem poslouchat všechny tyhle pocukrované detaily. Ideálně se tvářit i závistivě, aby se ta zadaná část mohla cítit ještě líp a přilévat olej do ohně. Nejčastěji společnými fotkami z dovolené, když ví, že vy jste byli leda tak v prdeli. Většinou to končí blahosklonným: „Neboj, však on na tebe taky někdo čeká.“ Fuck this, vážení.

A že vy nezadaní máte problém? To zvládnete, to se nemusí rozebírat dvě hodiny.  I v případě problémů jsou ti zadaní sobečtí. Jen jde tentokrát o jejich převeliké problémy, kterým vlastně nikdo nezadaný nemůže pořádně rozumět, protože je nezadaný, takže opět máte držet hubu, se zatajeným dechem poslouchat a pak ideálně přijít s geniálním řešením, které stejně nikdo neposlechne. Proč? No protože srdci neporučíš… To mi dostatečně nahrává pro příklad další, extrémně příjemné situace, a sice že si vyjedete za (teď už bývalou) nejlepší kamarádkou na víkend a ona si večer dotáhne svého „kluka“, což je manžel od rodiny s dvěma malými dětmi, zavřou se do vedlejšího pokoje na hodně dlouho a vy zrovna nemáte akutní záchvat hluchoty. Sbalíte se a vypadnete ven a někde mezi morální zhnusením a touhou odjet co nejdřív domů vás napadne, že vlastně přespáváte u obyčejné laciné děvky. A tohle všechno je láska vole, to chceš, to potřebuješ, to musíš mít. Fuck this podruhé.

Nejvíc super je potkat takhle někde ve městě zadanou kamarádku, která na pouhou zdvořilou a nevinnou otázku – jak se máš – vychrlí veškeré detaily a ještě ideálně v množném čísle. Tohle ovšem zvládne i na chatu a je úplně jedno, jestli si píšete pravidelně, nebo ne.

„No víš, máme se skvěle, plánujeme, byli jsme, pak jsme se dohádali, jeli jsme, koupili jsme, pojedeme…“

A vy si v duchu říkáte asi toto:

„Super. Honem se mi pochlub, jak je to všechno úžasný, když víš, že já jsem sama a nezadaná. Jen do mě. Hrozně mě to zajímá. Beztak je půlka z toho kec. Jasně, máš fotky, ukaž mi je, ať můžu obdivně vzdychat a tvářit se, jakou mám radost.  Ty máš už i snubák? Perfekt. Honem, řekni mi prosím tě, že jsi těhotná !!!“

Pak se dotyčná konečně snese z výšin vlastního sebeobdivu a některou i napadne, že by se na oplátku mohla zeptat, jak se máte vy.  Jste-li mrcha, pak odpovíte tak, že závistí zezelená a nebude tušit ani v nejmenším, že se jedná o výplod vaší fantazie. Třeba nečekaně prodloužený víkend na Bora Bora s jedním velmi sexy podnikatelem, ale vy jste jej nechala, protože se ještě nechcete vázat. Svoboda je přece tak sladká a vy máte tolik jiných možností…

Je-li vám to jedno a původně chcete být přeci jen za dobrou kamarádku, jako kdysi já, tak odpovíte:

„Jo, mám se fajn. Novýho nic.“

A tím z 90% končí debata a vy jste volní, protože třeba „náhodou“ někam spěcháte. Jo, zastřelit se. Už se i ze mě stala mrcha a pravdou je, že je to mnohem větší sranda.

A perlička největší. Starosti rodičů a nejbližších příbuzných, jestli jste vlastně v pořádku. Proč se neženíte, nevdáváte, nerodíte, když všichni kolem blá blá  a tak dále. Fuck this potřetí a ámen.

Moje chyba? Velká a největší. Nesednu si z nikoho na zadek. V hlavě mám mozek, pusu prořízlou a ňadra se mi dmou. Tečka. Nepotřebuju vedle sebe kohosi vláčet za každou cenu a rozhodně se nikým vláčet nenechám. Jen se to těžko vysvětluje a některé dny v roce to šíleně bolí. Jako třeba teď. Jinak během roku místo do vztahů vrážím energii do kariéry, protože mi zkrátka ani nic jinýho nezbývá. A jsem relativně spokojená. Dokud není dneska.

Zapípala mi zpráva na ICQ. Píše mi do hromadné konference bývalá spolužačka.

Alena: „Zdarec. Hádej co, vole, Křepelková má chlapa.“

Já: „No to si děláš….“

Alena: „ Ne.“

Do debaty se zapojuje Sandra. Moje kamarádka a nějakou dobu už i Alčina. Nezadané jsme všechny tři. Vážně, myslím, že bychom měly založit nějakou ligu nebo sdružení…

Sandra: „ Kdo je to?“

Alena: „ Se koukni.“

A posílá Print Screen z Facebooku. Má silný žaludek, že jej vydrží mít zapnutý. Je na ní Křepelková se starším pánem, který vypadá velmi ucházejícně. Nechybí milion šest Like, komentářů a blahopřání ke změně stavu na „zadaná“. Abyste se z toho neposrali. Typické. Fotky, které zničí každou dobrou náladu jsou – s přítelem od moře, s přítelem ze svatby, fotky z ultrazvuku, tisíce fotek mimin. Celá se nadšením rozplývám. Ještě že existuje ta funkce Zrušit sledování. Jinak by kolemjdoucí sledovali, jak PC letí z okna.

Sandra: „Cože? Tohle strašidýlko? Děláte si prdel?“

Já: „Jo. A to ještě nevíš, co byla zač…“

Alena: „Přesně.“

Sandra: „Jste se obě rozhodly, že mě naserete? Ten chlap vypadá ale kurva dobře…“

Alena: „Však mi taky málem spadla brada, když jsem to viděla…“

Já: „Upadám do deprese.“

Sandra: „Zvládáte?“

Alena: „ Seru na to…“

Já: „Neptej se…“

Tímto debata na nějakou chvíli končí. Chápejte. Křepelková není ošklivá, ani ne tak zevnějškem, jako byla protivná a nesnášenlivá uvnitř. Nepovažuju se za krásku, fakt ne. Ale jestli si tohle našlo chlapa, tak já bych měla začít chodit kanálama. Dnešek už opravdu, ale opravdu nemůže být horší. Někdy si tak říkám, kde nastala chyba. Pak mi dojde, že nejspíš asi v Matrixu.

Den, jehož jméno nevyslovuji, se chýlí ke konci. Jedu domů. Ignoruju celý svět a myslím jen na pár triviálních věcí. Těmi jsou večeře, sprcha, film, knížka. Sledování filmu ve finále zvládám tak, jako skoro každoročně. Na sobě flanelové pyžamko, po levé ruce brambůrky, slaninové, a vedle višňový džus, po pravé ruce čokoláda a flaška slivovice. Na klíně mi trůní velká krabice papírových kapesníků a koukám na Titanic. Proč? Protože tam jsou ještě větší ztroskotanci, než jsem já. Pak už jen pár kapitol z knížky a klidím se do mého nejmilejšího  království, do postýlky. Mám to za sebou. Zítra to už bolet nebude. Zítra to už zase budu já.

Drahá nezadaná populace:

Přestaň si sama sobě cokoli nalhávat a v zájmu zachování duševního zdraví si z mého vyprávění vem ponaučení. Nenech se nikým zadaným likvidovat a jestli žiješ v přesvědčení, že tě nic dobrýho nečeká, dost možná je to pravda.

Zadaná populace:

Aspoň teď všichni víte, jak nám je. Pokud jste dostatečně inteligentní, všechny krpy vůči nezadaným jste si uvědomili a cítíte se kvůli tomu blbě, NE - není mi vás líto. Dost možná jste nepochopili vůbec nic. Ale to nevadí. Na každého jednou dojde.

Lásce zdar.

PS: A hlavně srdíčka, nezapomeňte proboha na srdíčka !!!

 

https://www.youtube.com/watch?v=bMpFmHSgC4Q

„I love me !!! Gonna love myself, no, I don't need anybody else…!"

Takže mi můžete....