Cestou do práce

Na nástupišti se vlnil barevný zástup školkových dětiček, který se chystal jet stejným vlakem jako já. Nastoupila jsem proto do zadního vozu a vybojovala komfortní místo ke stání ve vyhřáté uličce. Nemusela jsem se tlačit, ani zkoprněle stát s napnutými svaly, abych na výhybce nepadala na ostatní cestující.

Pořád jsem si neuložila do telefonu žádnou hudbu, mobilní data vyčerpaná, ach jo, mé uši jsou opět odkázány na nucený odposlech hovorů sedících.

Vpravo na trojce tři muži. Ten nejstarší si zaujatě prohlížel můj dlouhý culík a začal mluvit o manželce, která před pár dny prodělala náročnou operaci čelistního kloubu, zahrnující rozsáhlé broušení deformací kosti, čtyři dlahy neurčitých rozměrů a aplikaci šestnácti šroubů. Jeho dva posluchači si napjatě vytahovali ušní boltce, tvářili se vážně a účastně, načež vypravěč sklouzl do morbidně černýho humoru, skrze bolestivé detaily pooperačního stavu své ženy.

Nevím proč, ale začal se mi v žaludku obracet chleba s máslem a hermelínem od snídaně. Podobné řeči mě obvykle moc nerozhází, ale ten člověk si v tom vysloveně liboval takovým zvláštně perverzním způsobem, doktor to určitě nebyl.

Na další stanici jsem se raději došoupala do vedlejší sekce na sklápěcí sedadlo. Teprve po vysmrkání mě do nosu praštil ten charakteristickej smrádek hnilobných popelnic a kanálů. Hmm, jsou tam na sedačkách za mnou.

Dejchat pusou v takové situaci je téměř stejně odporný jako nosem.

Na jazyk se vám, spolu s chutí kompostu a švestkovýho kvasu na slivku, lepí mix aerosolů, který kolem sebe vehementně rozstřikuje elegantní dáma o dvě sedadla vedle.

V duchu začnu odpočítávat vteřiny a snažím se dýchat mělce a hlavně ne do břicha. Periferně se okolo mě mihne zamilovaný párek středoškoláků a bez rozmyslu se usadí na jediná volná místa naproti spícímu páru bez domova.

Časté kuckání studentů probudí zavánějící paní z kómatu, ta bezprostředně po odemknutí očí zahlásí:

"Frantóó, koukej se vzbudit, hele na ty mladý, podivej na ně, pamatuješ, jak sme byli taky takhle mladý? To ti tenkrát stál stožár celou noc!!

Nóó, slečinko, vopravdu, to ten váš krásnej, mladej, blonďatej, ten vám musí udělat čtyryadvacet čísel za noc, slyšíte?!!! Čtyryadvecet za noc!!!, jináč z vás nikdá nebude pořádná ženská. A je ouplně jedno, jestli to udělá pazourama, jazykem nebo tim šulinem, hlavně ho nesmíte pustit, páč jakmile ho necháte vyklouznout, je po prdeli...!!!"

Pokračovala ve svém jadrném proslovu ještě dál, ale já už naštěstí ze smrdutého, rozesmátého vagónu musela vystoupit. V zahradě u svatých jsem potkala pana Dejdara, chtělo se mi ho pozdravit a říct mu:

"Víte, že je to právě dvacet let, co jsem vás viděla poprvé? Já se teprve učila lyžovat a vás pouštěli přednostně na vlek, nemusel jste stát ve frontě jako ostatní, zlobilo mě to, ještěže jsem tenkrát nevěděla, že jste Bárt... Jo a dnes máte opravdu krásně červený boty, k tomu šedivýmu vousu vám neobyčejně laděj .. "

Minula jsem ho s nesmělým úsměvem, zastavila s termohrnkem ledové kávy naproti zásobovacímu vchodu obchodního centra a pozorovala tamní cvrkot.

Na trubce uvázaný pes zběsile nadával na plošinu, ze které závozáci skládali palety se zbožím.

Okolo prošel uniformovaný muž, do vysílačky nevrle zařval, že je tady vzadu nějakej čokl, ať si okamžitě z útulku pro něj dojedou.

Tak jsem šla blíž, řekla "ochranáři", že pejsek určitě čeká na páníčka, až přijde z obchodu, ať s tím útulkem není tak hrrr.

"Ale to přeci nejde, aby tady takhle štěkal!!!"
Hodila jsem po tom troubovi zamračeným pohledem a s úsměvem pejska obdarovala kouskem řízku, co jsem si nesla k obědu.

Hned přestal ňafat a vzorně se posadil směrem ke vchodu, aby mohl vyhlížet svého majitele.

Hodiny ukazovaly za pět minut start, pohladila jsem chlupáče a došla do kanceláře, kde na mě pro začátek vybafnul zavirovanej počítač...