Darovaným horám na Zdenu nekoukej

Nechápu, jak člověk tak zimomřivý jako Zdena, může mít rád zimní období. Ačkoliv… když nad tím tak přemýšlím, jistou logiku to má. Když se procházíte v huňatém svetru z velbloudí srsti v žáru letního slunce, mají vás zákonitě za blázna, ale v zimě může i Zdena budit zdání normálního člověka, protože na první pohled vypadá její odění jako standardní výbava průměrného horala, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že není patrné, kolik vrstev… a čeho přesně se pod svrchními kožešinami ukrývá.

Ale abych to zkrátila… jednoho temného, pošmourného a veskrze zlověstného lednového dne se stalo, že když se tchán s tchýní opatrně zeptali Zdeny, čeho že si žádá k narozeninám, odpověděla dotázaná, že by mohli jí a její rodině zaplatit víkendový pobyt na horách. Ti dobří lidé to bez váhání provedli, avšak bohužel dostali neblahý nápad, zabít dvě mouchy… nebo přesněji dvě snachy… jednou ranou, a protože mám narozeniny jen o měsíc později, dostala jsem tentýž prezent.

Nutno přiznat, že mě tento předčasný dárek ani v nejmenším nepotěšil, už proto, že zasněžené vrcholky rozeklaných kopců jsem ochotná obdivovat pouze prostřednictvím televizní obrazovky v teple vyhřátého pokoje a zimním sportům neholduji v žádné podobě, ale děti měly radost a Honza vypadal taky potěšeně, tak jsem jim to nechtěla kazit.

Navíc mě uklidňovalo, že neboť jsou v tom hotelu apartmány po šesti, zamluvili Honzovi rodiče každé rodině jeden a to dokonce na odlišných patrech… takže se při troše nenápadného manévrování nemusíme ani potkat…

Den odjezdu se valem blížil, a když se přiblížil na dohled, bylo naše poněkud chaotické balení necitelně přerušeno zazvoněním telefonu… Přísahám, že když jsem zvedala sluchátko, měla jsem stísněný pocit, že bych to neměla dělat, a když se ze sluchátka ozval pisklavý hlas mé švagrové, bylo mi jasné, že jsem ten pocit měla poslechnout.

Zdena mi jasně a stručně sdělila, že Teofil je nemocen, avšak nemám propadat panice, neboť ona již vše zařídila. S chorým děckem zůstane v domácím prostředí Ríša, zatímco ona s mladší ratolestí obsadí menší ložnici našeho apartmánu, určenou pro dvě osoby. Nám zůstane ta větší – pro čtyři, což je jistě dostačující, a jak musím pochopit i já, ekonomicky velmi výhodné…

Po tomto argumentu, který velká organizátorka našeho víkendu… potažmo mého dárku… evidentně považovala za dostačující, okamžitě zavěsila, neboť není zvyklá na jakékoliv diskuze o svých rozhodnutích, podložených vždy vědeckými, a tudíž pádnými důvody… alespoň pro ni…

Pro klid v rodině je nejspíš dobře, že nemohla vidět výraz mého obličeje, který se z něj nevytratil ani po pár hodinách, kdy přišel domů Honza… a hned věděl, kolik uhodilo. Dalo mu pak obrovskou námahu, přesvědčit mě, abych vůbec uvažovala o možnosti, že tam pojedu. Představa Zdeny ve společné kuchyni mě děsila natolik, že jsem nucena kajícně doznat, že jsem na svého nebohého manžela, který v tom byl tentokrát asi opravdu nevinně, ječela jak stará fúrie. Honzu nejvíc zasáhlo zjištění, že tam nebude mít bratra, ale to ostatní na rozdíl ode mne neviděl až tak černě.

„Podívej,“ pravil smířlivě, když jsem ve svém hysterickém monologu udělala kratičkou odmlku, „oni určitě vstávají brzy ráno… to my budeme ještě v pelechu. Pak půjdou ven… a obědvají určitě přesně s úderem dvanácté… a to bychom mohli být venku zase my… a vrátíme se asi tak v době, kdy už oni budou spát… tak se to snad nějak zvládne…“ pokrčil rameny tak bezradně, až mi ho přišlo líto, takže jsem spolkla další výtky na adresu jeho rodiny a rozhodla jsem se už dál jen uraženě mlčet. Popravdě mě teď nejvíc štvalo, že nebudu moct zůstat v posteli celý den, jak jsem měla původně v úmyslu, ale to se mi zrovna vytahovat nechtělo… No co, je to jenom víkend… tak šťastné narozeniny…

Když jsme parkovali před hotelem, Zdena už nás vyhlížela. Ríša ji přivezl asi hodinu před námi, a to v pauze mezi podáváním léků nemocnému Teofilovi, u jehož lože v době otcovy nepřítomnosti dlela babička - kterak nám bylo ihned vysvětleno, jakoby nás to kdovíjak zajímalo… podle mě by čtrnáctiletý kluk ty tři hodiny mohl vydržet doma sám, a to i s vyšší teplotou, než je 37,8 - což nám má dokonalá švagrová s hrůzou v očích ve svém úvodním monologu několikrát zmiňovala. Celou cestu k našemu pokoji mlela něco o nastudovaných hotelových pravidlech a jako obvykle i o trestuhodných chybách, jichž se zde dopouštějí – převážně tím, že se s ní při vypracovávání zmíněných pravidel neporadili…

Pravá slovní sprška nás pak čekala na našem patře, kde se Zdena doběla rozohnila nad společným záchodem, od něhož plynule přešla na kuchyňku, kterou již stihla viditelně rozdělit na naši a jejich část a nad dvouplotýnkový sporák umístila vytištěnou tabulku s rozpisem užívání. Nádobí mi blahosklonně přenechala všechno, neboť kdo chce být zdravý, vozí si vždy své – zdravotně nezávadné. Další přednášku o plastech a smaltu v kuchyni jsem už odmítla ­poslouchat úplně a zalezla jsem do našeho pokoje. Honza nebyl tak rychlý a bylo mu ještě vyslechnout zevrubné informace o rozpisu služeb, jenž naše nezvaná spolubydlící vypracovala… abych se přiznala, tak mi ho tentokrát - pod vlivem jeho včerejší agitace - líto nebylo …

Jak už jsem se zmínila, hory v zimě mě ani v nejmenším nepřitahují, ale tentokrát jsem si říct dala, a protože sjezdovky byly osvětlené a nebyla nijak zvlášť velká zima, vydržela jsem se na svou nahoru a dolu jezdící rodinu dívat s grogem v ruce celé hodiny… Do apartmánu jsme se vrátili velmi pozdě a podle předpokladu v něm bylo naprosté (možná až mrazivé) ticho. Ohřáli jsme si večeři – jak děti podotkly – zcela mimo pořadník, protože s tak pozdními hodinami provozu již nikdo nepočítal, a šli jsme spát s přesvědčením, že ráno bude stejně klidné… ale to jsme se přepočítali…

Úderem (tedy pomyslným) sedmé hodiny se ozvalo bušení (zcela nepomyslné) na naše dveře. Honza vystrčil hlavu a s rozespalým mžouráním se tázal, zda v hotelu hoří. Zdena to nepochopila a s vážnou tváří pravila, že nehoří, ale je sedm hodin, a tudíž čas, kdy člověk, který chce být zdravý, vstává.

Honza odvětil, že to riskneme a chtěl svou hlavu zastrčit zpět, ale Zdena tento úskok nejspíš předvídala, protože rázným ohybem vztyčené pravé ruky uchopila pootevřené dveře a zahřměla do příjemného přítmí naší ložnice: „Vstávejte vy lenoši! Sportem sílí tělo i srdeční činnost! Jsme na horách, abychom byli zdraví a ne abychom se váleli v posteli. To jsme mohli zůstat doma!“

S tím jsem vřele souhlasila a dokonce jsem rázně naznačila, že se to dá ještě napravit, z čehož Honza pochopil, že se blíží konflikt a jako vždy se pokusil, nasměrovat mě na smířlivou cestu. Zatímco do mě hučel, všimla si Zdena, že spíme v hotelovém povlečení, což komentovala takovým zaječením, že se venku určitě utrhla lavina. Já jsem ale byla v takovém rozpoložení, že jsem k ní ani nevzhlídla a Honza s Lubošem ji požádali, aby kousek ustoupila, neb musejí na toaletu. Naše zjevná ignorance ji konečně vytočila natolik, že se otočila na podpatku a zhnuseně odešla. Po pár minutách jsme slyšeli, jak říká úpěnlivě plačícímu Tondovi, že jdou na snídani do restaurace.

Po odchodu švagrové jsme s Luckou ještě drahnou chvíli rozvíjely teorii, proč výše zmíněný hošík tolik bulil. Lucka trvala na tom, že mu bylo líto, že jsme spali v hygienicky jistě závadném hotelovém povlečení, zatímco já jsem soudila, že onen záchvat pláče vyvolala ranní dezinfekce, jíž jistě musel ve zdejším bakteriemi zamořeném prostředí pravidelně procházet.

Mýlily jsme se však obě neb pravý důvod jeho nářku byl ještě mnohem lepší… a měl nám být odhalen v následujícím okamžiku, kdy se s hurónským smíchem vrátili naši muži a jeden přes druhého nám sdělovali své zážitky z použití toalety.

Když konali každý u své mušle ranní potřebu, pronesl Luboš své oblíbené… a popravdě až neúnosně otřepané: „Chceš říct vtip?“

„Jo!“ odrazil Honza.

„Ale nesmí to být to tvoje obvyklý ‚Šli dva a prostřední spadl‘!“ vymiňoval si Lubča.

„“Né!“ smál se otec, „dva čurali a prostřední se pokadil!“

Ještě než mohl zareagovat Luboš, ozval se ze zdánlivě prázdné kabinky za jejich zády srdceryvný pláč.

„Já jsem se nepokadil…“ kvílel zdravý hoch mezi mocnými vzlyky, „ale nesmím sedat na prkýnko… a jak jsem se snažil… trochu šlo i do kalhot…“ pokoušel se ospravedlnit, ale když se od pisoárů ozval smích, který otřásal samotnými základy hotelu, zahanbeně s napolo spuštěnými kalhotami pláchnul.

Ten den jsme už Zdenu s Tondou nespatřili až do pozdního (tedy pro ně) večera. Když jsme zašli do pokoje pro svačinu, zrovna si dělali večeři. Zdena byla ve velmi dobrém rozmaru a dokonce nám nabídla, abychom si vzali s nimi. Vážíce si jejího gesta… a taky protože jsme slušně vychovaní, nechtěli jsme odmítnout, a když jsem Luboše dvakrát dloubla pod žebra a Honza ho za ruku stáhl na židli, mohla nám má švagrová naservírovat suché brambory s rozvařeným pórkem. Poté podala nadrobno nasekanou petržel a důstojně usedla mezi nás.

„Jíte vy vůbec někdy něco tak zdravého?“ dotázala se sarkasticky, neboť si zjevně nesprávně vyložila naše kradmé pohledy.

„My jíme všechno, co nám chutná…“ pronesla uvážlivě Lucka a opatrně si nabrala něco zeleně. Na Luboše to bylo moc. Rýpl do brambor, a seznav, že nejsou omaštěné ani slané, odstrčil je stranou a šel si namazat chleba se sýrem a šunkou, na který jsme sem původně plánovali zajít. Bratránek ho po celou dobu zvědavě až závistivě pozoroval.

„My tady taky jíme nezdravě!“ vypálil Tonda naprosto nečekaně s obrovskou hrdostí v hlase. Zdena se jej sice pokusila zastavit, ale chlapec byl tak rozjařený svým triumfem, že neměla šanci. „Na snídani jsem měl párek!“ dokončil s výrazem Hercula Poirota, který právě odhalil před shromážděnou společností úkladného vraha.

Zahanbená Zdena zrudla jak pivoňka a jako o překot se toto své selhání snažila ospravedlnit tím, že hošíkovi chtěla udělat radost, když tolik plakal. Ujišťovala nás, že mu ihned vzápětí podala živočišné uhlí a ještě jakési preparáty alternativní medicíny, aby zastavila šíření jedů do dětského organizmu…

Naše pochechtávání se jí však zastavit nepovedlo… odehnala tedy Tondu spát a my jsme šli ještě ven.

Venku se však zatím výrazně zhoršilo počasí. Začalo hustě sněžit a fičel ledový vítr, který se nám dostával až na kůži. Chvíli jsme zvažovali, zda budeme raději vzdorovat nepřízni počasí nebo Zdeně, ale nakonec jsme se přeci jen byli nuceni vrátit do hotelu. Nikdo z nás se přitom netajil nadějí, že Zdena již spí…

Ta však seděla sama samotinká v kuchyni, kde jsme ji předtím zanechali a její výraz připomínal nějakého hodně pomstychtivého afrického bůžka. Náš návrat jí evidentně přišel vhod, což lze usuzovat už z toho, že se ani nenadechla, než spustila odbornou přednášku na téma nebezpečí pobytu v horách po setmění.

Zůstali jsme stát ve dveřích a bojovali s myšlenkou na návrat do sněhové bouře. Myslím, že když jsme usedali na plastové židličky, abychom se pustili do své pizzy z hotelového bufetu, i Honza litoval, že jsme sem jeli…

Na dalších několik nekonečných desítek minut totiž Zdena nezavřela pusu a nám bylo vyslechnout přednášku o nebezpečí umrznutí, z níž plynule přešla k zmraženým polotovarům… a když už to vypadalo, že ztrácí dech, chraplavě se nadechla a začala o starém, ale nejspíš stále dobrém tématu plastového nádobí. Občas opravdu zněla jako obehraná gramofonová deska, ale na rozdíl od gramofonu – ona nešla vypnout…

Není snad ostudou, že nás po první hodině monotónní tón jejího hlasu začal opravdu uspávat. Po dni stráveném na čerstvém horském vzduchu jsme byli docela unavení a v pokoji bylo vedro jako v tropech. Luboš si hrál na tabletu, Lucka psala SMSky a mně se pomalu začal celý pokoj zahalovat do mlžného oparu.

Propadala jsem se do jakéhosi zmateného snu, v němž jsem usazená na plážovém lehátku naslouchala příjemnému hukotu vzdouvajícího se oceánu a pozorovala lyžaře oděné v švihácké zimní kombinézy, sjíždějící mořské vlny, od nichž se odráželi tyčkami. Od nedalekého stánku s občerstvením na mě zamával do zlatova opálený barman v rozepnuté havajské košili, kterého jsem… kdoví odkud… dobře znala. Kolem něj právě prošla domorodá tanečnice hula-hu a svůdně se vlníc v bocích se ke mně přibližovala... Usmála jsem se na ni a chystala se upít ze svého koktejlu s tropickým ovocem, ale než jsem stačila usrknout, zaplavil mě nepříjemný pocit, že cosi není v pořádku. Podívala jsem se znova směrem k ženě a došlo mi, že na sobě nemá zelenou sukýnku z trávy, ale spodní prádlo… teplé spodní prádlo… a nebyla to tanečnice, byla to Zdena!

Procitla jsem s velice nepříjemným pocitem něčeho perverzního. Vytřeštila jsem oči na Zdenu, která stále seděla na židli proti nám (naštěstí dokonale oblečená), ale překvapivě mlčela a dokonce jsem dle jejího výrazu soudila, že na něco čeká. Mrkla jsem na Honzu a pouhý zlomek vteřiny mi stačil, abych poznala, že jej taky něco vyděsilo… že by taky schrupl a přímo před očima se mu sexy domorodka proměnila v bratrovu ženu?

„Říkám, že vám ukážu své spodní prádlo!“ pravila důrazně švagrová s výrazem člověka, dávajícího nám poslední šanci na cosi neodolatelného. Aniž by čekala na naši odpověď, odebrala se do své ložnice, ale vzápětí byla zpět… naštěstí stále ve všech svetrech, v nichž se před chvílí vzdálila a podávala nám tajemný balíček.

Honza, jako muž - a tudíž ten statečnější z naší dvojice - vzal balíček do rukou a s opatrností pyrotechnika jej rozbalil, by z něj vyjmul jakousi nepříjemně cuckatou houni, která kousala na těle už od pohledu. Čím výš houni zvedal, tím zřetelněji se rýsovaly její tvary. Záhy jsme seznali, že jde o silné, nejméně metr dlouhé tričko s takřka neznatelným výstřihem a poctivé bombarďáky z téhož huňatého materiálu, sahající nejmíň po kolena. V té chvíli se mi kdesi pod víčky znova mihla snědá Havajanka, ošívající se zoufale v tom svědivém mučícím oblečku a já jsem zapochybovala, jestli jsem skutečně procitla ze sna.

„Jó, na spodním prádle se šetřit nesmí!“ libovala si majitelka prádélka a zálibně si je omakávala, „jak už jsem řekla, takové prádlo byste si měli koupit všichni, to se dá nosit po celý rok!“ pokývala spokojeně hlavou, „Napíšu vám adresu prodejny,“ dodala, když jsme stále nereagovali a nedokázali z toho skafandru spustit oči, což si nejspíš špatně vyložila, „mají různé střihy, ale důkladně jsem prostudovala všechny dostupné materiály a tyhle modely jsou nejlepší. Jsou teplé, antialergické a slušivé!“mlela dál Zdena, až mě napadlo, jestli nemá z prodeje provizi.

V té chvíli vešla do pokoje Lucka a její pohled okamžitě ulpěl na refrndách, takže zapomněla, co vlastně chtěla. Těch pár vteřin stačilo Zdeně, aby se přeorientovala na dalšího potencionálního spotřebitele.

„Krásné prádlo, že Lucko, drží v teple ledviny i vaječníky! V období puberty, jímž právě procházíš, velmi vhodné! Právě jsem říkala tvým rodičům, že na prádle se šetřit nesmí! Nechceš si je vyzkoušet?“

Lucce zatuhl úsměv na tváři. Ve zmatku podvědomě couvla zpět do dveří naší ložnice, zalapala po dechu a zbaběle prchla.

„Neboj!“ volala za ní dobrá tetička, „prádlo je vyvařené a mám zde dost dezinfekce, abych si je pak mohla vzít na sebe!“

Lucka se kupodivu nevrátila…

Rychle jsme se rozloučili, puzeni obavou, že budeme rovněž vyzváni ke zkoušce, ale tolik té dezinfekce nejspíš s sebou (naštěstí) neměla…

„Mami,“ ozvala se Lucka naléhavě, sotva co jsme ulehli do postelí a v potemnělé ložnici zavládlo naprosté ticho, „tentokrát měla teta pravdu…“

Rázem jsem se posadila na posteli jak bodnutá včelou a v bledém měsíčním svitu jsem zahlédla bělmo Honzových vytřeštěných očí. Nevěděla jsem, co říct, jak reagovat… snad poprvé jsem si jako rodič skutečně nevěděla rady… Kde jsem sakra udělala chybu?

„V čem?“ otázala jsem se opatrně, ale i tak jsem si byla vědomá, že to nebohé dítě jistě vycítí z mého hlasu nejistotu…

„Že na spodním prádle se nesmí šetřit!“ uchechtla se má dcerka potměšile, „koupíš mi teda tu novou push-upku Lormar Desiderio, jak jsem ti ji ukazovala na netu?“