Toho dne, druhého dne v novém zaměstnání, běžel Jindřich po vypískované cestě s kusem papíru v ruce, až se za ním ohlíželi všichni andělé a holubičky, včetně těch, co dávno odevzdaly své duše Pánu.
Vběhl do budovy s nápisem "Správa hřbitova", potom do kanceláře správce a zde se počal velmi hlasitě radovat.
"Pane, našel jsem ohromnej byzmis, velikej byzmis! Koukejte pane!" a Jindřich strkal správci pod nos parte. Sebral ho z vitríny u brány, protože nebyla bohužel zamčená a bohužel uměl číst.
"Tak ukaž, co máš, Jindřišku," řekl správce relativně dobrosrdečně. Pro vysvětlení... správce přijal JIndřicha jako hrobníkova pomocníka čistě ze známosti. Chodil s Jindrovým tátou do školy. U Jindry doktoři zjistili psychické nesrovnalosti, které se lidově daly shrnout do tvrzení, že kluk za to nemůže, stejně jako tátu bylo možno politovat, že nemůže za to, že kluk za to nemůže.
"Tak ukaž, co máš, Jindřišku," napsal autor znovu, aby se nějak vrátil od vysvětlování k ději.
Ale Jidřich nedal. Místo toho začal s halekáním číst: "... že zemřel náš milovaný tatínek, dědeček, manžel, tchán, strýc..., to je lidí, pane Halík, to je byzmis, že jo!", křičel.
"A víte co? To je nejlepší! Že se všichni jmenujou...", Jindřich se znovu podíval, "... všichni se jmenujou Jozef Chalaba!" Jindřich začal hýkat, což bylo v jeho případě znamení nadprůměrného veselí. Potom se však zarazil, snad i lekl.
"Jenomže pane správce, já to nestihnu všechno vykopat, já to nestihnu!" a přešel plynule z radostného hýkání do hýkání plačtivého.
"No jo, no...", povzdechl si správce. Neměl dobrou náladu. Starý Božetěch z eldéenky mu minulý týden slíbil, že tento týden určitě umře a slib nedodržel. A teď ještě tenhle dement... Ale chodil přeci s jeho tátou do školy.
"Tak jo, Jindřišku, uděláme dohodu, ju?" řekl. "Ty vykopeš jenom jednu jámu a my do ni narveme všechny ty tvoje tatínky, dědečky a manžely, co je máš na tom papíře. A ty ho koukej vrátit do vitríny, ju? Platí?"
Jindřich spustil původní, radostné hýkání a běžel pro krumpáč.