Pan profesor

*

Pod tímto pojmenováním si většinou představíme velice upjatého starého pána, důstojného, až koženého vzezření. My jsme měli na profesory kliku. Ten o němž budu dnes psát, byl jenom o sedm let starší než my, chytrý, se smyslem pro humor, který mu vůbec neubíral na autoritě. Pan profesor byl mladý, to už vlastně vyplynulo z předchozích vět a mimo jiné docela obstojný hráč košíkové. Dovedu se vžít do jeho pocitů, ještě dnes ve skoro osmdesáti letech mi duté zadunění míče o palubovku s mlaskavými zvuky gumových podešví našich kecek dokáže zacukat nohama a táhne mne za rukáv do tělocvičny, do haly, "na plac", a ruce mne svrbí. Dnes už dokážu odolat. V pětadvaceti ovšem je to pábení o mnoho silnější a těžko se mu lze ubránit. Náš pan profesor také neodolal, cestou z chmelové brigády se nás vyptal na vše potřebné a večer: Dobrý večer, pane profesore!, později, mezi dunivými údery míče "Nahrajte, pane  profesore! střílejte, pane profesore! faul, pane profesore!" 

"Kluci, povídá v šatně po treningu, po hře "pan profesor", pane profesore na place moc zdržuje, je to dlouhé do úst, nepohodlné, já jsem Zdeněk, vaše křestní jména už znám."

A bylo to!

 

Ráno, po příchodu do školy, na chodbě před sborovnou potkám našeho učitele a hlaholím: "Nazdar, Zdeňku!" Krátce se - trošku - zamračil, ale hned zase vyjasnil obličej, lehýnce se ušklíbl a povídá: "Chyba! Správný pozdrav má znít: Dobré jitro, pane profesore!" a tak to už zůstalo do konce školy. Ještě po letech, už dávno po vojně, jsem občas namísto obvyklého Nazdar Zdeňku! použil oslovení Pane profesore! Když - rychle - pochopil, že to nebyl sarkasmus, byly tyto mé omyly pro něj zdrojem neobyčejné veselosti. Byl ortodoxní češtinář. Nesnášel slova jako furt (pořád, stále), drajfus (třínožka), ksicht (obličej) a vůbec všechny germanizmy. Na jedné takové slovní associaci měl založen tak zvaný "ročníkový vtip". Řekl ho jednou ročně a vždy třetímu ročníku, aby se náhodou neopakoval. Když se obzvláště dobře vyspal, čekal jen až některý ze studentů použije sousloví "to je to samé". Aby nečekal příliš dlouho, dokázal navodit takovou situaci, aby vyprovokoval očekávaný výrok. Pak nasadil trpitelský výraz řka: "Prosím vás... nepoužívejte toto spojení. Je to otrocky přeloženo z němčiny; namísto toho použijte výraz "to je totéž". Je to bezvadná čeština a je to to samé..." a už pak zdánlivě netečně očekával reakci.

 

I my jsme byli obdarováni tímto vtipem. Už nešlo o pointu, tu už jsme znali od našich předchůdců, ale šlo o herecký výkon - a ten byl na Oskara....Tedy " obdrželi" jsme vtip a pan profesor hned pokračoval: "Vzpomínám si, že jsem vám uložil jakýsi domácí úkol. Seberte je, Iblová! Co chcete, Řezáči? Že jej nemáte? Tak mi sem doneste index (říkal se značnou nadsázkou index našim žákovským knížkám)! Že jej též nemáte? Tak napište - doma: Nemám -  zapomínat - plnit - úkoly - a - nosit - pomůcky - na - vyučování. Vzhledem k tomu, že u vás, jakožto studenta výběrového stupně školy předpokládám, já důvěřivec, jistou inteligenci, předpokládám, že k zapamatování této nosné zásady vám postačí napsat ji desetkrát." 

"Ale pane profesore...!"

"Málo? - Tak dvacetkrát!"

"Pane profesore!!!" zaznělo s prosebným timbre...

"No dobře, tak třicetkrát... Sedněte si!"

Jára Řezáč zdrceně sedl...

"Co si přejete, Sadílku? Noty? Ah - ano, půjčil jste mi je před měsícem. Zapomněl jsem, bohužel... Řezáči, nepište nic! Noty přinesu zítra, Sadílku, ale hned se přesvědčím, zda jste něco nezapomněl vy!  Třeba Jiráskovy spisy, nebo životopis Jiřího Wolkera..."

Neméně hezká příhoda byla ze čtvrtého ročníku. Naše spolustudentky za skoro čtyři roky rozkvetly do lákavých forem mladého ženství, zvýraznily se nad pasem i pod pasem, prostě "kočky". Své rozvinuté ženství dávaly okázale najevo a zkoušely ho uplatňovat v obdobích zkoušení i na naše učitele - a jak jinak - hlavně na mladého češtináře. Jednou, když u tabule vypínala své přednosti Marie, zvaná Sisi, jsem napsal na lístek papíru: Za chvíli si Zdeněk sedne, aby nebylo vidět, na co myslí... a  podal jsem to přes uličku Milanovi Novákovi. Ovšem pan profesor nebyl zaujat exhibicí Sisky natolik, aby nepostřehl...

 

"Nováku, co to tam zase máte? dejte to sem!"

 

Milan mu samozřejmě mohl podstrčit cokoli, třeba tužku, ale z čisté zlomyslnosti odnesl papír, aniž ho četl, na katedru. Byl jsem klidný, psaní bylo zakódováno podle jednoduchého schematu vyčteného z knihy Václava Laciny jménem Dobrý  borec Antonín. Záměnou dvojic hlásek a-y, b-p, c-z, d-t, e-u, f-v, g-j, h-k, i-o, l-r, m-n a s-ch nakonec text dostal tuto podobu: Cy sfóro cho Ctumúh chutmu, ypa mupari fotúd, my zi machró. Trochu mnou otřáslo, že pan profesor ani nemrkl, přečetl lístek, na nic se neptal, klidně dozkoušel pózující Sisku, měla to za dvě, ale uměla na to, a - zavolal mne k tabuli. Husí kůži jsem měl jak pralinky, cestou jsem horečně přemýšlel, co se bude ptát a co budu odpovídat. Všechno bylo jinak: nechal mne chvilku smažit, něco si čmáral na můj lístek, asi po dvou minutách zvedl hlavu, ušklíbl se a povídá: "Vezměte si křídu a pište!  O hymdil gu neč, yru kryfmú gu hymdil. Gychmú?" Přeloženo do češtiny: I kantor je muž, ale hlavně je kantor. Jasné?

 

Nechal mne to dekódovat a pak suše dodal: "toho Lacinu jsem četl dříve, než vy a o dost, krom toho tam máte mít nachró, vy machró...!"

 

Kdybych byl o milimetr menší, vešel bych se do krabičky od sirek...