Pro tebe . . .

Pro tebe . . .

aneb kamarádky nám rozumějí :-)

     Dívala jsem se na ten malinký balíček na kuchyňském stole a po tvářích se mi koulela jedna slza za druhou. Tak už je to tady. Taky jsem se dočkala :-( . . . , a když jsem si pomyslela tuhle větu, slzy mi už kapaly i do salátu. Ano, tohle se stalo už nejméně miliónu žen před tebou a nejméně miliónu se to stane i po tobě. Musím se s tím smířit! Moje manželství je u konce. Kdyby teoreticky bylo jen u konce s dechem, tak to bych si věděla rady. Vzpomněla jsem si na štosy odborných ženských časopisů, které mám vždy na nočním stolku. Ano, tam bych určitě našla nějaké to ženské moudro, co s tím. Ale takhle? Ne, je vidět, že je definitivní konec, ten „dáreček“ je totiž důkaz! Salát už byl celý provlhlý. Nebude to k jídlu . . . , odsunula jsem mísu na kraj stolu.

     Takže je to jistý?, ještě jednou se mě zeptala Lenka. Jo, úplně. Hned jsem u tebe, vyhrkla moje nejlepší kamarádka. Ještě že ji mám! A opravdu za chvilku jsme už seděly v kuchyni za stolem všechny čtyři. Jak to, že všechny čtyři? No, Lenka cestou ke mně potkala ještě moji druhou a třetí nejlepší kamarádku – Věrku a Stáňu. Když jim vyložila, co a jak, tak obě nechaly všeho a spěchaly za mnou! Holky, moje, co já bych teď bez vás, . . . a znovu jsem vzlykla . . . Máš to nějaký přesolený, ochutnala Věrka můj salát, než jsem stačila něco říct . . .  Ukaž, ochutnala taky Stáňa, no jo, je to trochu slanější. Nechte toho, holky, teď myslíte na žrádlo, když je tady kámoška na dně, zpražila obě Lenka.

     Tedy jak už jsem napsala, seděly jsme v kuchyni za stolem a dívaly se na onen malinký balíček. Doslova jsme ho hypnotizovaly, a kdybychom uměly čarovat, myslím, že by právě v tu chvíli shořel na prach. Ten hajzl, přerušila ticho jako první Lenka. Jo, šmejd jeden šmejdskej, souhlasila s ní Věrka. A tohle! to ti udělá po deseti letech, které jsi mu obětovala!?, doplnila Stáňa. A nezapomeň, že je taky tady to nevinný dítě, zase Lenka. No, jo, kde je vlastně Petřík?, zeptala se Věrka. No, ještě je ve školce. Jo, tak von ještě neví, chudinka, že už nemá tátu a Stáňa se taky skoro rozplakala. I Lence se zaleskly oči a bezmyšlenkovitě sáhla lžicí do salátu. Fuj, dyť to máš moc mokrý, nedávej tam příště tolik toho octa!

      Ach, vy moje zlaté! Nedáte si aspoň kafe? Ne? Hele, a nemáš radši čokoládu?, ta je na nervy nejlepší, připomněla Lenka. Jo, mám, tady od tchýně, ta jediná bude mít z toho krachu radost, přiznala jsem jim. Ježiši, aby tak byla otrávená, lekla se Stáňa. No, tak to by byla vážně smůla, zasmála se Věrka, když už máš půlku v sobě!  Petřík to samozřejmě ještě neví, vrátila jsem se k synkovi. Budu mu to muset nějak opatrně říct, uvědomila jsem si. No, jo, to budeš muset, děti pak totiž jinak strašně trpí, na to Lenka. A ještě ten nápis! „Pro Tebe“, rozčílila se Věrka. Jo, je to odporný. Jo, nevěra je hnus, dodala Stáňa. Tak von si milánek pořídil milenku! A teď si jako myslí co? Jako že ty padneš před nějakým dárkem na zadek a všechno mu takhle - a luskla při tom prsty zase Lenka  - , odpustíš?

       Ani náhodou!  Jenomže ono, to není tak jednoduchý, řekla jsem, když jsem se vrátila s prázdnou mísou potom, co jsem se zbavila toho zkaženýho salátu,  zpátky do kuchyně.  Jak to?, nebylo jasné Stáně, jo ty nemáš kde bydlet, viď? Ale to není vůbec žádnej problém, klidně se nastěhujte i s malým ke mně. Mám velkej byt. Nebo u mě, nabídla se i Věrka, můžeš zůstat, než si nabrnkneš nějakýho novýho chlapa.  Vy jste strašně hodný, snažila jsem se usmát. Hele, nebuď hloupá, zase Lenka, co by ses stěhovala ty? Když ty! si nic neprovedla!, ať se odstěhuje on! Prostě dej mu kufr za dveře a je to!

       Hele, a když už jsme to v podstatě vyřešily, nepodíváme se alespoň jen tak ze zvědavosti, co ti ten nevěrník vlastně koupil? Ale vždyť je to vlastně fuk, souhlasila jsem. Vzala jsem ten malinký balíček s cedulkou „Pro Tebe“ a s odporem ho rozbalila. Uvnitř byly - nádherné velké zlaté náušnice! Takové ty kruhy, co jsem si před časem tolik přála. Ach, vydechly jsme úžasem nad tím skvostem všechny najednou. Ty jsou krásný! Jo, to se musí uznat, vkus teda má, to jo. Ten můj by se na něco takovýho určitě nezmohl, vzdychla si spíš pro sebe Lenka.  A musely bejt děsně drahý, ohodnotila je Věrka. Jo, mě kdyby je tak někdo dal, skákala bych tři metry vysoko, nadšeně vypískla Stáňa . . .  Ty a nechceš si to ještě s tím kufrem rozmyslet?, váhavě se na mě podívaly moje tři nejlepší kamarádky.  Celá opuchlá jsem zavrtěla hlavou. . .

       Tak ještě nám zavolej, jo?, starostlivě na mě koukla Lenka, když jsme se loučily. A kdyby byl agresivní, tak hned zavolej policajty, radila mi Stáňa. Jo, a prosím tě, už nebul, takhle si novýho chlapa nenabrnkneš, dodala ještě Stáňa, než za sebou zavřela dveře. Šla jsem do sklepa pro ten kufr.  Když jsem ale vzápětí otevřela manželovu skříň, došlo mi, že to nebude tak jednoduchý. Budou potřeba určitě dva, možná i tři . . .  Nedokázala jsem to, nechala jsem kufry kuframa  a pak . . .

. . .    zůstala jsem sedět v kuchyni sama. Petříka ze školky vyzvedla babička a vzala ho na noc k nim. Alespoň neuvidí mámu v takovém stavu . . . Ach, kdybych alespoň měla třeba narozeniny, nebo svátek, byla by nějaká naděje, ale takhle je to prostě jasný jako facka! I když samozřejmě, že bude zapírat a kroutit se jak had! Jen doufám, že té druhé nekoupil úplně stejný náušnice jako mně, pomyslela jsem si s nenávistí. Tak a takhle to tedy skončilo, a přitom to bylo tak hezký, neudržela jsem se a znovu se mi po tvářích koulela jedna slza za druhou. Ale teď už to bylo jedno, salát byl už stejně někde . . . no, kdovíkde . . .

     Vtom mi zazvonil mobil. Až jsem hovor přijala, ztuhla jsem! On má po tom všem ještě tolik drzosti, že mi volá jako by nic! Ahoj Myško, ještě ke všemu mi říká Myško. Takhle mi říká jen, když je ve zvlášť dobrém rozpoložení. Máš tam dárek, našla jsi ho?, ujišťoval se. Jo, našla, zamumlala jsem. Já tě nějak špatně slyším, ale to nevadí. Já jsem ti jen chtěl říct, že se strašně těším na ten tvůj nepřekonatelný bramborový salát. Cože?, nevěřila jsem svým vlastním uším. A kdybych vlastnila zbrojní pas a pistoli v nočním stolku, pravděpodobně bych teď pro ni šla! Tak já za chvíli přijedu, už se tě nemůžu dočkat, Myško! Prásk, a bylo by po něm, mizera jeden!  Položil to . . .

     Jako v mátohách jsem uklízela i uklizený a rovnala už dříve srovnané věci. Nakonec na stole zbyl už jen balíček s cedulkou „Pro Tebe“. Vzala jsem ho a otevřela odpadkový koš. Cedulka vypadla vedle koše. Zvedla jsem ji. Na druhé straně bylo manželovou rukou připsáno: Pro moji Myšku k jedenáctému výročí naší první pusy. . .  Ach, myslela jsem, že se mi to zdá . . . vůbec jsem netušila, že si manžel pamatuje den naší první pusy! Znovu a znovu jsem četla ten vzkaz a přitom cítila, jak se mi vrací zpátky náš krásný život . . . :-).

     Tak tak jsem dovařila brambory na můj nepřekonatelný toho dne již druhý salát, když přišel manžel a vesele mi cvrnkl do mých nových náušnic. Jinak si vůbec nevšiml, že jsem trochu opuchlá, naopak mi řekl, že mi to moc sluší :-) . Hezky mě vzal za ruku a do ucha mi zašeptal: Myško :-). Budu muset zavolat Lence, Věrce a Stáně, že to bydlení určitě potřebovat nebudu, pomyslela jsem si, ale až zítra. Dneska už to vážně nestihnu, dneska máme totiž s manželem po večeři ještě jiný důležitý program  . . . :-).