Výchova koček v Čechách - 1. část

Výchova koček v Čechách

aneb stejně je všechno jinak :-)

     Podlehla jsem. Máme děti, dům, zahradu, na které se prohánějí dva psi, takže co nám vlastně ještě chybí? No, přece kočky, to dá rozum!  Ke každému baráku na vsi kočka prostě patří, jinak vás sežerou myši!, říkala babička a babičky se musí poslouchat. A taky jsem teda nechtěla, aby nás ty myši sežraly!  Jednoho krásného dne jsem tedy přivezla rovnou tři číči – sourozence. Že bych tedy byla nějak odvázaná, že kromě dvou hafanů budu ještě krmit tři hladové kočičí krky, to tedy ne. Jenomže už se stalo. Tak teď se na mne dívalo celkem pět párů očí. Tři z nich patřily těm kočičím přistěhovalcům a dva zbylé našim dvěma dětem – holce a klukovi. U těch koček to bylo tak, že byly naštěstí všichni – kluci. Dovedete si jistě představit budoucí kočičí pohromu, pokud by to bylo naopak. Tato zvířata, jak víme, mají sklon se nekontrolovaně množit. Kočky by tak zanedlouho obsadily celý dům a my bychom si před ním postavili stan :-(. . .

      Takže, ale co teď s nimi? Byli jsme všichni kočičí amatéři. Pro začátek jsme je alespoň pojmenovali: Macík, Čertík a Mourek a umístili je v karanténě. To byla bouda venku. Stvořila jsem pelíšek a zavřela dveře. Koťata svůj nesouhlas vyjadřovala nepřetržitým mňoukáním, bylo to na nervy. Mňoukání se rozléhalo celou vesnicí a já každým okamžikem očekávala buď kontrolu ochránců zvířat, nebo alespoň návštěvu starostky, co jako s těmi zvířaty děláme! Ale my za to vážně nemohli.  Prostě se jim stýskalo po kočce-matce.  Myslím, že ta takhle rozhodně nefňukala. Naopak jsem přesvědčena o tom, že už druhý den radostně užívala znovunabyté svobody s nějakým fešným kocourem! My ale museli být nekompromisní. Kdybychom je totiž hned pustili, tak by se moulové ztratili. Abyste si nemysleli, samozřejmě, že měli vodu a žrádlo, ale že by z naší přítomnosti byli nějak nadšení a vděčně se nám choulili v dlaních, to ani náhodou. Kdykoli jsem za nimi přišla, schovali se.

     Asi po týdnu je konečně začalo zajímat, co jsem zač a dokonce se nechala trošku pohladit. Po deseti dnech manžel prohlásil, že už jsou aklimatizované, a že je tedy pustíme ven. Děti se bály, že koťata zdrhnou. Já jsem se nebála a doufala, že zdrhnou. Tím by se náš život vrátil do svých starých zajetých kolejí a byl by klid. S napětím jsme otevřeli dveře od boudy. Kocouři  vylezli, rozběhli se po svobodě a . . . poslušně se vrátili zpátky! Děti jásaly, že už tedy jsou naše! Já jsem neříkala nic. Pochopila jsem, že svojí vzornou péčí jsem ty tvory přesvědčila, že tady to bude prima. Takže adopce se zdařila dokonale.  Nezbylo, než se s tím definitivně smířit :-(. Rozhodla jsem se tedy k tomu postavit čelem. Dobře, budete s námi bydlet, ale budete vychovaní, způsobní a budete respektovat naše zvyklosti! Kocouři koukali, jakoby to pochopili, a tak jsme je přestěhovali do přístavku u domu.

     S výchovou jsem tedy začala hned, nač to odkládat. Proutek je dobré ohýbat, dokud je mladý, že? Projela jsem internet a nastudovala druhy krmiv. Rozhodla jsem se pro krmení kvalitní, aby měli kvalitní život. Sice jsem chvíli přemítala, zda by nebylo výhodné převést je na vegetariánství, protože trávy máme dost, ale protože tento postup ještě nebyl vědecky probádán, od toho nápadu jsem zatím ustoupila. Manžel objednal granule a konzervy. Protože byly kvalitní, byly příšerně drahý! Ti příšerní kocouři to nežrali!!! Nežrali to jeden den, druhý den . . . Nejsou nemocní?, strachovaly se děti. Ne, jsou prostě mlsní!, vyjela jsem na ty nevinný děti. Třetí den jsem to psychicky nevydržela a zajela jim koupit jiné granule a jiné konzervy. Úplně obyčejné a podle mě hnusné. Kocouři misku vylízali tak, že by se nemusela ani mýt, jak by prohlásila babička. Jak chcete, je to vaše zdraví . . . Nic jiného se s tím bohužel nedalo dělat . . . :-(

Pokračování zítra :-) . . .