Výchova koček v Čechách - 2. závěrečná část

      Kocouři, aby netrpěli nedostatkem pohybu, měli v přístavku nainstalovány lítací dvířka ven do přírody. Jejich libůstkou bylo, jak jsme záhy zjistili, nošení ulovených myší těmi lítačkami - dovnitř do přístavku!  Nechápala jsem to a šílela jsem z toho!  Se mnou by jistě šílel i hlavní krajský hygienik, kdyby to viděl. Každé ráno tam ležela myš nebo alespoň její část. Manžel se chechtal, že nám platí nájem. Super! Nemohli by ten nájem nechávat alespoň venku za dveřmi?! Mami, a co kdybys je pochválila a řekla jim v klidu, co a jak, navrhovaly děti. Ach, miláčci, kdyby to bylo tak jednoduché jako s vámi, pomyslela jsem si a pohladila je po těch jejich hlavinkách! Myslím, vzdychla jsem, že je to marné - nájemné se musí platit pravidelně. . .  Zatnula jsem zuby a šla uklidit přístavek. Nic jiného se s tím bohužel nedalo dělat . . . :-(

     Problémem se také ukázalo, že si nedisciplinovaně chodili, kam chtěli. Jednak je před domem silnice a jednak je vedle domu dům souseda. A tady hrozilo reálné nebezpečí, že si na ně počíhá jeho vlčák. Bezpečnostní riziko to bylo velké – vlčák byl opravdu velký! Navrhovala jsem tedy vybudování vysoké betonové ohrady kolem celého pozemku, což manžel vzhledem k obrovským nákladům rázně odmítl s tím, že snad ta stvoření mají rozum a nepolezou tomu zvířeti do chřtánu! Nezbylo mi, než doufat v totéž. Pro jistotu je děti hlídaly, jak jen mohly. Někdy ovšem také musely i do školy, takže jsem hlídala já. Nebylo to jednoduché, protože buď plot podlezli, nebo přelezli. Nic jiného se s tím bohužel nedalo dělat . . . :-(

     Pak tu byla další věc - a ta mě tedy rozčilovala dost. Bylo to jejich chození na toaletu. Pro kocoury byla toaleta tak nějak všude kolem. Naše donedávna ještě bio zahrada dostávala pořádně zabrat. A když jsem jednou našla kočičí pozdrav v čerstvě zrýpaném záhonu pro jahody, byla jsem fakt vzteklá. To si nemůžou chodit na jedno místo?, řvala jsem a děti se krčily, protože jsem kopla do kbelíku. Kde jsou?, hledala jsem je, abych jim promluvila do té jejich černé kočičí duše. Ale kocouři nikde. Bodejť, srabi! Mami, ale že je nedáme do útulku?, lkala dítka. Nevím, odsekla jsem těm nevinným dětem. Hříšníci se objevili až večer. Asi mě měli už přečtenou, protože správně odhadli, že do večera být vzteklá těžko vydržím! Cha, cha, žádná autorita, smál se mi muž. Počkej, on tě ten humor přejde, až jednou uklouzneš po kočičím ho . . . – pardon exkrementu! Nic jiného se s tím bohužel nedalo dělat . . . :-(

     A to jsme ještě netušili to nejhorší! Jednoho rána jsme v záhonu kopretin našli zardoušeného kosa . . .  Děti byly otřeseny. Vzhledem k tomu, že se kolem motal Macík, nabízelo se obvinit jeho. Pak se objevil i Mourek a Čertík. Byli jsme zmateni a nevěděli, koho soudit. Ti vrahové! Tak mile mňoukali a lísali se nám k nohám a přitom měli za sebou krvavou noc! Bylo nám z nich špatně! Proč? Ptali jsme se sami sebe! Proč? Ptali jsme se jich. Ticho bylo přerušované jen kdákáním slepic od sousedů… Copak nemáte dost jídla? Máte! A vy? Vraždíte!  A je jasné, že vraždíte pro zábavu! Jinak byste toho chudáka ptáka sežraly celýho . . . Kocouři mlčeli a nevypadali, že by měli nějaké výčitky. Děti skoro plakaly. Syn vykopal hrob a dcera otrhala ty kopretiny. Pronesla jsem pár slov, jako že je nám to líto a tak. Bylo to důstojné,  hezké . . .

     Bylo to tak hezké, že se to zřejmě líbilo i kocourům, protože druhý den se situace opakovala. Vypadalo to, že se naše zahrada přemění v jedno velké pohřebiště a pohřby se tu budou konat obden. Co dělat? Museli jsme se s tímhle nějak vyrovnat. Pomohl nám článek na internetu, který vysvětloval fungování potravního řetězce.  Přírodu prostě neoblafneme! Děti to pochopily a smířily se s krutou realitou. Jen to nebylo tak nějak fér k obětem, které následovaly. Všechny tyto nebožáky jsem už dala do obyčejného pytlíku a hrozně nedůstojně je odnesla do popelnice . . .  Nic jiného se s tím bohužel nedalo dělat . . . :-(

     A mami, zeptaly se mě tuhle ty naše milé děti, myslíš, že se ta výchova povedla? Něžně přitom hladily ty naše tři kocoury, kteří pod jejich rukama slastně vrněli. Byli tak krásní, byli tak roztomilí! Zamyslela jsem se . . .Takže -  krmím je, kdykoli chtějí, krmím je tím, čím chtějí, uklízím po nich všechen ten binec, co nadělají a už na ně ani neřvu. Prostě plně respektuji jejich zvyklosti, jejich osobnosti. Zkráceně řečeno, dělají si, co je napadne a já jim v tom už nebráním . . . Jo, řekla jsem, ta „naše“ výchova se fakt povedla . . . A pět párů očí se na mě podívalo a v tom jejich pohledu bylo tolik radosti, že jestli jsem pak chtěla ještě něco dodat, upřesnit, vysvětlit, tak jsem to všechno spolkla a jen zírala na tu nádhernou kočičí a lidskou lásku . . . :-)