Klub mužů

Každodenní bitvy mužů. Neviditelná hrdinství, sebezapření, obětování se. Muži s velkým M, muži s velkým srdcem, muži s velkým odhodláním, muži s velkým... Ubíjeni čistým zlem, vlkem v rouše beránčím, jak jej jen nazvat.., Matýsek, Evženek, Darinka, moje stará..., vše co dohromady povstává jako tyran jménem šťastný rodinný život. Není úniku, není naděje, není vyslyšení.

 

Matýsek s důlky ve tvářích, osm let, věčně vřískající a dožadující se pozornosti, Evženek, šest let, ublížený ze zásady, ukřivděný z principu, plačící od jara do zimy nad vinami na něm spáchanými. Darinka, pouhých pět roků, protřelá a vychytralá, uplácející dle situace svou náklonností, trestající za každé nevyslyšení na tisíc způsobů. A ta stará, ve třiceti vskutku stará. Zodpovědná, posmutněle ustaraná, samice, střežící mláďata.

 

"Pojď, má lásko, vezmeme se za ruce a poletíme ke hvězdám!"

 

"Nemůžu, musím vykoupat Matýska."

 

"Má lásko, dnes večer, jen my dva, jen my dva, sami, spolu..."

 

"Nezapomněl jsi, že dneska jdeme s dětma k babičce?"

 

"Tak v životě udělat něco velkýho, opravdu velikýho..."

 

"Hmmm... Vyzvedneš dneska Darču ze školky?"

 

 

 

Pryč, pryč, to jediné tě zachrání, útěk. Proto je tu útočiště, utajené, bezpečné, kde se schází muži. V tom starém domě, kde bývala prádelna, tam se utíkají, tam dochází klidu. Proto si zde stvořili ráj, chlapi sobě, každý má svůj klíč. Sem se nikdy nevřítí hordy povykujících dětí, nedosáhnou sem káravé pohledy znepokojeným manželek, zde vládne jen nekonečný dým, líh a muž...

 

Přijde Alois, celý den se nemohl vyjádřit, celý den pod dohledem, jen samé: "Pozor, jsou tady děti!", "Nemluv tak před dětma!", "Prosím tě, co si o tobě pomyslí děti!"

 

Alois otevře, pomalu vstoupí mezi své bratry, na okamžik zavře oči, s rozkoší se nadechne a promluví: "Kurva, sviňa, hovno, prdel, kráva, piča, zasraný, zkurvený, debilní, zmrdaný...,". Hovoří s požitkem, každé slovo se podobá lahodnému soustu, které nutno v ústech poválet ze strany na stranu, vysát šťávu, pomazlit se. Nikdo neví, kdo že je to zkurvený, debilní a tak dále, ani Alois, ale všichni mu rozumí, Alois postupuje k baru, míjí jiné muže, ti jej přátelsky plácnou po zádech, ve vzduchu vibruje bezvýhradný souhlas.

 

Po něm vstoupí Jiří, na pokraji sil, ihned míří do rohu, kde tiše vrní sedmipatrová lednice. Všichni mu ustupují z cesty, vědí, že jde o život. Jiří otevře čtvrté patro a do půl těla zmizí v lednici. Muži s pochopením lehce přikyvují. Rozumí mu. Jiří se vynoří s kusem uzeného v zubech, v jedné ruce třímá lahev Prazdroje, ve druhé zavařovací sklenici, plnou syrečků, cibulek, česneku, feferonek a piva. Vyrve Prazdroji víčko pomocí futer, ze špalku uzeného ukousne mocné sousto a se zavřenýma očima žvýká. Otevře sklenici a kolem to uznale zahučí. Vloží syreček do úst k uzenému. Přidá několik cibulek a feferonku. Muži kolem mu dopřávají drahocenný klid k jídlu. Jiří se napije z lahve.

 

„Doma zase soja?“, zeptá se nakonec jeden z mužů. Jiří otevře oči.

 

„Dneska sojová sekaná se syrovou mrkví a kuskusem. Já tomu říkám kushnus, ale to se stará hned urazí,“ odpoví Jiří, kterého žena den co den trýzní zdravým životním stylem. Jeho žena tráví celé hodiny slíděním po nových trendech ve výživě; tu s jásotem servíruje hladovému Jiřímu klíčky z obilí, tu namočenou čočku, pak se kdesi dočte, že brambory se mají jíst polosyrové a bez soli a k jídlu se nemá podávat pití, aby se v žaludku neředily šťávy. Pokud by před ní Jiří pozřel uzeninu, odstěhovala by se k rodičům. Sprostá tyranie. Proto zde má své čtvrté patro, kde dochází ke vzkříšení.

 

Tak přichází další a další, čerpat sílu, nacházet vzpruhu, vzkřísit vyhasínající již smysl bytí. Mezi nimi akademický sochař Karel Vácha. Člověk nezměřitelně altruistický. Je to on, kdo mnohým z mužů zachránil život. V dobách, kdy muži v klubu hynuli potlačovanou touhou zabít své děti, přišel Vácha s geniální myšlenkou; a nejen že s ní přišel, on ji také vzápětí realizoval! Po několika týdnech tvrdé práce se jednoho dne v klubu objevily dokonalé kopie Matýsků, Barborek, Hynečků, Klárek, Patričků a dalších a dalších zplozenců pekla. Vácha mistrovsky zpodobnil ony znaky, typické pro všechny spratky, ty dolíčky a pihy, kudrnaté vlásky a nevinné pacičky malých hajzlů, ta zvídavá očička, rošťácké nosíky, rozkošné bradičky, aby je rakovina na místě sežrala…

 

Figury byly z jakési pryže a celé obludárium umístil akademik do přilehlé místnosti, kde býval mandl. Muži přijali dar s nadšením, už první den byl od psychického kolapsu zachráněn živnostník Vojtěch Lamač, jenž, zahlcen bojem o živobytí, byl navíc doma neustále vystaven vřískání malého Hynečka, který neúnavně přibíhal do otcovy pracovny, střílel z elektrického samopalu a vrážel Lamačovi hlaveň do žeber. Po několika desítkách takových útoků si Lamač přál už jen jediné… aby byl samopal opravdový a nabitý ostrými. Když mu Hyneček samopalem převrhl hrnek s kávou na faktury, uprchl Lamač do klubu, kde zamýšlel v kruhu blízkých páchat sebevraždu. A zde spatřil pryžového Hynečka. Podoba byla neuvěřitelná. Tázavě se podíval na ostatní. Vácha vlídně pokynul směrem k chlapci. Lamač pochopil. Zmocnilo se ho šílenství. Nebylo to však šílenství zhoubné, stravující mysl, bylo to běsnění úlevné, uzdravující.

 

„Ty zasranej smrade, ty parchante mrňavej, mutante nepodařená, chcípáku dementní uvřískanej, ty mě budeš otravovat, ty mě budeš věčně srát? Tak tady máš, tady máš, ty hajzlíku, ty šmejde usoplenej!“

 

A Lamač popadl synka za nohy a tloukl mu hlavou o zeď. Potom s ním udeřil o podlahu a Hynečka vší silou nakopl. Andílek vzlétl a rozplácl se o stěnu. Lamač stál a prudce dýchal. V obličeji se mu zračila nekonečná úleva.

 

„Chlapi, teda chlapi, to bylo něco!“ obrátil se k mužům. „Tohle jsem celej život potřeboval.“ Lamač vydal dlouhý, spokojený zvuk.

 

A chlapi se jako na povel vrhli do mandlovny a začali tlouci své vlastní děti za všechno utrpení, ze kterého dosud nebylo úniku.  

 

To vše jsou jen střípky, utvářející mužnou atmosféru klubu. Dokonalý důkaz toho, že Židé putovali čtyřicet let do země zaslíbené úplně zbytečně, protože si ji mohli stvořit na několika metrech čtverečních. Byly to dobré časy.

 

Je však právě čas poznat Jaromíra. To on je otcem Matýska. Ten je zrovna u babičky, Jaromír má tedy příjemný den. Ne tak jeho žena Blanka, která se bez maličkého cítí jako bez slinivky, žlučníku a půlky žaludku. Jaromír má velké plány. Už dlouho se se svou ženou nemiloval. A dnes jsou sami doma. Jaromír je k Blance něžný a pozorný, chce ji naladit. Ale Blanka nemá na sex ani pomyšlení, zažívá trýzeň odloučení. Byt je bez Matýska. Nesnese to.  

 

V zoufalství si pustí svůj oblíbený film, jmenuje se to S tebou mě baví svět. Komedie bez děje, plná odpudivě ječících dětí různých velikostí, ji trochu uklidní, hlavně proto, že jeden z paviánů se jmenuje také Matýsek. Jaromír se nevzdává. Přisedá a položí Blance ruku kolem pasu. Přitáhne ji k sobě. Tak dlouho už ji neměl takhle blízko. Matýsek na obrazovce právě něco vřeští. Blanka odstrčí Jaromíra a vzdychá: „Já už to nevydržím, musím pro Matýska!“ A vyběhne ven, hnána pudem, povýšeným na ten nejušlechtilejší z nejušlechtilejších, pudem mateřským. Díky němu si dnes Jaromír neza… musí milování odříci. Během několika vteřin potom, co se mu Blanka vymanila z náruče a odchvátala za synkem, mu to došlo a posedl ho démon zuřivosti.

 

„Ty zrůdo!“ zařičel na roztomilého chlapečka v bačkorkách a skopl televizi ze stolku. Potom vydal strašlivý, nekonečný řev muže, který přišel o všechno. Už to nevydrží, už to prostě nesnese! Pryč, pryč z toho uklizeného bytu, kde největší místností je dětský pokoj. Pryč odtud, do starého pavlačáku, do klubu! Utíkal městem…

 

Na druhé straně se babička vypravila s malým Matýskem na procházku. Cestou čelila mnoha hlasitým požadavkům vnuka a s ochotou, která nemá žádný tvar ani směr, která je jen jakýmsi poddajným, ohebným a beztvarým čímsi, je plnila. Zašli do cukrárny.

 

„Tak Matýsku, vyber si dortík,“ pobídla babička chlapce. Matýsek bodal prstíkem do skla a křičel: „Ten, a ten, a ten a ten!“

 

„Koupím ti ten první, ano? Jinak by tě bolelo bříško,“ řekla babička, jako by se omlouvala a odprošovala. Matýsek křičel, že chce dortíky všechny. Babička, moudrá žena, koupila všechny. Věděla, že Matýsek sní jeden kousek a bude mít dost. Zbylých dvanáct zákusků už potom nějak upotřebí. Rozuměla dětské duši.

 

„Tak se tady posaď, a já přinesu zmrzlinku, ano?“ Babička usadila vnoučka ke stolku, přisunula před něj dortík a lžičku a šla k druhému pultu pro zmrzlinu. Chlapec se začal rýpat lžičkou ve šlehačce. Když ji rozmatlal po celém talířku, spatřil venku tátu. Vyběhl za ním. Táta, to je táta! Půjde s ním do cukrárny, Matýsek po něm bude lézt, bušit do něho, tahat ho za rukáv a celou tu dobu bude bez přestání ječet a ječet… Běžel za otcem.

 

Jaromír si Matýska nevšiml. Starý dům byl ve stejné ulici, zabočil do průjezdu, přes dvůr, pak po schodech dolů a pak… konečně doma! V klubu už bylo několik mužů v nouzi. Jaromír se postavil do středu místnosti, chlapi ztichli. Jaromír se zaklonil a zopakoval svůj nedávný řev. Všichni zvážněli. Znali to, věděli, že teď nemá cenu se vyptávat, to až za chvíli, tak deset, patnáct minut, možná dvacet, jak u koho.

 

Jaromír popadl láhev s kořalkou a několikrát si mocně lokl. Do hlavy mu stoupla vlna tepla jako měkká peřina. Před očima mu zavířil neviditelný závoj. Napil se znovu.

 

„Kurva, ten bastard, ten satanáš, ten zatracenej satanáš!“ ulevoval si, povzbuzen lihem. Spatřil Matýska, Váchovo mistrovské dílo. Co na tom, že nestojí v mandlovně, hlavně, že je k dispozici jeho pravé noze. Jaromír uštědřil figuríně strašlivý kopanec a v prvním okamžiku, navzdory opilosti, ocenil Váchovu důslednost. Dokonce zapasoval do svých soch i červenou barvu, značící krev. „Umí, ten Vácha fakt umí,“ pomyslel si Jaromír uznale. Pak také on rozpoznal, že nakopl svého pravého syna. Matýsek se sbíral z podlahy, postavit se však nedokázal. Jen ohromeně zíral a sahal si rukama na rozbitou pusinku. Když spatřil krev, začal křičet. Křičel pronikavě, chvílemi to zabublalo, křičel, křičel a křičel… Byl to křik úplně jiné podstaty, než jeho obvyklý. Byl to křik z jiného světa, protože to, co se právě stalo, patřilo také do jiného světa. Který otec, byť opilý, vykopne svému synovi první zuby…  

 

Život nemá logiku, podobně jako fotbal. Jaromírův omyl mu sice vynesl rozvod, opovržení všech matek ve městě a cejch netvora, ale nakonec, po několika málo, přesně pětadvaceti, letech, to byl právě Jaromír, kdo triumfoval. Byl to ten den, kdy se slzami v očích předával svému synovi klíč od jedné prádelny v jednom starém domě.