Manželovo super odpoledne a záchranářova debilní šichta - 2. závěrečná část

      Červená vlajka se na stožáru radostně třepetala vstříc tomu vichru a záchranář si pomyslel, že buď jsou ti ve vodě barvoslepí, nebo, a to je pak situace neřešitelná – úplně blbí. Těm barvoslepým to nějak vysvětlí, ale blbí to nepochopí, ani kdyby mluvil super anglicky s francouzským přízvukem.  Tedy ne, že by to uměl. Průběžně foukal do píšťalky a běhal po pláži sem a tam. Přičemž od „semu“ k „tamu“ to bylo dobrých sto metrů. Pozorovala jsem ho, mimochodem byl to konečně první hezký chlap od začátku dovolené, a přála jsem mu ten pohyb na zdravém středomořském vzduchu! Při tomhle tempu bude na konci sezóny vypadat ještě lépe :-)!

     Vždy, když doběhl k nějakému hříšníkovi, který před ním nestačil utéct z vody, jal se mu trpělivě vysvětlovat nebezpečnost jeho chování. Dotyčný obvykle pokyvoval hlavou, jako že to pochopil. Houby! Jen co záchranář odběhl těch svých sto metrů, vlez´tam zas! Přece není žádnej měkkejš!

     Po určité době začal záchranář propadat zoufalství. Přestože běhal od „semu“ k „tamu“ stále rychleji a rychleji i vysvětloval nebezpečnost chování potenciálním utopencům, bylo to marné. Když viděl, že se do obrovských vln, vrhají i malé děti včetně batolat, napadlo ho, že prémie jsou opravdu v pr . . .

     Čest mu však nedovolila polevit v jeho práci, a tak alespoň ty nebohé děti vyhazoval zpátky na břeh. Byl ještě příliš mlád a nemohl tedy vědět, jak jsou někdy matky od dětí strašně unavené a vděčné za každou chvilku klidu, kdy si jejich potomek hraje s vlnkami. Jen co záchranář odběhl svou stovku, poslaly je tam zase . . .

     Jak se zrychlovalo záchranářovo zběsilé nasazení, zákonitě se zkracovalo i jeho trpělivé vysvětlování o nebezpečnosti chování, což jistě všichni chápeme. Nakonec, kdy již poměrně zadýchán doběhl dnes ke svému stopadesátému člověku, z něj vypadlo, že se na to může vykašlat a že se kvůli nějakýmu debilovi, kterýho bude tahat z vody, nehodlá utopit sám!

     Od té chvíle, co mu ruply nervy, už bylo všechno jenom debilní, včetně moře, větru i toho debilního studenýho kafe, který si nestačil za celý debilní odpoledne vypít! A kdyby měl náhodou vlajku se žralokem, tak si pište, že by se tam už teď radostně třepetala, i když tady žraloka v životě neviděli! Pak by to ti debilní turisti snad konečně pochopili! Je ale docela dost možné, že by si spletli obrázek žraloka s obrázkem delfína a naopak by všichni vesele naskákali do vody . . . 

     No, a co můj životní partner? V klidu se stejně "postiženými" přežil (závěť tedy nebyla potřeba) a vynořil se z moře odvážný a mužný! Moc krásně jsem se na něj usmála (ten záchranář byl stejně moc mladej . . . :-))