Rodinný výlet, průvodkyně, co to má na háku a čůrající Štěpánek - 2. závěrečná část

. . .

     Tak mu dejte tomu chudáčkovi napít, zastala se Štěpánka jedna starší paní. My ostatní jsme souhlasně přikyvovali, protože nám bylo jasné, že jestli mu nedají napít, nedozvíme se dalších zhruba čtyřicet minut, asi už nic. Rodiče rezignovali, protože kvílení ustalo. Všichni a hlavně naše skvělá průvodkyně jsme si oddechli. A jelo se dál.

     No, ještě se pak stal takový drobný zádrhel a mohla za to moje maličkost. Možná to máte taky tak, ale můj metabolismus je nastaven tak, že každé dvě hodiny musí začít zpracovávat novou potravu. Jestliže tu novou potravu nedostane, omdlím. Nedá se s tím bohužel nic dělat, mám to vyzkoušené. Pevná vůle, a že ji mám!, na tohle nefunguje. Pocítila jsem, jak se mi dělají mžitky. Vezmu si semínkovou tyčku, špitla jsem k manželovi. Teď ne, vyjel na mě, tady se nesmí jíst! Drobky by mohly spadnout na ten drahocenný koberec! Dám pozor, namítla jsem. Ne, teď ne, zase on. A kdy?, namítla jsem opět. Nevím, na to on. No fajn, až tady budu za chvíli ležet na tom drahocenným koberci, tak to se budete asi všichni divit, včetně naší slečny průvodkyně! To jsem moc zvědavá, co se mnou pak budete včetně naší slečny průvodkyně dělat?! Hele, mami, jdem na terasu, zželelo se mě synovi. Na terase jsem se vecpala do rohu a zakousla se do tyčky. Nevím, jak je to možné, ale i přesto, že mi dcera dělala zeď, všimla si toho! :-(

     A ještě musím připomenout, že na prohlídce je zakázáno konzumovat jakékoli potraviny a dívalo se to děvče s dobrým metabolismem přímo na mě. Ostatní členové naší prohlídky se taktéž podívali stejným směrem. Manžel zrudnul a byl by se namístě propadl hanbou, ale nepropadl, protože terasy starých stavitelů přežívají věčnost. Schovala jsem zbytek tyčky. Nebylo divu, že mi slečna průvodkyně přestala být sympatická. Nepřála jsem jí pranic zlého, ale nevím, jak se to přihodilo, že mne zřejmě kdosi nahoře pochopil a připravil jí malé překvapení! Štěpánka!

     Štěpánek se vzápětí ozval a tím všem připomněl svoji existenci. Chtěl čůrat! Následoval již dřívější scénář. Rodiče nereagovali. Štěpánek přidal na naléhavosti, až se posléze jeho pobrekávání změnilo na nám již známé kvílení. V tomto okamžiku začala naše průvodkyně propadávat panice. Zjevně toto neměla ještě nastudováno nebo spíše na tuto situaci nebyly žádné směrnice. Pobledla a výřečnost ji opustila . . .

     Naše společenstvo se teď rozdělilo na dvě. První navrhovalo, aby se rodiče se Štěpánkem obrátili vzad a došli na začátek prohlídky na WC. Druhé navrhovalo, aby rodiče se Štěpánkem došli na konec prohlídky na WC. Průvodkyně ale upozornila, že se nacházíme právě v půlce prohlídky, tedy že cesta vzad i cesta vpřed je časově úplně stejná. To chce jiné řešení, ozval se náš syn. Jaké?, oči obou společenstev včetně slečny průvodkyně se upřely na něj. Syn ukázal na drahocenný stolek, na které se vyjímala drahocenná váza s lučními květy. Pochopili jsme všichni včetně slečny průvodkyně. Ne!, vyjekla. Bože, o co jde?, zasmál se mladý páreček. My to na vás neprozradíme, otcovsky se ozval, starší pán. Tak už dejte toho chudáčka vyčůrat, přidala se ona paní, která už předtím pravděpodobně zachránila dítě od smrti žízní.

     Na průvodkyni šly mrákoty. V jejích představách byly buď počůrané flekaté původně naleštěné parkety nebo provlhlý drahocenný koberec přivezený majiteli zámku z dalekých krajů nebo hrozně zapáchající drahocenná váza, která, a to je, s ohledem na její stáří, docela možné, se, vlivem Štěpánka, rozpadne na kusy. Všechno bylo hrozné! Společenstvo tlačilo na tu vázu! Napětí a nervozita stoupaly s intenzitou Štěpánkova kvílení!

     Když už se pomalu zdálo, že to nemůže být hroznější, zaslechli jsme TICHO! Štěpánek zmlknul! To mohlo znamenat jen jediné! Slečna se vrhla k váze! Promiňte, řekl, mladý tatínek a ukázal nám všem pet láhev, o jehož obsahu jsme neměli pochybnosti. Společenstvo, které tato příhoda, zjevně opět stmelila, si radostně oddechlo!

     Zbylá část prohlídky pak již proběhla v pohodě. Jen slečna průvodkyně zůstávala poněkud pobledlá a dokonce se dvakrát zakoktala. To naopak Štěpánek neuvěřitelně ožil a živě se zajímal o zbraně starých mistrů. Stejně tak se mu líbila i obrovská knihovna plná krásných zlacených knih. To je ale šikulka, pochválila ho ona starší paní. Rodiče, kterým bylo trapně, neříkali nic a po prohlídce se vytratili. Možná přemýšleli, že to s tím vzděláním synka asi nebudou tak hrotit. Možná by mu bylo lépe někde na pláži, s kyblíčkem a lopatičkou. Po ručce by mu stékala rozpouštějící se zmrzlina a až na ty komáry by to bylo vlastně strašně fajn! . . . :-)