Ach jo, zase jedno skvělý ráno . . .

 

Ach jo, zase jedno skvělý ráno . . .

 

 

     Ne, teď není ráno. Je hluboká noc, odhaduji to na tři čtyři hodiny. Všichni normální tvorové v tuhle dobu spí jako zařezaní. Tyhle, samozřejmě ne :-(.

 

     Haló, haló, jsi tam? No, dyť jsem to říkala . . . Halóóó! ozvalo se znovu. Nejsem, zavrčela jsem a hlavu zastrčila pod polštář. Hihi, my víme, že jsi! Nejsem, nebyla jsem a nikdy už nebudu!!! Nenechám se vydírat! A ticho tady bude! Pssssst! sykla jsem výhružně.

 

     Chvilku opravdu bylo, už už jsem se zaradovala, že ten ostrej tón přece jen zapůsobil. Bohužel :-(. Úúu, my jsme tady! To vidím, vlastně nevidím, vždyť je tma jako v ranci, ale slyším a se mnou určitě celej barák! Sakra! Proč zrovna já???, zaúpěla jsem. Postava ležící vedle mne se zavrtěla.

 

     Ach jo, vzdala jsem to . . . Tak, co zase chcete?!, posadila jsem se na posteli. No, však ty víš! Hele, dneska to bude rychlý, jo?!  No, to známe. Tak, co máte?, vzdychla jsem odevzdaně. Já mám skvělý rýmy, nadšeně vypískl tenkej hlásek, a já hezkou moudrou větičku, hihi, přidal se druhý. Jo? a to je všechno?, a ta naděje na brzký klidný spánek způsobila, že jsem zaslechla ukolébavku, ovšem - bylo to předčasné :-(. Ne, ozval se třetí hlas a zněl nějak podezřele vážně.

 

     Co je? dost mě to znepokojilo. Vona, má příběh, takovej, no, docela ujde, práskl ten první hlas na ten třetí. Ne!, kategoricky jsem to odmítla. Hele, dobrej pokus, když jsem si ten příběh v hlavě přehrála, ale prostě je to slabý. Když na tom budeš ještě makat, tak z toho  m o ž n á  něco bude. Jo, na to ty dva – dneska jdeme my!

 

     Tak jdem. Připotácela jsem se potmě do obýváku k počítači. Diktuj, zívla jsem a první se mohl přetrhnout. Jsou tam chyby, je ti jasný, že to budu muset ráno předělat, jo? V pohodě, neva, hlavně, že jsem - já krásná myšlenka zaznamenaná pro budoucí generace, hihi. No, tak to vážně pochybuju, že si tě nějaká budoucí generace přečte, zpražila jsem ji.

 

     A teď já a nadechl se druhej hlas. Víš, co, zase jsem zívla, já na to nějak blbě vidím, necháme to na zejtra. Vidíš na to blbě, protože nemáš brejle. Máš je na stole v kuchyni. Víš, co, radile, dej mi pokoj s brejlema. Zejtra, slibuju. A pomyslela jsem si, stejně je to "moudro" určitě ujetý . . . To teda není!, ohradil se druhej. Kruciš, ten přenos je fakt rychlej!

 

     A spát, zavelela jsem, když jsem se dopotácela zpátky do ložnice. My stejně nikdy nespíme, hihi, na to ty tři myšlenky. To jsem si bohužel všimla :-(. . . Hele, ty, když jsem mrkla na tu třetí - tu s tím příběhem. Není to tak úplně marný, ale ještě tomu vážně něco chybí, nemá to šmrnc, chápeš? No, jo, dyť já to vím, na to smutně ona. Ale já se budu vopravdu snažit! Jo, je mi to jasný  :-(. . .

 

     A hlavou mi problesklo něco o tom, že bych je nejradši z tý mý hlavy příští noc vysypala do kbelíku a utopila jako koťata anebo zavřela do naší černý komory, aby nevotravovaly, votravy protivný . . .

 

     My bysme stejně vylezly klíčovou dírkou, ozvalo se okamžitě trojhlasně. Jo, a nejsme žádný votravy, hihi . . . A vidíš - nakonec to ani moc nebolelo . . . :-)!

 

     Bolelo!!!, zařvala jsem a postava ležící vedle mě už neležela, ale posadila se a trochu otráveně se zeptala: špatný sny? . . .

 

     Venku už se pomalu rozednívá a na mě čeká . . .  Ach jo,  zase jedno skvělý ráno :-( . . . :-)