SKANDÁL

 

Sledují mě čtyři páry dychtivých očí. Kamkoliv se hnu, mám doprovod. Otevírám dveře do koupelny. Matýsek se mi tře o nohy, ocásek vysoko zdvižený na znamení přízně. Zatím vše pořádku. Hlavně nic neprotahovat. Aby se na nic nezapomnělo. Na nic důležitého. Například na jídlo.

 

Sesa sedí ve vaně a provádí očistu. Chvílemi zvedne hlavu a kontroluje situaci. Čistím si zuby. Je rychlejší, než já, končí hygienu. Přeskakuje z pračky na umyvadlo a zpátky. V pozorných očích jí čtu napětí. Toto trvá! Matýsek se mi přestává plést pod nohy a odchází čekat do chodby.

 

Vyměňuji vodu v miskách, čistím toalety. Dvanáctiletý osmikilový dozorce začíná netrpělivě švihat ocasem. Varování. Musím jim to říct. Nadechuji se a podivně nakřáplým hlasem nejistě pronáším: „Dneska nebude jídlo.“

 

Vidím tu hrůzu v očích. Nedůvěru. Šok. Zbláznila se? Dělá si srandu? Že si dělá srandu? Ve vzduchu visí napětí.

 

„Ne!“ prohlašuji a zbaběle prchám. Hodila jsem granát a ponesu důsledky. Ticho. Jsou v pořádku? Psychologický účinek útočného granátu je vyšší, než praktické škody, které způsobí. Co jsem to udělala?

 

Jsou dezorientovaní. Už vidím ty články v novinách. Dnes oznámily české agentury, že poprvé si podobný incident vyžádal tolik obětí. Pravděpodobně se jednalo o protitankové pušky s vysokou úsťovou rychlostí střely. Stovky mrtvých, tisíce raněných!

 

Musím vymyslet nějakou činnost (do jedenácti). Matýsek dostal nucenou hladovku, má jít na odstranění zubního kamene. Rozhodla jsem, že jíst nebude nikdo. Volnost, rovnost, bratrství.

 

Spustí se lavina. Chaos a panika.

 

„A?“ Tom. Otázka. Nechápe.

 

Mia pochoduje po kuchyňské lince. Fňuká. Matýsek mlátí v zuřivém staccatu ocasem. Sesa se snaží zachytit můj pohled. Nechtějí to vzdát. Protestují, žadoní, lísají se.

 

„A?“ Tom. Obvyklý dotaz týkající se časového upřesnění krmení (jeho nejoblíbenější činnosti), dnes nabývá zvláštního významu. Mám ho stále za patami. Donekonečna opakuje: „A?“ Jak to? „A?“ Trestáš nás? Plete se mi pod nohama, mám strach, že ho zašlápnu. Upírá na mě hladové prosící oči a můj pohled jihne.

 

Zkouší jinou taktiku. „A?“ Víš, jak tě každou noc chodím uspávat? „A?“ Když se převracíš a zíráš do tmy, jak tě zahřívám a vyprávím ti příběhy? „A?“ A když tě vzbudí noční můra, tisknu se k tobě?

 

V hlavě se mi rozeřve píseň Václava Neckáře: „Jak můžeš bejt tak krutááá… měj soucit aspoň k tomu javoruu…“ „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ drmolím překotně, „přijď království tvé, buď vůle tvá…“ ve snaze přehlušit ten hlas…, „jak v nebi, tak i na zemi.“

 

Údiv a zděšení střídá povyk. Kakofonie kočičích hlasů nabírá na síle. Divoce skandují, snažíce se mě přesvědčit sílou neoddiskutovatelných argumentů. „Jídlo! Jídlo! Jídlóóó…!“ Moje už tak dost nahlodané odhodlání se začíná pomalu hroutit, aby se v posledním okamžiku znovu vzchopilo pod nucenou správou rozumu.

 

Sesa přede. Lehne na záda, packy vytrčené do vzduchu. Blbne, kroutí se a převrací, aby upoutala moji pozornost. Přistupuji na hru. Snažím se zachytit bleskově šermující zbraně. Utržím pár škrábanců a končím hru. Vyskakuje na všechny čtyři a čeká. Drcneme do sebe hlavami. Sláva vítězům, čest poraženým! Znovu se převrací na záda.

 

Slzím a smrkám. Oči mám červené jako králík. Je květen. Lásky čas. „Viléme, Hynku, Jarmilo…“ Stříkám si do nosu kortikoidy.

 

Matýsek mlátí ocasem a důrazně mňouká. Tom se k němu přidá. Mia fňuká do taktu. Sesa upouští od předení a táhle vyjekne: „ Hlááád!“

 

Musím něco udělat. Ale rychle. 

 

Čekají. Někdy se změní postup. Nejdřív údržba a výměna vody v miskách. Ale jídlo? Ještě nikdy. Skandál!!!

 

Matýskovi dochází trpělivost. Spouští se řetězová reakce. Zježená běsnící koule silou svých osmi kil jako beranidlo dopadá na nic netušící Sesu. Ta vřeští. Dostávám škytavku. Zakousne se jí zuřivě do krku a trhá. Ječím a plácám ho po zadku: „Matýýý…“ Pokouším se ji vyprostit ze smrtícího objetí. Osvobozená oběť zděšeně prchá. Cestou ze msty počůrá peřinu. Počítám do deseti. A označkuje zeď… Matýsek sprintuje po bytě jako pominutý.

 

Otírám si slzící oči. „Moje milá, dej mi ještě šanci,“ zpívám ve snaze obnovit rovnováhu a převlíkám peřinu, „nedělej nade mnou kříž,“ házím ji do pračky a zapínám program, „budu se snažit ze všech sil, i když mi nevěříš.“

 

Fňukání nabírá na intenzitě. Beru Miu do náruče. Temné oči jsou plné zloby. Za těchto okolností se mnou nechce mít nic společného.

 

Kulový blesk se vrací v opačném směru. Jak byl sladký, když byl malinký.

 

Tom zakusuje Sesu. Sesa vřeští. Matýsek mění taktiku. Jde na toaletu. Vyhazuje stelivo z bedýnky, mlátí tlapkou do zdi… buch… do dveří od koupelny… buch… do dveří od skříně… buch buch. Zvuky, které vyluzují kočičí drápky, jsou nesnesitelné. Snažím se… buch… ho zpacifikovat. Zneškodňující akci slaďuji s intervaly mezi škytáním. Je mazaný jako liška. Buch – škyt – buch – škyt. Chudák sousedi!

 

O dvě hodiny později.

 

Mia sedí na kuchyňské lince a fňuká. Matýsek a Tom pobíhají po bytě a táhle mňoukají: „Vraždáááá…“ Sesa rezignovaně leží. Vidím její všeříkající pohled. Zbláznila se. Zastřelit, pověsit, utopit!

 

Utírám si oči a smrkám. „Viléme! Hynku! Jarmilo!“

 

Tom potřebuje zjistit, co se stalo. „A?“ Skloním se k němu. „Jsi můj miláček.“ Hladím ho a tisknu k sobě. „Krásná kočička.“ Přivírá oči. „Nezlobím se.“ Šimrám ho na krku. Zklamaně odchází do koupelny. Sedne si před pračku a odevzdaně sleduje otáčející se buben, hledá odpověď na moje podivné chování. Pračka zarachotí a Tom prchá.

 

Sesa elegantně pohupuje špičkou ocasu. Otírá se o zdi, o nábytek. Zelené smaragdy září. Chová se vlídně a vznešeně. „Kdy?“ Položí otázku. Hladím ji a drbu za ouškem. „Mám tě ráda.“ Nevěřícně mě sleduje. Její neblahé tušení o mém už tak chatrném duševním stavu se potvrdilo. Ve dveřích se otáčí a opakuje otázku. Vyhýbám se jejímu pohledu. A hele, už neškytám!

 

Rádio hraje líbivé melodie. Přála bych si posunout čas.

 

Matýsek leží v krabici. V základním a nezbytném prvku každé kočičí domácnosti. „Čičí…“ „Mrcho!“ Tlapky má stočené pod sebou. Nelítostný pohled upřený před sebe.

 

Tom se povaluje na lednici. Na dece s miskou a – s krmením… tedy obvykle je tam miska s granulemi, dnes nikoliv. Ouška mu rotují jako radary.

 

Sesa leží na odpočívadle stromu. Pečlivě protahuje a čistí drápky. Občas se zaposlouchá a pokračuje v hygieně.

 

Mia se zvedne z linky a protáhne. Ebenová srst zapraská. Je zmatená. Respektuji výstražné kousnutí. Rozmrzele pobrukuje. Zaškrábe na sisalovém sloupku, ale pohyby postrádají obvyklou dravost a nadšení.

 

„Já!“ (Matýsek) „Umírám hlady... a ty tady stojíš... čumíš... a nic neděláš!!!“

 

Chce to pevnou vůli. Odhodlání. Jsem mrcha, dokážu to!

 

Zesiluji rádio. „Jít a hledat Eldoráádo….“ nechávám se unášet medovým hlasem, „zbavené vší bídy člověčí…“ zpívám odhodlaně až do, „kde je láska, mír a bezpečí...“ provinile ztichnu.

 

Čekání.

 

Čekání.

 

Čekání.

 

Myji nádobí. Další melodie. „Xánadúúú…“ Přidávám se ke zpěvu. Do rytmu drhnu pánvičku. Čas se vleče. Melodie graduje a končí do ztracena. Graduje i pračka. Vyndávám prádlo. Kočky se střídají se a průběžně mě chodí kontrolovat. Sesa syčí. Matýsek obhlíží koupelnu.

 

„Úsměvy do všech stran letí… chápu, jak asi je ti…“ Chápu, jak jim je.  

 

Zarachotím nádobím. Tom zvedá hlavu. „A?“ Už? „Ještě ne, kočičko." 
Matýsek stojí před vchodovými dveřmi, totálně nasraný, vytočený. „Miaúúú!“ Zloba, odhodlání. Chce okamžitě opustit tuto tyranskou domácnost. Hladím ho a konejším, švihá ocasem. Šeptám mu do ouška. Konečně si lehá.

 

Sesa si tlapkou zakrývá oči. Ocásek cudně obtočený kolem zadních tlapek. Opatrně ji pohladím. Rozbalí tlapku a protáhne se. Tom sedí na okně a pozoruje cvrkot na ulici. Mia na odpočívadle si čistí kožich. Růžový jazýček jí kmitá.

 

Telefon. Táta. „Jak to jde?“

 

„Čekáme...“

 

Všechno se probírá z letargie. Jako na povel sedají do řady, hlavičky dychtivě zvednuté. "A?" Povzdechnu si. „Ještě ne.“

 

Zklamání.

 

Sesa vyleze na strom a tlapkou pinká do obalu od kinder vajíčka, přivázaného na konci provázku.

 

„A co má být?“ sděluje mi Richard Muller. „Co nadělám?“„Taky nevím,“ odpovídám mu smutně.

 

Tom žíznivě pije. Z pootevřené skříně se tlapkou snaží vydolovat mikrotenový sáček. „A?“

 

Matýsek zarachotí. Fauluje suchý rohlík. Honím ho po pokoji. Kličkuje, klame tělem. Rohlík je odejmut. Nemá mě rád. Vůbec mě nemá rád.

 

„The happy,“ sděluje mi další rozhlasový protagonista. Bláznivě se rozchechtá. „Di do prdele!“ vykřiknu. Napětí se stupňuje. Atmosféra houstne. „Divoké kočky! Travesty show!“ láká k vystoupení sladkým hlasem moderátor. No, pomyslím si, to bude možná za chvilku i tady. Vzápětí se dozvím, že všichni jsou už v Mexiku. Váhavě zauvažuju. „Díky, Michale, zůstaneme.“

 

Sesa pije. Mia usnula. Matýsek se vyhřívá na okně. Utírám si oči a smrkám. Tom se přišel podívat, co pořád píšu. Na kuchyňské lince, fuj! Ta je určena k jiným věcem. Utvrzen tím, co vidí a přesvědčen o mém šílenství zhnuseně odchází. Sedá si v chodbě a dumá.

 

Jak se blíží odchod k veterináři, jsem nervóznější. Kočky to cítí. „Teď,“ povídám si a cpu Matýska do přepravky. Roztahuje tlapky, kouše. Zděšení a panika. Zachraň se, kdo můžeš! Najednou nikde ani tlapka.

 

Při vyšetření je Matýsek statečný. Vracíme se do čekárny a čekáme na výsledky krve. Přichází ovčák na očkování, hlasitě protestuje. Papoušci z velké klece v rohu místnosti jsou na takové obstrukce zvyklí. Předáváme kocoura do rukou lékaře a dostáváme informaci, v kolik hodin můžeme přijet.

 

Doma se sháním po kočkách, „Čičí…“ abych je nakrmila. Vzhledem k tomu, že přepravka se vyndává za jediným účelem (návštěvou veterináře) nedivím se, že nikde nikdo. „Jídlo! Babu! Tome! Mio! Papat!“

 

Něco zašustí. Přišourá se Mia. Bleskově zhltne obsah misky a mizí. Po delší době vykoukne rezatá hlava. Je odměněna kouskem masa v lahodné omáčce. Nadšený pokřik přivolá z úkrytu Toma. S pokrčenýma zadníma stále připravenýma k útěku, stojí tak daleko od misky jak jen to je možné. Hltavě polyká a rychle se vrací do úkrytu.

 

Sesa je v dobrém rozmaru. Přede a pečlivě olizuje zbytky šťávy z vousků. Vleze do krabice a trhá ji zoubkama na malinké kousky. Postupuje se zaujetím, oči jí září. Za chvíli má kolem sebe nastláno. Chválím ji a hladím, sbírám kousky a házím je do koše. Vše je odpuštěno, zapomenuto. 

 

Vyhazuji do vzduchu provázky a predátoři se s krvelačným výrazem a s nasazením vlastního života, za jásavého cinkotu rolniček, střídají v útocích na vetřelce. Žádné pískací myšky a vymakaná udělátka. S tuhými stonky petržele si vydrží hrát dlouhé minuty. Nabírají je tlapkou, vyhazují do vzduchu, loví je a okusují. 

 

Konečně je Matýsek doma. Probírá se z narkózy. Ještě potrvá, než bude moci dostat jídlo. Ale vše zvládl. Je to pašák.

 

Musím přerušit psaní, protože Mia si lehá na čistý list papíru. Její pohled říká - na blbiny, na ty tě užije, už toho nech, člověče, radši mě hlaď.

 

Dávám na její radu a za pobrukování písně „Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá (s hebkou srstí v obličeji a v nose) zdravím všechny majitele čtyřnohých miláčků. A tuhle znáte? „Svět je krásný, svět je krásný, s teebou, s teebou…“

 

Poděkování.

 

Matýskovi. Za lásku a štěstí, které nám dal. Dnes už je v kočičím nebi. Čest jeho památce.

 

Všem miláčkům (upřímně a z celého srdce) za to, že nás nechávají u sebe bydlet.

 

Všem milovníkům zvířat.