Alergie aneb skvělá rodinná večeře

 

Alergie

 

aneb skvělá rodinná večeře

 

 

     Tak mám alergii, oznámila jsem rodině během rodinné večeře. Cože, máš? nestačil  informaci zpracovat manžel, protože ještě přitom zpracovával ptáčka s rýží. No, alergii, už čtrnáct dní smrkám, pčíkám, škrábe mě v krku a tak vůbec, cítím se mizerně. Ukaž, zadíval se manžel pozorněji, až jsem z toho začala být nesvá. Takto pozorně se na mě naposledy zadíval tuším před patnácti lety, ale to jsem měla o deset kilo méně, takže mi to tak nevadilo. Ale víš, že máš pravdu, fakt nevypadáš dobře. No, super, tak přesně tohle potřebuje žena mého zralého věku slyšet, aby se její sebevědomí z bodu 0 ponořilo do mínusové hodnoty.

 

     Ty, ale to není žádná legrace, alergie jsou nevypočitatelné, jsem četl, doplnil soucitně syn. Jo, ty umíš číst, jo?, neodpustila si dcera. A podle toho, jak najednou na židli poposkočila, myslím, že ji její bratr pod stolem nakopl. Proboha, nechte toho, přece se kvůli mojí alergii, nebudete ještě hádat!

 

     V prvé řadě je důležité stanovit druh alergie, než můžeme přemýšlet o nějakých dalších krocích, ozval se manžel a bylo vidět, že tohle téma jej zaujalo. Opět nám může dokázat svoji inteligenci. Jo, to by asi chtělo, přidala se dcera. Nastalo ticho, všichni totiž mysleli a přitom je právě to ticho nezbytné. Když už to ticho trvalo delší dobu, nesměle jsem namítla, že to jídlo bude studený jako psí čumák. Mami, prosím tě, tobě jde v podstatě o život a my budeme myslet na nějaký kus žvance, to nemyslíš vážně?, podivil se syn. Je to od nich vážně moc hezké, ale jídlo se má jíst teplé. Měla jsem jim to říct až po večeři.

 

     Tak, k čemu jste dospěli?, obrátil se na naše děti muž. Je to přece vaše matka, tak se snažte. No, jak všichni víme, alergií je strašně moc druhů, začal syn. Nepovídej, to je ale novinka, neodpustila si dcera a hbitě se odsunula dále od svého bratra. Jo, nenechal se tentokrát vytočit a pokračoval, když mi teda přijdeme na to, na co jsi, mami, alergická, tak logicky budeme znát i řešení. Skončil a byl na sebe patřičně hrdý. Jo, máš pravdu, pochválil ho muž. Přesně tak to je! Podívaly jsme se s dcerou na sebe. Zdálo se nám totiž, že je to v podstatě stejná myšlenka, co tu jen v jiné podobě zazněla před půl hodinou. Ježiši, neodpustila si dcera, dyť to bylo jasný jako facka. Někdy jsme my ženy tak nějak pružnější, asi proto, že nás pak ještě čeká buď hora nádobí nebo hora prádla, či musíme ještě na nákup . . .

 

     Hele, nemohli bychom to vzít nějak rychleji, ti ptáčci . . .  upozornila jsem opět. Maminko, ti ptáčci, nemají křídla, že, takže neuletí a tak nám je pak přihřeješ, no, zavtipkoval muž, aby odlehčil vážnou atmosféru. Mohla by to být úplně obyčejná alergie, kterou trpí každý druhý, a jsem si jistá, že i ty, můj bratře, zapojila se dcera do diskuse. Syn zpozorněl, co máš přesně na mysli? No, alergie na práci hihi!! Muž syna přidržel na jeho místě, protože to vypadalo, že se chystá na nějaký odvetný úder. Ale, no tak děti, nedělejte si z toho legraci. Zrovna tento druh alergie naší mamince opravdu v žádném případě nehrozí, zastal se mě můj životní partner.  Alespoň tak, pomyslela jsem si.

 

     A co alergie na peří, navrhla tedy dcera. Přines polštář, na to muž. Když mi drželi hlavu v polštáři, div jsem se neudusila! Kašlala jsem z toho ještě pět minut. Jo, to by mohlo být, shodli se. A co alergie na kočičí chlupy? Přines Macíka, na to muž. Syn mi před nosem mával naším kocourem, který chudák netušil, že je součástí důležitého experimentu. Opravdu se mi spustila zase rýma. Jo, to by taky mohlo být, shodli se. A co alergie na pampelišky? syn.  Přines pampelišky, na to muž. Tati, je prosinec, pampelišky nejsou, upozornila ho dcera. Tak skoč do lesa, Maruško, neodpustil si tentokrát syn. Alespoň se na něj ušklíbla, když už ho nestačila pod stolem nakopnout.

 

     Začínala jsem mít trochu obavy o svůj život. Alergie se nějak rozmnožovaly! Pochodovaly kolem mě a měly tak strašné názvy, že už ty názvy samotné napovídaly, že je s dotyčným vlastně amen! Rodina se fakt snažila, aby mě z toho dostala! Dobře, dobře, souhlasím, rezignovala jsem. Nebudu tedy dýchat, protože alergeny lítají všude kolem, nebudu jíst a raději ani pít, protože v jídle a pití jsou taky zalezlý! A myslíte, že s tím mamka může vůbec žít?, dělala si starosti moje milá dcera. Ale jo, může, ale nevíme, jak dlouho, trochu posmutněle konstatoval syn. A  nebylo to myšleno jako vtip! . . .

 

     Hele, a víte, že se mi teď udělalo docela dobře, vesele jsem zahlaholila. Co kdybyste si dojedli tu večeři. A pak, když jsme si tady tak hezky povídali, bychom ještě mohli posedět a zahrát si třeba karty, navrhla jsem. Jé, ty jsme nehráli strašně dlouho, naposled když jsme ještě byli malí, zasnil se syn. Hm, bohužel některým to zůstalo dodnes, rýpla si dcera, ale kupodivu jí tu poznámku velkoryse odpustil a zvolal: kanastu nebo žolíky?

 

     Byla to moc hezká rodinná večeře, viď, obrátila jsem se na muže, když jsem uklízela špinavé nádobí. Jako na potvoru jsem se u toho rozkašlala a třikrát pčíkla. Že by to byla nakonec alergie na úklid? . . . :-).