Dokonalá symbióza aneb miláčku, spoléhám na tebe!

Dokonalá symbióza

aneb miláčku, spoléhám na tebe!

 

     Byla tam! Moje podezření, které jsem měla už pár dní, se dnes s jistotou potvrdilo! Usvědčily jí ty hnědé granulky rozsypané po podlaze našeho přístavku, co vypadaly jako granulky kakaa, ale bohužel jen vypadaly! Ve skutečnosti to byl právě ten důkaz její existence. Byla tam! Obecně v této situaci se my ženy zhrozíme. Jedna skupina pak omdlévá, druhá se ovšem vzchopí a začne jednat! Rozhodla jsem se zařadit do té druhé.

 

     Abych to vysvětlila. Vždy jsem v akčních filmech obdivovala všechny akční hrdinky. Proto miluju vetřelce – tedy správně Vetřelce. Samozřejmě ne tu příšernou příšeru, ale schopnou Sigourney Weaver. Celou sérii, kterou jsem zhlédla opravdu už nesčetněkrát, totiž dokazuje, že jí prostě muži na kosmické lodi nesahají ani s prominutím ke tkaničkám jejich tenisek. Možná, že tam zrovna nenosí tenisky, ale to teď není důležité. Důležité je, že jsem se takzvaně našla!

 

     Prostě jsem se rozhodla dostat toho vetřelce – tedy myš, co se usídlila v našem přístavku, stůj co stůj! Nedám jí šanci! Nasadila jsem si brýle. Jednak hůř vidím a jednak, co kdyby mi chtěla skočit do tváře?! Alespoň oči si zachráním! Vzala jsem si rukavice. Jednak kvůli možné nákaze a jednak, třeba se bude ostře bránit?! A takové zranění může být velmi bolestivé! Tak a nakonec – samozřejmě zbraň! Ta je nejdůležitější! Klíčový už bývá pro hrdiny akčních filmů její výběr. Kolikrát si to uvědomí už pozdě, že si měli na začátku vzít jinou, ale to už bývá, jak říkám, pozdě! Nehodlala jsem tuto věc podcenit. Rozhlédla jsem se po přístavku.

 

     Manžel tu měl spoustu užitečných věcí. Například pilku. Na okamžik jsem si představila pilku u myší hlavičky. Ne, vztek jsem sice měla, to jo, ale abych jí rozřízla vejpůl . . . Ne, přílišnou brutalitu nemusím. Jak se říká, nemusí krev stříkat, stačí když kape . . . nebo se to říká o něčem jiném . . .? Ale to teď fakt není důležité. Důležité je, že jsem následně zavrhla i kleště, hřebíky, kladívko, majzlíky a vzala do ruky provázek. Na chvíli jsem si představila provázek omotaný kolem myší hlavičky. Zdálo se mi, že to taky nebude to pravé ořechové. Pohled mi padl na opřené koště. Jo, to je přesně ono, koště – to je mi tak nějak bližší. To bude rychlé, ani nic neucítí . . .

 

     Teď už tedy zbývalo to jediné. Najít ji! Podívala jsem se na obyvatele našeho přístavku – na naše tři kočky a psa. Kočky vypadaly, že je to nijak nezajímá, zato pes labrador – náš miláček, který by nám splnil i to nesplnitelné, radostně vrtěl ocáskem, ale - neporadil. Zauvažovala jsem jako Sigourney – tedy logicky, věcně. Myš je zvíře, všechna zvířata musí jíst, bude se držet v blízkosti jídla. Jenomže -  co by tu tak mohla jíst? Psí granule jsou v kovové plechovici, jen nahoře u kočičích pelíšků je jedna miska piškotů a jedna miska kočičích granulí. Myš přece není kamikadze??

 

     A pak se to stalo! Jsme tím obdařeny jen my ženy - proto se tomu říká ženská intuice. Jen tak jsem otevřela skříňku, kam ukládám starší oblečení na práci na zahradě. Ó, jak bych si bývala přála, aby mne tentokrát intuice zklamala! Nezklamala! Bylo evidentní, že tu vetřelec přebývá. Z rozcupovaného trička měl vybudované hnízdo a já jen doufala, že tu někde neobjevím jeho vejce.  Pardon, vlastně malé roztomilé myšičky.

 

     Postupně jsem prádlo ze skříňky vyndávala. Vypadalo úplně jinak, než když jsem ho tam nandávala! Když jsem ho tam totiž nandávala, bylo krásně čisté a voňavé! Nebudu ani popisovat, jak vypadalo teď! Ta odporná hnusná bestie! Mrcha! Chtělo se mi sesunout na podlahu a dlouze hořekovat. Ale to by Sigourney právě nikdy neudělala! Sigourney by nikdy nečekala s rukama položenýma v klíně odevzdaně na to, až jí ten vetřelec začne okusovat!

 

     Pevně jsem sevřela násadu od koštěte, abych vymetla poslední zbytky oblečení. Něco malého hbitého vyskočilo z té hromádky a schovalo se za psí pelech. Pomalu jsem ho odstrčila. Krčila se v rohu a dívaly jsme se na sebe. Měla krásná hnědá očka jako dva korálky, kulatá ouška a dlouhý ocásek. Zřejmě však pochopila, že jí jde o všechno a v rohu nezůstala. Vběhla pod lavici a už - nevylezla . . .

 

     Mužská část naší rodiny by v tu chvíli zařvala něco jako: panebože, už jsi ji měla!, už byla tvoje!, stačilo ji jen praštit! . . . Já vím, smutně jsem opřela koště. Nedokázala jsem to . . . Nejsem Sigourney . . . Koukla jsem na naše tři kočky, které vypadaly, že je to nijak nezajímá, ale možná, že mi vlastně chtěly říct něco docela jiného. Možná mi chtěly říct, že jim to fakt nevadí, když jim ta myš v noci leze do misek, že je toho dost pro všechny!

 

     Otočila jsem se na našeho psa. Vzala jsem do dlaní jeho krásnou velkou hlavu a do ucha jsem mu úpěnlivě zašeptala: Miláčku, spoléhám na tebe! Pes radostně zavrtěl ocáskem. . . :-).

. . .

Pokud se Vám fejetonová povídka líbila, zítra na tomto místě bude volné pokračování. Hezký den všem :-).