Nechte nám naše fóbie aneb jednou na vás taky dojde!

Nechte nám naše fóbie

aneb jednou na vás taky dojde!

     Jo, jsme vám „druhým“ k smíchu. My, co trpíme nejrůznějšími fóbiemi. Bojíme se ve výtahu,  výšek, nevkročíme k zubaři, pohled na ropuchu, pavouka anebo myš - to všechno nám způsobí muka  a dokonce jsem tuhle četla, že fóbie může být i na knoflíky . . . Člověk - chudák vidí knoflík a sotva stačí říct lidem okolo: pomoc - knoflík -  omdlí! Vždyť je to hrůza! A vy ostatní se z našich strachů plácáte do stehen a chechtáte na celé kolo. Styďte se! Ale ono na vás taky jednou dojde! Vy! Vy „druzí“! Jednou ráno se takhle probudíte a zjistíte, že máte fóbii třeba – třeba na mobilní telefon! Cha, a jste nahraní!!!

     Jako dítě jsem se nebála ničeho.  V pohodě jsem šlapala na věže hradů, vesele jezdila na výlety, chodila po houbách, proháněla se na sáňkách a listovala v cestopisech. Ale s tím je teď amen. Začalo to těmi sáňkami. Zničehožnic jely z kopce strašně rychle, to mě nikdy před tím nenapadlo. Ale teď jsem to viděla jasně. Sáňky se z kopce řítily! Byla to taková rychlost, že i kdybych v půlce jízdy vystoupila, nebylo by mi to nic platné. Zkrátka buď se vymáznu v té půlce, nebo až dole, dojedu-li vůbec živá, protože se o mě pokoušel infarkt! Tak jsem se musela smířit s fóbií na rychlost. Ta mě tedy dost omezuje v mém osobním životě. Nemůžu jezdit tedy na těch sáňkách, to jste už pochopili. Nemůžu ale jezdit ani na lyžích, to je nemlich to samý. Celý lyžařský kurs jsem protrpěla a kdykoli jsem se pustila ze svahu dolů, měla jsem tendenci zavírat oči. Další problém - určitou rychlost musíte vyvinout i v autě, abyste se někam vůbec dostali. Mockrát jsem už měla ten nápad - raději se přesunout pěšky - pěkně pomalu krok za krokem - čili step baj step. Vzhledem k tomu, že ale naše bydliště není ani u obchodního centra, ani u úřadů, a vlastně u nás jsou jen pole a lesy, tak tímto způsobem bych strávila svůj život takříkajíc na cestách. Do prodejny týden a další týden zpátky. Tak s tímhle tedy musím bojovat! Sami musíte uznat, že to není vůbec jednoduché. Vlastně tohle pochopí jen moji stateční spolubojovníci s podobnými fóbiemi, vy „druzí, ne!

     Asi nejvíce rozvinutá, jak jsem tak vypozorovala, je moje fóbie z výšek. I když mám takový neblahý pocit, že bohužel není všem dnům konec a jaksi se „to“ pořád ještě rozvíjí. Nejprve jsem musela omezovat rozhledny, věže těch hradů, minaret v Lednici a přestat lézt po stromech. Pak to pokračovalo vyhlídkami z teras a balkónů. Na těch jsem byla přitisknuta u zdí a jediný pohled, který jsem zvládla, aniž by se o mě nepokoušel hysterický záchvat, byl pohled na moje nohy. Ano, bylo to fakt nebezpečné, kolikrát jsem se musela té zdi dost držet. Nevím, jestli se vám to někdy stalo, ale zjistila jsem, že ještě ke všemu mi nějaký hlas našeptává: skoč! Fakt hnusný! Později jsem nemohla na žebříky ani na nejrůznější schůdky. Výškou už pro mě začalo být půl metru nad zemí. Kdyby se mě chtěl manžel zbavit, tak by se moc nenadřel. Stačilo by mě postavit na náš stůl, odsunout židle a čekat. Však ona jednou spadne! Nyní se nacházím ve fázi, že na židli je také vysoko! Takže teď jen čekám, kdy přijde moment, že se pro mě stane nesnesitelný pohled z výšky mojí postele a skončím na zemi na matraci . . . Zase smích?! Vy! Vy, „druzí, však počkejte, ono na vás taky jednou dojde!

     Mojí další slabinou je ochromující strach z neznámých míst. Jsme třeba na dovolené a já se celý pobyt nehnu od svého manžela. Jistě si to vysvětluje tím, že city mezi námi stále kvetou. Ono, je to ale trochu jinak. Mám hrůzu z toho, že se někde ztratím a už se nenajdu. Odbočím-li třeba tady za roh a otočím-li se dvakrát, už nevím, který roh to byl a neštěstí je tu. Možná jsem tohle na sebe neměla prozrazovat, možná toho jednou můj manžel, až mne nebude tak zbožňovat jako teď a bude chtít zbožňovat tu mladou sousedku od naproti – takzvanou kost - zrádně využíje! To mě takhle jednou vyláká na houby. A já hloupá, půjdu, i když by mně to mělo být krajně podezřelé, protože on houby nerad. Tam mě jako tu nebohou Mařenku posadí na pařez v tom nejhlubším lese a hotovo. Má jistotu, že mne už neuvidí! Chachá, sousedka už čeká!  Já tam pak budu sedět a ani nepípnu. Kdybych totiž volala o pomoc, mohla bych přivolat zlé lidi /a těch se taky bojím/.  A kdybych se někam vypravila, tak se zase bojím, že se ztratím a už se nenajdu. Proto se od toho mého pařezu pro jistotu nehnu ani o metr. Až příliš pozdě mi dojde, že ztracená už vlastně jsem! . . . Tak takovéhle já mám sny!

       Ale ten nejhorší scénář mého života vypadá takto: jedu autem, jedu pomalu, protože mám strach jet rychle. Jedu po dálnici. Tam se nemůžu koukat kolem, protože kolem se řítí ti blázni, a z toho se mi taky dělá šoufl. Protože se tedy můžu koukat jen dopředu, přehlídnu ukazatel na odbočení a je to tady - ztratím se! Protože jsem ztracená, sáhnu pro mapu /poznámka pro rejpaly:  nemám GPS/. Jenomže v ní nemůžu nic najít, protože se mi třesou ruce – mám k tomu všemu taky fóbii na mapy!  A když už mi konečně dojde benzín, zjistím, že stojím uprostřed příšerně vysokého mostu!  Teď vidím tu strašnou výšku nebo hloubku, to je fuk . . .  a vím bezpečně, že pokud tady někde uvidím ještě ležet  k n o f l í k , tak -  k o n e č n ě   o m d l í m  . . . :-(.  

     Takže na závěr - bavili jste se dobře? Ano, vy! Vy „druzí“. No a co, já se za své fóbie nestydím. Sice nikdy nevylezu na tu super skálu jen tak bez jištění, sice se nikdy nepotopím do super moře, sice nikdy nebudu jezdit Dakar, ale zase – tím pádem: nikdy z tý super skály nežuchnu!, nikdy mě v tom super moři nesežere obluda a taky se čtyřikrát neotočím s kamiónem! To jen, abyste věděli, že „my“ jsme prostě   v   p o h o d ě  ! A že nám chybí adrenalín? Ale houby! Von ten vobyčejnej život je kolikrát adrenalín sám o sobě! Že mi teda nevěříte? Cha, a co takové manželství!  . . . :-).