Něco mi leží v hlavě

Něco mi leží v hlavě . . .

     S Evou se opravdu dobře nakupuje. Pokoukáme, podrbeme a něco koupíme. Proto se těším na odpoledne. Je odpoledne. Přiřítím se do obchoďáku na poslední chvíli, Evka nemá ráda nedochvilnost. Jsem tuuu, volám na ni zdálky, i když kouká přímo na mě, takže ví, že jsem tuuu. Jo, hele, dneska to vezmem rychleji, mám pak ještě něco . . . Jasně, taky ještě něco mám, souhlasí.

     To modrý tričko je fakt hezký, viď?, a Evka bere do ruky něco modrýho. Anebo tohle růžový, taky super, viď? Hm. Co je? Já nemám tašku, přiznám se. Cože? Ty jdeš nakupovat a nemáš kabelku, tedy předpokládám, že nemáš ani peněženku, kartu, mobil, rtěnku, tužku, šroubovák, nůžky, nůž a hřebíky. V podstatě vyjmenovala všechny důležitý věci, co nosím obvykle ve své kabelce. Zná mě opravdu dobře . . .

     Jo, přesně tak, odtuším smutně.  No, víš, jak jsem tak chvátala . . . Buď v pohodě, půjčím ti. Ty Evi, já . . . Prosím tě, fakt z toho nedělej vědu, prostě až budeš moct, tak mi to vrátíš. O to nejde. Tak o co?, nechápe Eva. No, já nemám ani papír. . . P a p í r ? Vytřeští na mě oči.  T o a l e t n í ?  Ale ne, normální papír na psaní a ani tu blbou tužku. Tužku mám a začala přehrabovat obsah svojí kabelky, na . . . jo, a kdybys chtěla, tady máš nějakej účet. Stačí? Ty potřebuješ něco   t e ď!  psát?

     Víš, leží mi v hlavě . . . Hele, vo co de? skočila mi do řeči netrpělivě. Už to vysyp, pozoruju tě a ty se dneska vůbec na ty nákupy nesoustředíš. Jseš, kámoško, prostě  m i m o ! Vono vám to doma s Pepou nějak neklape? Nebo děcka? V práci tě šéf prudí? Jsem tady! Slyšíš? Vod toho kámošky máme! Mluv, mluv, zajímáš mě, skoro zazpívala na celý obchoďák svým falešným hláskem. Ne, prosím tě, nezpívej, Evi. Řeknu ti to, ale potichu. Pssst, sykla jsem a rozhlídla se kolem. Oni by si lidi mysleli, že jsem se zbláznila . . .

     Bylo vidět, že je Evka napnutá jako struna na maximum. Jsem jedno ucho, taky zašeptala a opravdu tak vypadala. V hlavě mi leží . . . báseň - uf, konečně jsem to ze sebe dostala. Cože ti tam leží?, dívala se na mě a fakt jsem se pod jejím pohledem cejtila jako mimozemšťan. Báseň, taková malá básnička, ale docela hezká. Jestli si ji nenapíšu někam hned, tak až přijdu domů, tak v tý mý hlavě už nebude, chápeš? Jednoduše bude fuč :-(. Myslím, že by jí byla škoda :-( . . .

     Evka neřekla ani slovo. Notnou chvíli na mě jen civěla, pak ale z kabelky vytáhla další papír. Bude ti to stačit? Je to účet za celej páteční nákup. Mrkla na něj - je docela dlouhej. Jo, to bude dobrý, a srdce mi nadšením poposkočilo. Kdybych se nestyděla, byla bych ji nejradši na místě objala! Ne, že by mě Evka asi úplně pochopila, je to spíš holka praktičtěji založená a báseň moc praktická věc není, ale . . . Ale bylo to od ní vážně hezký, když řekla: sedni a piš, ty, . . . ty, básnilko. Pak ty nákupy dorazíme :-) . . .