Veselé dušičky aneb jak jsem se ztratila a zase našla

 

 

Veselé dušičky

aneb jak jsem se ztratila a zase našla

 

 

          Tento rok se mi moje tújové košíčky obzvlášť povedly! Dávám do nich vždycky nějakou tu koupenou ozdobu – vždycky červenou, je to pak takové veselejší a určitě vkusné. Což se mi potvrdilo loni, co takový podobný z hrobu záhy zmizel! Musel se tomu šmejdovi hodně líbit! Ať ho duchové mých předků chodí každou noc strašit!

 

     Tak ale abych se vrátila k základní myšlence. Takže košíčky jsem dala do kufru a vyrazila. Z naší vesnice A do vesnice B, kde máme hrob, je to zhruba 10 km, tedy měla bych být zpátky s velkou rezervou ještě před setměním. Takový byl plán, jak víte, plánování je základ všeho, že! Když jsem se blížila k vesnici B, zaznamenala jsem nějakou dopravní komplikaci na vozovce. Bylo to jasné. Půlka kamiónu vězela ve strouze, tak tak jsem tu druhou objela. Hoši od policie už to tu řešili. Zdálo se, že se nikomu nic nestalo, takže v pohodě. V pohodě, jak jsem měla brzy pochopit, nemělo být vůbec nic!

     Naaranžovala jsem košíčky, zapálila svíčky . . . Jo, máte to tu hezký . . . Ty malý vesnický hřbitovy mají svoje kouzlo . . .

 

     Vyjela jsem, ale daleko jsem nedojela. Ten kamión, co byl před chvílí ve strouze, tam už nebyl. Jeřáb ho vytáhl a teď se nacházel tak nějak nešikovně přes celou silnici, že se tudy možná protáhlo kolo, ale rozhodně ne auto! Co se dá dělat, počkám, zastavila jsem. A už se ke mně blížil policista. Mladý, postavu měl pěknou, to jsem si všimla. A něco na mě volal.  Já počkám! No, to nečekejte, paní, když ke mně došel, to byste se načekala, něco se tam zaseklo! Musíte jet jinudy. Jak jinudy?, projelo mi hlavou, já žádnou cestu jinudy! neznám, já musím jet právě  t u d y ! Jak jinudy?, vypadlo ze mě nahlas a v tu chvíli mi bylo jasné, že večer v posilovně bude mít kámošům co vyprávět! No, přece tudy, ukázal na odbočku vlevo, jejíž konec se ztrácel v tmavém lese. Ta vás zavede do vesnice C a pak už jste na hlavní. Vesele se na mě usmál, možná jsem mu byla docela sympatická. Ale nebyl čas pokračovat v dialogu, protože těsně za mnou se ozvalo kvílení brzd, to právě dobrzdil další zájemce o projetí. Poznávací značkou hlavního města P dával okolí na srozuměnou, že on teda vážně spěchá! Chudák, chápala jsem ho, ještě to má daleko . . .

 

      Zatím, co mu policista vysvětloval smysl odbočky, zajela jsem opodál. Do očí se mi tlačily slzy. Svírala jsem mobil a přemítala, zda mám manželovi zavolat do města M, že se ztratím v okruhu 15 km od domu a že se už neuvidíme! Ještě mě napadlo, že by z města M mohl pro mne dojet, ale nakonec by to bylo trapné, musela jsem uznat, že je to trochu z ruky. Co dál? Co budu dělat?

 

     Onomu borci bylo asi vše jasné, protože už vyrazil nabízeným směrem k lesu. Vtom mě napadla spásná myšlenka! Určitě má GPS! Takže logicky – když pojedu nenápadně za ním, dovede mě na tu proklatou hlavní. Hbitě jsem vyrazila, nesmím ho ztratit z dohledu! Připadala jsem si trochu jako akční hrdinka – šlápla jsem na to!

 

     Bylo mi tedy trochu divné, že jsem ho dohnala hned za tím lesem. Protože, jak víme, supermani z města P se s tím nemažou a prostě to valí! Tenhle teda nevalil, spíše se tak nějak šoural, až se došoural na křižovatku a tam zastavil. Nikde nikdo a ukazatel, který by něco ukazoval, také žádný. Došourala jsem se za ním a stáhla okénko. Také stáhl okénko. Taky jedete do vesnice C?, zeptal se a vypadal zmateně. Taky, ale nevím, kudy, nemám GPS, přiznala jsem se. To já mám, ale ten krám nějak nefunguje, pokračoval. Ta ženská říká, že mám teď jet támhle nahoru, ale připadá mi to jako nějaký kravín. V autě byl evidentně sám, takže jsem pochopila, že myslí ten příjemný hlas, co vám poradí i kudy na houby. Ale v našem případě jsme houby nepotřebovali, potřebovali jsme se dostat k lidem. Taky mi to připadá jako kravín. Tak na tom jsme se shodli.

 

     Chvilku bylo ticho . . . A co to zkusit tam dolů? Druhá odbočka vedla někam z kopce. Hm, to asi taky nebude ono, hlásí mi to, že je tam vesnice D. Aha, tak to je možný, o něčem takovém jsem slyšela. Tak že bychom to zkusili rovně? Víc možností už nebylo. Jo, to bychom mohli, souhlasil. Rozjeli jsme se. Delší dobu se nic nedělo, jen ta naše krajina se tak krásně míhala! To koukáš, co, to u vás nemáte?, pomyslela jsem si škodolibě. Zato ale mají cedule, kam mají jet, namítl můj druhý hlas . . . chtě nechtě jsem mu musela dát za pravdu . . .

 

     Objevila se další křižovatka, tentokrát jen s cestou vlevo a cestou vpravo. Nikde nikdo, konec světa, takže to bylo vlastně jedno kam. Rozhodl se vlevo, tak jsem ho podpořila. Po nějaké době se však přece jen v dálce vynořila civilizace! A s cedulí! Na ceduli stálo, že přijíždíme do vesnice E! Nikde nikdo. Napadaly mě různé myšlenky. Třeba ani žádná vesnice C ve skutečnosti neexistuje! Třeba nás silnice zavede na nějaké zapadlé místo a tam . . . a tam se stane něco strašného! Vždycky to tak bývá!

 

     Měla jsem dost. Ve vesnici E jsem zastavila na opuštěné autobusové zastávce. Buď mě zabíjí šílení domorodci, nebo budu mít štěstí a někdo mi poradí. Můj skorospolucestující, když viděl, že zastavuji, mi ještě stačil zamávat a pokračoval dál. Ovšem nevím kam, protože, jak mi prozradil jeden milý domorodec, který šel nakonec přece jen kolem, tahle silnice rozhodně do vesnice C nevede a ani nikdy nevedla! Je potřeba předtím odbočit vpravo! Ulevilo se mi!

 

     Teď už bylo všechno hned jasnější. Prostě vpravo, pak rovně, pak vlevo, dál už 50 m kolem aleje, ale pozor na most, před tím mostem šikmo nahoru vlevo, rovně, rovně, no a pak se projede vesnicí F a na druhé křižovatce doprava a za 10 minut jste ve vesnici C, dobrý?, zeptal se kluk. Dobrý, vydechla jsem. Ve skutečnosti jsem se ztratila už u toho mostu. Můj orientační smysl se trochu nerozvinul, no, bóže, vy naděláte. Hlavně, že jsem v jiných oblastech rozvinutá!

 

     Dojela jsem k mostu. Všimla jsem si, že se začíná stmívat. Uvědomila jsem si, že ve tmě špatně vidím, vlastně nikdo ve tmě nevidí, kromě našich koček. To už teď nebyla legrace. Asi jsem v pytli. Potřebovala jsem se uklidnit, vystoupila jsem z auta, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. No samozřejmě nikde, nikdo! Ale nebyla to tak docela pravda! Vedle mostu byla louka a na té louce pásl dědeček kozu. Byl to obrázek jako z pohádky! A ten děda s tou kozou museli být z pohádky, protože od toho setkání se všechno obrátilo v dobré. Když jsem na něj vychrlila, jak jsem se ztratila a jak nemůžu najít tu zatracenou vesnici C. Pokýval hlavou a holí mi ukázal cestu šikmo nahoru.

 

      Za necelých deset minut jsem minula ukazatel se jménem vesnice C! Ano, skutečně existovala! Za dalších dvacet jsem otevírala naši branku.

     Byl to prostě zvláštní den – dušičkový . . . Víš, že mi dneska dušičky poslaly kouzelného dědečka?, obrátila jsem se na manžela. Hm, a bílé myšky tam nebyly?, utrousil od novin. No, chápete to? Co by asi na louce v listopadu dělaly bílé myšky? Ti chlapi jsou někdy vážně úplně mimo . . . :-)