Děsiví klauni už jsou v Plzni!

Strašidelní klauni sesadili z titulních stran novin strašidelné uprchlíky. Zpočátku jsem tyto zprávy nebral moc vážně. Říkal jsem si, že se jen rozjívená mládež nudí, a že tato pitomost nebude mít dlouhého trvání. Také jsem si říkal, že je jen otázkou času, kdy nějaký vyděšený Američan ustřelí klaunovi hlavu. Ale to se nestalo. Naopak. Klaunské šílenství pokořilo Atlantik a dostalo se do Evropy. A teď i k nám do Plzně. Nikdy by mě nenapadlo, že to budu zrovna já, kdo se těmto lotrům postaví se zbraní v ruce...

Když přišla přítelkyně domů a mávala na mě lístky do cirkusu, měl jsem radost. V cirkusu jsem byl naposled, když mi bylo pět let. Začaly se mi vybavovat vzpomínky na tehdejší návštěvu. Krásné, barevné šapitó. Exotická zvířata. Gymnasté a jejich neuvěřitelné a nebezpečné představení. Opilý principál. Největší zážitek však pro mne byl, když mi maminka zaplatila jízdu na oslíkovi. Jezdil jsem dokola po jevišti nezávratnou rychlostí. Oslík se tvářil, že již více jízd v životě nesvede. Ještě dnes se mi jasně vybaví ten hořký zápach prochcaných pilin.

S přítelkyní a s našimi přáteli jsme na představení dorazili půl hodiny před začátkem. V klidu jsme si nakoupili občerstvení a šli se usadit. Stan byl zaplněn do posledního místečka. Na vteřinu přesně se na jevišti objevil principál, opět opilý, a pronesl uvítací řeč. Jeho žvatlání bylo poměrně vtipné, tak se lidé smáli a tleskali tomu obtloustlému srandistovi. Ale smích rázem utichl a vystřídalo ho zděšení a strach.

Za principálem se objevilo několik klaunů. Lidé z předních řad se zvedali a prchali směrem k nám nahoru. Ti slabší padali pod nohy těch zdatnějších a z úst jim vycházely výkřiky zoufalství. Lidé, jak smyslů zbavených se hnali k plachtovým stěnám stanu a trhali je na kusy. Utíkali ven před šapitó a řvali na všechny strany: "Pozor, klauni! Jsou tu klauni!". Lidé, kteří tou dobou jen kolem cirkusu procházeli, se nestačili divit.

Naše skupinka zůstala sedět ochromená v sále. Díval jsem se do mrtvých očí muže, který ležel ušlapaný na schodech. Díval jsem se do vyděšených očí mé přítelkyně. Díval jsem se do strachu v očích mých přátel. A řekl jsem DOST! Už bylo dost těchto pomalovaných kreatur. Už příliš strachu rozesely mezi nás. Vzal jsem skleněnou lahev od coly a o schod jsem jí urazil dno. Vytvořil jsem si tak primitivní bodný a sečný nástroj.

Seběhl jsem po schodech dolů na jeviště. Hnal se ke mne principál, asi se mne snažil uchránit, ale já byl plný vzteku a odstrčil jsem ho stranou. Na place byli dva klauni. Vybral jsem si toho menšího a tlustšího, podle mého úsudku snadný cíl. Šel ke mě, snažil se mě zastrašit. Rozpřáhl ruce a ukazoval, že v nich nemá zbraň, ale to jsem považoval za pouhou lest. Ostrou stranu skleněné lahve jsem mu zarazil pod bradu a přeťal tak silnou tepnu, ze které stříkala krev na všechny strany a vpíjela se do dřevěných pilin. Obličej mi pokrývala krev této stvůry. Nabíral jsem vzduch do plic a přitom cítil železitou chuť krve.

Klaun padl k zemi a netrvalo dlouho, než vydechl na posledy. V tom jsem uslyšel hlas přítelkyně. "Pozor! Lev! Vypustili lva!". Otočil jsem se a zjistil, že ta principálská svině otevřela klece s exotickými šelmami.

"Na něj Herodesi, sežer ho!" pobízel lva, aby na mne zaútočili. Postavil jsem se před Herodesa a promluvil na něj lví řečí. Ukázalo se, že ji neumím. Herodes se odrazil a udeřil mne do prsou. Ocitl jsem se na zádech a cítil, jak mi levým ramenem projely ostré lví zuby. Lahev jsem však třímal v pravé ruce a tou jsem lva rozpáral od slabin až ke krku. Stisk polevil a na mne se vyvalili lví vnitřnosti. Vstal jsem celý od krve, kolem krku omotaná střeva a levou ruku chromou. Zbývající klaun od mne začal couvat. Zdálo se, že pláče, ale to na mne neplatí. Jako v americkém filmu jsem si pohodil s lahví v ruce a hodil jí směrem na klauna. Zarazila se mu do čela a odhalila i část jeho mozku. Klaun padl tělem dopředu a lahev si tak zarazil až po temeno.

Vyběhl jsem zpátky na tribunu a společně s přáteli jsem vyběhl dírou ve stanové plachtě. Konečně na čerstvém vzduchu. "Poběžme do mekáče, tam budeme v bezpečí," volal někdo. Tak jsme běželi. V mekáči zrovna probíhal nějaký dětský den. Děti, při pohledu na mne, ustrnuly. Já je však nevnímal. Můj pohled upoutal další klaun. Měl vizitku se jménem Roland. Vystavil jsem mu jednosměrnou jízdenku do pekel.