Moje láska

Má chyby, jako každá žena, ale když milujete, hodně vydržíte. Láska je funkce, do které zadáte takové proměnné, jako slepice, hysterka, koza a pomocí dosud nevysvětlených operací vám vyjde, že bez ní nemůžete být.

 

Takže..., toho večera se ke mně přitulila a zašeptala mi do ucha: "Miláčku, já vím, že toho máš moc, tak tě nechci ještě zatěžovat. Víš co? Nedávej mi zítra žádný dárek."

 

Vzbouřil jsem se: "Ale miláčku, neexistuje! Miluju datum,  kdy ses narodila, je to nejkrásnější datum ze všech datumů, které znám! A dárek ti rozhodně daruju!"

 

Bože můj, jak jsem za ty tři roky zpitoměl! Dárek daruju, datum z datumů..., melu a žvaním, jen aby měla pocit. Já nevím, jaký pocit, ale to je jedno, ona prostě potřebuje ten pocit. Trvá však na svém.

 

"Ne a ne a ne," zaprotestuje laškovně a já mám v ušním boltci její sliny, "prostě jsem se rozhodla, že mi žádný dárek nemusíš kupovat, ano?"

 

"Ano, ale hrozně nerad, miláčku, bude mě to trápit," říkám nešťastně.

 

Tak se bavíme ještě půldruhé hodiny o tom, že jí nemusím dávat dárek a tím je věc odbytá. Takže žádný dárek, dobře...

 

Když se ze zítra stalo dnes, scházíme  se u svátečně prostřeného stolu, do vázy jsem dal květiny a zapálil svíčky. Smrdí to oboje, ale nedá se tomu vyhnout, to je láska. Přeji a políbíme se. A  byla to přesně ta situace, znáte to. Políbíte, vrátíte si hlavu na původní místo, avšak  ten druhý tak neučiní. Zůstává lehce předkloněná nad stolem, oči tázavě olizují můj obličej. 

 

Lehce se pousměju a nakloním hlavu ke straně: "Co?" Zvážní a pak se rozvzlyká. Nerozumím. Už zase.

 

"Co se stalo, miláčku?"

 

"Ty mě nemiluješ!"

 

"Proč to říkáš, samozřejmě, že tě miluju!"

 

"Ne, nemiluješ! Nestojím ti ani za to, abys mi dal k narozeninám dárek!"

 

"Ale vždyť jsi ještě včera říkala, že žádný nechceš!"

 

"To jsem říkala jen tak, abych věděla, jestli mě miluješ! A teď to vím!"

 

"Ale lásko, já přeci nemůžu vědět, že když řekneš, že žádný dárek nechceš, tak ho ve skutečnosti chceš! No řekni, jak to mám vědět?"

 

"Mohl jsi to předpokládat!" odpoví a její obličej má co dělat, aby udržel nápor zklamání, bolesti a ublížení.

 

Ach ano, mohl jsem to předpokládat. Některé věci jsou prostě dané, všichni o nich ví, každý muž by automaticky vykonal pravý opak, než co mu žena tvrdí, jen já zase naletím. Smolař, ale ne fatalista. Můžu to změnit!

 

"Prosím tě, odpusť, lásko, odpusť!  Nech mě to napravit, prosím! Řekni, co bys chtěla?"

 

Mlčí a zadržuje slzy. To je ovšem pouze první z vícero vrstev, z nichž se skládá ženské uvažování. Hned následující vrstva je o tom, že mi dá ještě šanci. Zaplať pánbu za vrstvy!

 

"Ublížil jsi mi, tak moc jsi mi ublížil. Pojďme odsud," říká zlomeně. Je to celkově marast, ale opravdu v tom cítím šanci. Venku padá mokrý sníh, je tma.

 

"Kam půjdeme?" ptám se a myslím na nějakou hospodu.

 

 "Půjdeme, kam chceš," řekne. Docela určitě nejsilnější věta od stvoření světa. Je to zkouška naší lásky, přesněji řečeno mojí. O co jí jde? Pokud ji miluji, není o čem přemýšlet. Musím se tvářit, že je mi vše jasné. Vedu ji městem.

 

U kina se zatvářím svůdně a zeptám se: "Trochu romantiky?" Dávají Vetřelce, ale nic není dokonalé. Moje láska se beztak dívá opačným směrem, než stojí kino a pláče. Něco se pokazilo.

 

"Jak jsi mi to mohl udělat?" zalyká se nešťastně.

 

"Udělat co?" Jsem vyděšený, nerad někomu ubližuji vědomě, natož bez vědomí.

 

"Proč jsi se mnou nešel na tu zastávku?" pláče.

 

"Proboha, na jakou zastávku? " ptám se zmateně. Studené vločky mi vypalují na záda razítka na potvrzení zrady.

 

"Vidíš, ani si nepamatuješ, kde jsi mi poprvé řekl, že mě miluješ!" zvolá vyčítavě.

 

A jo, doprdele, teď si zase zamanula tu zastávku MHD, mně z toho hrábne!

 

"Ale lásko, jak jsem mohl vědět, že ti jde zrovna o tuhle...," chtěl jsem říct "kravinu", ale díky bohu jsem se včas zarazil.  Stejně mě moc neposlouchala.

 

"Mohl jsi to předpokládat!" vykřikne vyčítavě.

 

"Odpusť, prosím, promiň mi to!" naléhám provinile. Jak se ta blbá zastávka vlastně jmenovala?

 

"Půjdeme tam teď hned, ano? Ty a já, na to místo, kde jsem ti poprvé řekl, že tě miluju!" Zopakovat to, co už řekla ona, bylo snadné, ale co dál?  Jak se ta blbá zastávka jmenovala...

 

Předstírám retro. "A víš, že to vidím před sebou? Jenom my dva, objímáme se, šeptám ti do ucha slovíčka o lásce. Víš, to byla nejkrásnější chvíle mého života, vždycky když jsem pak projížděl kolem, vždycky když autobus zastavil na té zastávce Pod Madonnou, vzpomněl jsem si na tebe," povídám a zachraňuji, co se dá. Nějak se nedaří. Prudce se rozvzlyká.

 

"U drůbežárny!" vykřikne.

 

Boha jeho, má pravdu, tak se jmenovala ta pitomá zastávka, jenže kdo by si v takovou chvíli vybavil fabriku na mražený kuřata! Zase se to podělalo. Kéž by mi z nebe spadl nápad, který by ji přesvědčil! Hned na to spadl. Vyhlídka, to je ono! Hned tady kousek začínají schody na Vyhlídku, je tam altán s rozhledem. Tam jsme se poprvé líbali. Tohle nemůže kiksnout.

 

"Pojď," chytám ji naléhavě za ruku. Nechá se vláčet, druhou rukou si otírá slzy. Táhnu ji do schodů, je to šílený kopec, ale tam nahoře čeká záchrana našeho vztahu. V půli mi začínají těžknout nohy, navíc pořád táhnu svou lásku. Cítím nepatrnou ztrátu trpělivosti, motivace, dobré vůle a odhodlání k boji. Kdybych ji alespoň nemusel do každého schodu vytahovat. "Ale to přeci za to stojí!" vykřikne ve mně funkce. Už jen tři sta schodů...

 

Stojíme ve tmě, nejvyšší místo pro líbání široko daleko. Pod námi blikají okna, rozbíhají se žluté korálky ulic a svítí hnízda náměstí. Mám to pod kontrolou, cítím se jistě a záslužně.

 

"Tak...," pravím tajuplně.

 

"Tak co?" odpoví. Tohle mě nemůže vyvést z míry.

 

"Pamatuješ?" zeptám se a těším se, až si vzpomene. Budu ten nejlepší a nejdražší.

 

"Ne," odpoví.

 

"Přeci tady jsme se prvně líbali, pamatuješ?" povídám a tlačím jí celou svou energií do hlavy onu vzpomínku. Něco se v ní zlomí.

 

"Ale to přeci nebylo tady, to bylo na starém komíně ve Vitaně!" vykřikne nešťastně. A mně na tom všem nasraly tři konkrétní věci. Za prvé, že jsem si uvědomil, že říká pravdu. Za druhé, že jsem si spletl komín s rozhlednou. A za třetí, že jsem se vláčel tisíc schodů jen proto, abych byl usvědčen z blbosti. Vlastně ještě čtvrtá věc mě dorazila... když jsem si uvědomil, že už jí nemám co nabídnout. Koneckonců, když jsem se na ni podíval, poznal jsem, že by to stejně bylo zbytečné. Když člověka naserou čtyři věci hned po sobě, nemá prostředky, jak zvládnout emoce. Věřím tomu, protože jinak bych do ní nestrčil a ona by nepřepadla přes hrazení a nezřítila se do hlubiny přímo na koleje. Jezdí tam pod skálou rychlíky na Děčín a na Prahu, to jen tak mimochodem.

 

Letěla a já za ní křikl: "Mohla jsi to předpokládat!" Neodpověděla...