Pískoviště

Pokud čtěte tento text, což je dost pravděpodobný, protože ho fakt čtete, tak bych se nebál říct, že umíte číst. Nevím, jak jsem k tomu došel, ale prostě něco mi říká, že tomu tak opravdu je. A pokud umíte číst, tak máte nějaký ten pátek za sebou, možná už i nějakou sobotu, ale ruku do ohně bych za to nedal. A tudíž soudím, že už máte hraní na pískovišti za sebou. Bohužel bych se nebál říct: bohužel. Buďte smutní, protože jste přišli o hodně, pokud jste si to řádně neužili, což nejspíš ne. To se povede jen málokterým vyvoleným jako jsem třeba já. Pískoviště mě vychovalo. Moje první slovo skoro bylo pískoviště. Málokdo toho na pískovišti prožil tolik, co já. Málokdo by postavil lepší tunel jak já. Jsou to ale léta dřiny. Přesně vím, v jakou dobu vzít lopatku, kam kopnout, aby když na pískoviště vstoupil i ten Lukáš od vedle, tak se nepohnulo ani jedno zrnko písku. Přesně vím, jak dlouho kopat, abych se prokopal až na druhou stranu zeměkoule.(nikdy sem to nezkoušel, ale vím, že bych to dokázal) Několikrát jsem už i přemýšlel, že bych si otevřel dokonce i pobočku s radami ohledně pískoviště, když se tak vyznám. Že bych vybíral třeba pět set korun českých za radu. Nakonec mi to ale rodiče vymluvili, že bych měl prý dělat něco prospěšnějšího. Nechápu, jak může být něco prospěšnějšího jak pískoviště. Ale chápu, že tohle někdo těžko pochopí.
Díky mému pískovému talentu jsem se mohl kamarádit úplně s každým. Ale já se nechtěl kamarádit úplně s každým. Já se chtěl kamarádit s někým s kým se nekamarádí jen tak někdo. Chtěl sem utvořit ne jen tak ledajakou partu. Partu s velkým p. A klidně i s velkým el, kdyby tam bylo. Chtěl jsem prostě být ten největší pískáč pod sluncem. A to se mi povedlo jedině díky spojení se s největším postrachem pískáčů a pískaček v okolí. S velkým (ne výškově) Jílákem.
Chtěl-li bych spočítat všechny hodiny strávené na pískovišti s velkým Jílákem, tak bych se asi nedopočítal. Proč bych to měl taky ale počítat? Věřte mi ale, že všechny moje prsty na rukou by mi k tomu určitě nestačili. Každé probuzení s vědomím, že si můžu přes den vykopat další jámu s Jílákem, bylo něco naprosto úžasného, něco, co mi dávalo chuť do života. Každý den přišel s něčím novým, každý den jsme toho stihli víc než hodně. Možná až hodně moc. A řekněte, není hodně moc fakt hodně? Ano, je, my víme, byli jsme prostě kluci šikovní. Třeba, pokud nebyl tunel ještě hotový, tak jsme makali až do večerních hodin, kdy nás museli matky volat někdy až pětkrát.(u třetího volání jejich míra naštvanosti byla někde na bodu max) Pro nás prostě bylo hlavní pískoviště.
Třeba jednou, když jsme byli ve svém živlu, kdy nás tížilo jen to, jestli stihneme udělat tři tunely do večera, jsme uviděli na pískovišti nového kluka. Normálně bychom mu nevěnovali pozornost, protože na nějaké seznamování s okolím nebyl čas, protože jak se říká: čas jsou peníze. On však přines i bagr, který nebyl jen tak ledajaký bagr. Byl to velmi dobrý bagr z reklamy. A tam říkali, že je dobrý. A co říkají v reklamě je pravda. Bohužel si už nevzpomenu na jeho jméno, ale kdybych si vzpomněl, tak byste si hned vzpomněli, že jste ho chtěli skoro taky. Chtěl ho prostě každý. I když my nejsme každý, tak jsme ho chtěli taky. Tak jsme si řekli, proč nejít tomu štěstíčku trošku naproti. Nějak omylem jsme vykopali díru, nějak omylem tam ten bagr spadnul, nějak omylem se i zahrabal. Škoda, že jsme nevěděli, co se s nim stalo před tím, co majitel bagru i s maminkou odešli. Určitě bychom jim to pověděli. Takhle jsme bohužel nemohli dělat vůbec nic i když jsme viděli, jak moc byli smutný. Když jsme si pak čirou náhodou všimli, že je zahrabaný blízko nás, tak už bylo bohužel pozdě. Jediný, co jsme mohli dělat bylo to, že jsme si ho museli nechat. A tak jsme si ho nechali a užívali si ten skvělý bagr. Skvělý však nebyl zas tak dlouho. Zas taková sranda s ním nebyla. Byla s ním nebál bych se říct i nuda. Mluvit neuměl, kopat tunely sám od sebe taky neuměl. Na to, že to byl bagr toho uměl opravdu málo. Co teď, říkali jsme si. Protože jsme byli ale kluci šikovní, tak nás brzo napadlo plno věcí. Jedna lepší věc než ta druhá. A druhá někdy lepší i než ta třetí. Vymysleli jsme, že bychom to mohli zahrát tak, že bychom nakonec mohli být velký hrdinové. Další den, jsme jim řekli, že víme, kdo bagr vzal, že se pokusíme jim ho vrátit nazpátek. Překvapivě se nám to podařilo (samozřejmě ale po obrovském boji), oni nám na oplátku koupili zmrzlinu jako nálezné a spokojeni nakonec byli všichni. Jestli si říkáte, že to byla krádež nebo lež, tak si to říkat můžete. My si myslíme, že jsme prostě byli kluci šikovní a že to bylo jedno z nejkrásnějších období v našem životě. Vždy, když na to zavzpomínáme, tak nám toto téma vystačí na celý večer. Škoda, že už jsme vyrostli z těchto krásných let.