Věční hledači

Věční hledači

       Nevím, jak jste na tom vy, ale já občas něco hledám. Občas často, dost často, vlastně neustále, zkrátka furt . . . Tak jsem tuhle hledala flašku. Tedy správně flešku. Já tomu zařízení schválně říkám flaška, protože je mi to, ani nevím proč, tak nějak bližší. Tady ale budu psát raději fleška, myslím, že by vás to tak nějak mátlo, či co, a to bych nechtěla. Takže už se dostáváme k jádru pudlíka, fleška nikde. Ještě jednou jsem prošťourala všechny záhyby a záhybky mé krásné peněženky, a nic . . .

     Možná se divíte, proč hledám flešku v peněžence. Ježiši, vo co de, tak já zkrátka nosím flešky v peněžence. Někdo je třeba nosí za uchem nebo v ponožce a nikdo se nediví, tak já je prostě nosím tam. A hádejte, proč asi? No, protože peněženku mám stále při sobě, tedy ne úplně stále, to jistě chápete, při nějakých výjimečných příležitostech peněženku spolu s ostatním oblečením odkládám, ale jinak pořád. Logicky je tedy fleška na tom nejbezpečnějším místě. Tam se jí, chudince, nic zlého nemůže přihodit. Nejraději bych tedy tu peněženku s fleškou měla ještě blíž, třeba na srdci, ale tam by mě to asi tížilo. Tam se nosí třeba láska a tak, a protože tý já mám fakt dost, tak bych už vypadala až moc sexy. Takže, tam ne.

      Peněženku tedy nosím v kabelce. Tam jsou obě v bezpečí taky. Kromě nich tam s nimi je asi tak stopadesát dalších věcí, takže případný zloděj tím pádem nemá šanci tu peněženku s fleškou najít a musel by se mnou a s mojí kabelkou strávit opravdu hodně času svého života, než by se prohrabal k mému jmění. Takže, jak jsem řekla, fakt bez šance. Jenomže bez šance jsem zůstala tentokrát i já. Cožpak o to, peněženku jsem našla vedle šroubováku a sirek, (to se vždycky hodí), ale když kouknu do peněženky, tak tam nic. Tedy ne úplné, nějaké drobné tam byly, ale ta důležitá fleška nikde! Polilo mě horko. Průs. . . r! Hrabu, hrabu, jako krtek, když čeká hezké počasí a co byste řekli? Nic! Nedá se nic dělat, jestli fleška vypadla do kabelky, nezbývá než ji najít v té kabelce . . .

      Hrabu, hrabu, jako krtek, i když . . . vlastně to už jsem vám říkala, . . . a zase nic! Polilo mě horko. Průs. . . r! A jako na potvoru, hrozně dneska spěchám. Že jsem vám to ještě neřekla? Ježiši, no, vo co de, tak vám to říkám teď. Hrozně spěchám a jestli přijdu bez flešky a navíc ještě pozdě, tak bude dvojnásobný prů . . ., no, to už víte, co . . . Už mě ani nepolilo horko, spíš mě z toho roztřásla zimnice. Do kabelky jsem zpátky naházela to nejnutnější, měla chuděrka hned o dvě kila míň, což by se mi mimochodem taky hodilo, a ještě tu peněženku a letím. A tu se stal zázrak, skoro bych řekla, že s tím měl něco společného bůh, takže to můžu říct. Boží zázrak! Z peněženky, opravdu nevím, z jakého záhybku to bylo, náhle vypadlo něco malého hranatého! Uhodli jste! Byla to ona, skoro jsem ji zulíbala tu holku zpropadenou! Jsem zachráněna! Tak čůs a já letím . . .

      Nevím, jak jste na tom vy, ale já občas něco hledám . . . Nevíte, někdo, sakra, kde mám klíče, abych mohla zamknout byt???