Jak jsem zachránil planetu Zemi
Anotace: Veselá sci-fi povídka s poučným poselstvím:)
Jak jsem jednou zachránil planetu Zemi
Byl zase jednou krásný, vlahý, letní podvečer. Mazlil jsem se ve svém skleníčku se svými rostlinkami, pečlivě je pozaléval, obstaral vše potřebné a těšil se, až se uvelebím do ušáku po dědečkovi s dobrou knihou a kvalitním čajem. Práce s rostlinami byla vždycky má velká vášeň, tak jsem svou péči prováděl vždy pomalu, pečlivě a s láskou. Chystal jsem se ještě očesat čerstvě vypučelá rajčátka, ale vyrušilo mě něco nečekaného. Doslova mne oslepilo ostré modré světlo, přicházející odněkud shora. Zvědavě jsem vylezl ven a nevěřil vlastním očím. Na mou malou zahrádku, na můj kousíček klidu a míru, přistála kosmická loď. Měkce dosedla do kypré hlíny a s hlasitým zasyčením se začala otevírat.
Byl jsem napůl v šoku, napůl v úžasu, vždycky jsem se toužil setkat s mimozemskou civilizací, tolik se od nich naučit, pochopit jejich myšlenkové pochody a zároveň jsem se bál, s čím, tak vzácná návštěva, přichází. Ale přece jen, proč by letěli tolik tisíc světelných let za něčím tak stupidním, jako je válka.
Z kosmické lodi vyjela kovová rampa a vylezl z ní fešácký mimozemšťan se čtyřmi ozbrojenými strážemi za zády. Oněmněle jsem na něj hleděl. Byl vysoký, štíhlý, ramenatý, oděný v perfektně střižené modročerné uniformě a i přes ni bylo vidět, že figuru má zřejmě ve výtečné formě. Z ostře řezaného obličeje, s kamenným výrazem a pevně semknutými rty, byly nejhorší zářivě modré oči, které mě probodávaly jako dva šípy. Něco vyštěknul ke svým strážcům, zle se na mě podíval a přišel blíž.
"Buď zdráv, pozemšťane!" pronesl panovačným hlasem a hrdě zvedl hlavu s vojenskou důstojnickou čepicí. Čtyřčlenná stráž, stojící v pozadí, měla poněkud jinou výstroj, spíše útočnou, takže tohle byl nejspíš jejich velitel, odhadoval jsem. No, každopádně, ze všech mých možných bujných fantazií, byla tahle představa o návštěvě z vesmíru ta vůbec nejtemnější.
"Dobrý den..." odpověděl jsem zdvořile "copak Vás k nám přivádí a jak je možné, že ovládáte mou řeč?"
"Přiletěli jsme sem, z daleké planety Tekken, abychom zjistili, jestli stále pokračujete v blahodárném učení Vašeho Velkého Myslitele, o němž jsme před časem obdrželi v našem zakřiveném časoprostoru informaci. Ty nám podáš pravdivé informace a pokud zjistíme, že jste z učení sešli, rádi vám pomůžeme znovu tuto cestu objevit. Tvou řeč ovládáme díky zařízení naší technologie, více tě nemusí zajímat. Rozuměl jsi mi, dobře?" Na poslední větu kladl zvlášť velký důraz, takže ji pronesl mnohem razantněji. Hlas měl drsný, přesně vhodný ke komandování.
"Ani moc ne..." řekl jsem popravdě a asi jsem ho tím pěkně vytočil, protože jsem zřetelně viděl, jak s ním vztek lomcuje.
"Tak já ti to vysvětlím ještě jednou a naposledy." syčel rozzuřeně. Zřejmě toho měl taky už dost, neboť cesta byla jistě dlouhá a handrkovat se s pozemskými domorodci jistě nebyl ideální plán na večer.
"Jdeme zjistit, jestli Vaše civilizace následuje učení Vašeho velkého myslitele a jelikož je takřka totožné s Naši Posvátnou Vojenskou Vyvoleností, jsme povinni vám ho pomoci udržet, popřípadě znovu nalézt." Tohle se mi začínalo krajně nelíbit, ale zvědavost mi nedala a pokračoval jsem v tomto netradičním rozhovoru dál. Přejel jsem si dlaní po vlasech a pokusil se nahodit přátelský tón.
"Ale pročpak si dáváte takovou práci, s tím, že nám chcete pomoci? My jsme jako lidstvo, poměrně spokojený celek, takhle nám to poměrně vyhovuje, takže..." Mimozemšťan mě bez okolků přerušil a dál si mlel svou.
"Nemůžete být spokojeni, pokud nenásledujete jedinou správnou cestu Posvátné Vojenské Vyvolenosti, to je prostě nesmysl. My Vám přinášíme jedinou správnou cestu, ať se Vám to líbí nebo ne!!!!" zařval vztekle, protože už asi pochopil, že mu pozemské lidstvo na nějakou vyvolenou cestu kašle. Začalo mi být ouzko z toho, jak byl nekompromisní, přesvědčený o své jediné možné pravdě. O něčem podobném už jsem jednou někde četl a nedopadlo to dobře.
Mimozemšťan si upravil vojenskou čepici na hlavě a pokračoval dál ve svém monologu, zřejmě se rád poslouchal a tento projev si nacvičil někde doma, na své rodné planetě před zrcadlem, jinak jsem si prostě nedokázal vysvětlit, proč pořád stál takřka v pozoru s hrdě vzpřímenou hlavou.
"My Vám ukážeme jedinou správnou cestu k životu, časem pochopíte, že jsme to s Vámi mysleli dobře!" Divoce gestikuloval pravou rukou, levou měl stále položenou na podivné futuristické pistoli. Dost mě děsil, ale snažil jsem zůstat navenek klidný. Promnul jsem si svůj pěstěný vous, na který celou dobu štítivě hleděl a koutkem oka se rozhlížel po okolí, jestli náhodou nezmerčím někoho, kdo by mi případně přišel na pomoc. Nikde však ani noha.
"A co když nepochopíme? Nejde přeci někomu nutit svůj názor na jednu věc, každý má svůj subjektivní pohled na cokoliv, nikdy nebudou všichni jednotně souhlasit s jedním výkladem dané věci."
"Do prdele, drž už hubu!!!" okřikl mě rozkazovačně "my máme pravdu a naše pravda je jediná, takhle to bylo vždycky, je a bude. V našem vesmíru to všichni už pochopili a jsou spokojeni, takže to naučíme i vás a ne, že ne!!! V našem vesmíru je šest planet a všechny převzaly naši Posvátnou Vojenskou Vyvolenost!!!" Oči mu zářily fanatickým hněvem a jeho křik byl čím dál tím hlasitější. Byl si jistý ve svém postavení, navíc měl vztek a na mě si teď parádně chladil žáhu.
"Takže pocházíte z velící planety ve vašem vesmíru, mám to tak chápat?" zeptal jsem se už roztřeseným hlasem.
"Přesně tak!!!" vyštěkl "naše planeta vládne celému našemu vesmíru a všichni následují naše Velké Vojenské Učení o Svaté Vojenské Vyvolenosti. A všichni do jednoho souhlasí!" zasyčel temně a mě zalil ledový pot.
A co ti, kteří nechtěli stát na vaší straně?" špitnul jsem přiškrceně.
"Ty , co odmítli naše učení přijmout, jsme se snažili laskavým způsobem přesvědčit, aby se nakonec dali správným směrem, ale když se stále vzpouzeli a bránili, jako hloupí, dali jsme je naší Svatou supermoderní armádou vyhladit" prohlásil bez mrknutí oka, jako by mi právě oznámil, co bylo ve vojenské kantýně k obědu a s hrdým přednesem pokračoval dále:" Přece je nenecháme trápit se, když víme, co je pro ně nejlepší. To je přece naprosto logické. Někteří přesto pochopili naše dobré úmysly a nadšeně přistoupili na naši víru a jsou naprosto spokojeni, stejně tak, jako budete spokojeni i vy!" dokončil se zářivým úsměvem, jelikož mu tohle přišlo naprosto normální, zcela v pořádku a byl na to patřičně pyšný.
Koukal jsem na něj jak sůva z nudlí.
"Vy jste je vyhladili???" vydechl jsem ochromeně a cítil, jak mi mráz běhá po zádech a ježí se mi chlupy po celém těle.
"Ano, samozřejmě" řekl věcně "věděli, co je správné a stále odmítali naši pomoc. Tak jsme bezbolestným způsobem ukončili jejich hloupé utrpení a tápání, za které si vlastně mohli sami. Všemi možnými prostředky jsme jim dokazovali, že to myslíme jak nejlépe můžeme myslet, přesto vzdorovali. Všichni ostatní s tím souhlasili, jelikož jsme konali tak, jak jen nejlépe jsme mohli." Jakými prostředky přesvědčovali své bližní, než je nakonec bezbolestně eliminovali, na to jsem se raději neptal.
Mimozemšťan mluvil, jako by mu v hlavě přeskočilo, celá ta jejich planeta, jejich divná víra nebo co to bylo, mi strašidelně připomínala kruté dávné časy a já se už vážně začal bát, který chytrák z naší planety je takhle ohromil.
"A ten náš prorok, to myslíte vlastně koho, když už se o tom takhle bavíme?"
"Ty nevíš o vašem Nejvyšším mysliteli?!?!" zaječel šokovaně
"Vždyť to byl velký muž velkých činů, zpráva z doby jeho vlády je našim cenným kouskem ve Vojenském muzeu, velkolepé marše a ty písně... I naše myšlenky byly takřka stejné. Přesně jak říkáme MY! Jedna planeta, jedna rasa, jeden názor, jedna armáda!!! Jak je možné, že ho neznáš, ty barbare!!!!" křičel až mu přeskočil hlas a hlasitě se rozkuckal.
"Já si vyprošuji, abys na mě takhle pořvával, přiletíte si tu, jako by nic a budeme mě přesvědčovat o svých nesmyslech?!?!" neudržel jsem se už "a jak nás chcete převrátit na svou víru, hm? Těmihle řečnickými kousky? S tím se vám každý pozemšťan akorát vysměje."
Mimozemšťan na nic nečekal, dal dlaně od sebe a mezi nimi se zformovala naše krásná matička Země a kolem ní obrovské kosmické flotily. Hrdě mi nezapomněl sdělit, že je jejich absolutním velitelem, což bylo vůbec to nejhorší, co jsem se chtěl dozvědět.
"Doufám, že se nebudete bránit a přijmete naše učení s klidem a pokorou, tak jak by si přál váš nejvyšší myslitel, Adolf Hitler" prohlásil s líbezným úsměvem a zasněně se podíval někam za horizont, kde už si představoval kruté válčení, schované pod nálepku Škola Láskou.
"Kde jste proboha přišli na Adolfa Hitlera..." zašeptal jsem zoufale a snažil se nepropadnout panice. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal a v duchu analyzoval to, co mi právě život přinesl do cesty. Takže pěkně od začátku, pěstil jsem si své kytičky, když tu mě navštívili mimozemšťané, v čele s vyšinutým velitelem, který je nesmírně arogantním, panovačným a rozkazovačným gumovým mozkem a všichni hromadně obdivují násilí, utlačování a dokonce i Dolfu Hitlerů. Mírně prekérní situace.
"Jsi nějaký nervózní, cožpak nemáš radost" zavrčel mimozemský důstojník nasraně a stále mě propaloval svýma ledově modrýma očima. Musel jsem honem něco udělat, než osud naší planety padne do spárů pošahaného vojenského velitele s nacistickými sklony.
"Vlastně mám, to víš že jo, teď jsem to zrovna pochopil. Jak jsem vlastně mohl pochybovat o vašich čestných úmyslech. Bylo by ale lepší, kdybychom to probrali u mě doma, u šálku dobrého čaje a výborné bábovky mé ženy. Nebudeme se tu přece dohadovat venku na zahradě, když jde o tak vážnou věc" improvizoval jsem a doufal, že v mém útulném hnízdě mi to bude zapalovat mnohem rychleji a podaří se mi zkázu odvrátit dříve, než šéf téhle pošahané jednotky potká nějakého neonacistu, který s ním bude ochotně souhlasit a v invazi ho plně podpoří.
Mimozemšťan na mě vytřeštil zraky a na moment vypadl ze své vůdcovské role. Znovu si do týlu posunul čepici a poškrábal se na bradě. S tímhle asi nepočítal a podařilo se mi ho vyvést z míry, což bylo aspoň trošku dobré v můj prospěch, ačkoliv ostatní veškerá pozitiva byla na jeho straně. K mému překvapení mi ale výmysl spolknul, což mě přimělo k úvaze, zda jsou tihle návštěvníci vážně tak hloupí, nebo ve své dimenzi vyhladili i lež a přetvářku.
"No, dobrá tedy, ale žádné podrazy, nebo tě na místě zabiju." Na znamení, že to myslí vážně, přejel rukou po pistoli, která se na chvíli rozzářila a některé její součásti protnuly houstnoucí tmu ostrou modrou barvou. Těžce jsem polknul a pomalu se vydal k domovním dveřím a tiše jsem odemknul. Žena naštěstí nebyla doma, těžko bych jí tuhle návštěvu nějak vysvětlil a obhájil. Když jsem se otočil, stál už za mnou, ani jsem neslyšel jeho kroky. Potlačil jsem úlek a pozval ho dál. Zřejmě se cítil absolutně neohrožený, protože stráže nechal čekat venku. Rozsvítil jsem v kuchyni, psa radši zamknul v kumbále, co kdyby mi ho náhodou odprásknul a uvolnil mu místo u kuchyňského, kulatého stolu, kde jsme se ženou rádi snídávali a sledovali východ slunce. Kéž by se mi podařilo tyto chvíle zachránit. Mimozemšťan se usadil, lokty opřel o stůl a upřeně se na mě zadíval. Konečně jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Pleť měl šmolkově modrou, jinak vypadal jako úplně klasický důstojník, důsledně zobrazovaný v propagandistických plakátech Třetí říše. Úzké rty, ostré rysy, ledově zlý pohled modrých očí. Dokonce jsem si všimnul, že na vojenské čepici se mu hrdě leskne lebka s křídly, na kterých poletují naše vážky u vody. Byla ze zvláštního namodralého kovu, stejně i jako prapodivná tyč, o délce asi 40 centimetrů, která mu visela u pasu a futuristická pistole, sice aktivovaná, ale zatím bezpečně uschovaná v pouzdře za opaskem. Lebka mě však zaujala nejvíce.
"Co je to za symbol" ukázal jsem si bezděčně prstem k hlavě.
"Symbol posla učení Vojenské Vyvolenosti a tohle..." vyhrnul si rukáv bundy, aby mi ukázal velký černý symbol, dva blesky protnuté šipkou, který se mu skvěl na svalnatém modrém předloktí "tohle je symbol naší svaté Tekkenské armády. Všichni mí předci jsou vojáci, já jsem vojákem a všichni mí potomci budou také vojáci" pronesl pevný hlasem, který neznal odporu.
"Potomci?!? Ty máš ženu?"
"Prosím? Teď ti nerozumím..." řekl o poznání klidněji.
"Jak vzniknou tví potomci, to by mě opravdu zajímalo..." Mimozemšťan si mě přezíravě změřil očima, buď mě měl za úplnou verbež, která se nemůže rovnat ani špíně na podrážkách jeho těžkých bot nebo byl prostě jen od přírody paranoidní a ve všem viděl skrytý úmysl. Druhé možnosti bych se nedivil, ovšem té první také ne.
"Samozřejmě, že je budu mít se svou právoplatnou Tekánkou..."
Takže on má vážně manželku?!?!? Už teď mi jí bylo upřímně líto a to jsem ji ještě ani neviděl. Ta mimozemšťanka musí mít železné nervy nebo mu dávno nasazuje parohy a naoko ctí jeho vojenskou čest a on jí to žere, smál jsem v duchu.
"Tekánka u vás znamená zřejmě to, co v našem světě manželka..." Na důrazné pochopení jsem podal fotku své ženy.
"Má žena nebo-li ve tvém případě, Tekánka."
"Hezká" řekl úsečně. V souvětích asi mluví jen, pokud chválí své vojenské poslání, jinak zřejmě komunikuje pouze v rozkazech a slovech. Náhle si rozepnul vojenskou bundu a něco z ní vytáhl. Byl to malý, kovový kroužek, který uprostřed zmáčknul a vypustil na svobodu dokonalý trojrozměrný obraz překrásné mimozemské ženy, pomněnkově modré pleti. Měla blond vlasy, ve vlasech vetknutou květinu, pozoruhodných tvarů a uvolněně se usmívala. Její oči byly plné klidu a míru, byly něžné a hřály pohledem a svou tlumenou zelenou barvou. Upřímně jsem se zděsil, tahle princezna nemůže být jeho žena...
"Tohle je moje Tekánka..." odvětil na můj tázavý pohled a ujistil mě, že jsou věci, které prostě nikdy v životě nedokážu pochopit "ale teď k zpátky k tématu!!!" rozkázal ostře a schoval si holografickou fotografii zpět do vojenské bundy a z uvolněného posedu se napřímil zpět do vzpřímeně útočného.
"Samozřejmě, jen zajdu pro ten čaj..." honil jsem zoufale drahocenné sekundy, ale jak se zdálo, pán bůh nade mnou a nad celou naší planetou držel dnes ochrannou ruku.
"Co to je?" zeptal se mě najednou a v ruce držel ručně vyřezávanou dózičku plnou sklizně mých vlastnoručně vypěstovaných a s láskou opečovávaných bylinek. Část voňavých, sušených paliček zvědavě promnul mezi modrými prsty a přičichl si.
"Má to zvláštní vůni..." V tom okamžiku mě osvítilo snad boží poselství nebo co, chtěl jsem zakřičet heuréka, ale ovládnul jsem se své emoce a bleskově si sednul na vedlejší židli.
"To jsou velice mocné byliny, bystří mysl bojovníka a dodávají mu neohroženost" lakoval jsem jej beze studu a tiše doufal, že účinky na jeho organismus budou stejné nebo aspoň podobné, jak na ten náš.
"Vážně?!" podíval se na mě se zájmem. Na tohle slyšel až moc dobře.
"No samozřejmě, přece bych si nedovolil ti lhát." Okamžitě jsem ve zručných prstech smotl pořádně mohutného špeka, a modlil se, ať mi tenhle šílený plán vyjde a ty válečné popudy mu řádně vykouřím z hlavy.
"Prosím, nabídněte si pane veliteli..." galantně a se vší úctou jsem mu podal jointa a žhavil zapalovač. Mimozemšťan na brko podezíravě čuměl, ale nakonec pokrčil ramena a vložil si jej do pravého koutku rtů a čekal, až mu připálím. Pořádně nasál magický kouř a hlasitě se rozkašlal.
"Do prdele, co to je?!?" chrchlal a dávil se.
"Musíš pomalu a opatrně, je v tom velká síla." Spiklenecky jsem na něj mrknul a zapálil si fajfku, abych mu v tom astrálním cestování na vlnách lásky a míru stačil. Velitel špeka poctivě vyhulil, típnul vajgl a zase se na mě začal nasraně dívat.
"Zatím nic zvláštního necítím..." prohlásil vítězoslavně.
"Chvíli musíš počkat, ale neboj se, nebudeš o nic ošizen." Poklidně jsem si hladil svůj fous, bafal dýmku a koutkem oka ho nenápadně pozoroval. Kosmický válečník se pohodlně opřel o opěradlo židle a začal se rozhlížet po kuchyni. Bedlivě jsem jej sledoval a zřetelně viděl, jak se jeho ocelový bojovný výraz v obličeji pozvolna umírňuje a mění. Pohled jeho očí už nebyl vražedně dobyvačný, nyní byl spíše nostalgicky posmutnělý. Podepřel si hlavu levou rukou a zvědavě sebral velké červené jablko z dřevěné mísy. Asi ho zaujalo, protože ho detailně začal zkoumat a hladit jeho lesklou slupku prstem. Věci se začaly vyvíjet pozitivním směrem. Když se jablka nabažil, s povzdechem se zadíval na černou noční oblohu, posetou stříbrnými hvězdami. Magické kouzlo mých dítek ho pohltilo zcela dokonale.
"Venku je tak krásně..." zašeptal pateticky "že se mi už ani nechce válčit..." Smutně hleděl z okna a já zřetelně viděl, jak mu po modrých tvářích kanou slzy a že jeho ledově modré oči, které na mě ještě před chvíli sršely blesky, jsou teď strašlivě nešťastné. Podíval se na mě jako utrápené štěňátko a brada se mu roztřásla.
Měl jsem co dělat, abych nevybuchl smíchy, dostal jsem ho přesně tam , kde jsem ho chtěl mít a nepotřeboval jsem k tomu jakoukoliv zbraň. Neohrožený velitel celé svaté kosmické flotily zkouřený na prach u mě v kuchyni. Tohle mi prostě nikdy nikdo věřit nebude.
"Moje Tekánka mi vůbec nerozumí..." vzlyknul plačtivě a rukávem uniformy si utíral nos a slzy.
"Věříš mi, že se jí vůbec nedivím? Za tu dobu, co jsem měl čest tě poznat, mi její chování přijde naprosto přirozené" špitnul jsem chápavě, vyfouknul precizní kroužek a podal mu fajfku, ať si ještě trošku dá. Mocně si potáhnul a pokračoval v zoufalém litování sebe samého.
"Já myslel, že když bude mít vedle sebe velitele, že bude šťastná...." kňoural zoufale " ale ona ne... Ona se radši tahá s amatérským hercem z Kosmického divadla, já nechápu, co dělám, sakra, špatně??? Co chybí mně, že to hledá u něj?" Znovu si šluknul z dýmky a vrátil mi ji zpět.
"Zřejmě všechno..." odpověděl jsem za něj. Byl jsem docela překvapený, co z něj najednou vylezlo za trápení a taky to, že si sám sebou vlastně jistý vůbec není.
"Já ji nechci ztratit..." zavzlykal ještě smutněji a rty se mu zkroutily, jak se snažil udržet pláč v sobě , ale marně. Ledy povolily a rozbrečel se jako malé dítě. Zřejmě nebyl zvyklý dávat své pocity najevo, a mé magické bylinky ho zastihly naprosto nepřipraveného. Teď bylo na mě, abych ho přesvědčil a pokusil se ho odradit od našeho porobení.
"Když já ji mám tak rááád... Já bych pro ni udělal všechno..." kvílel zoufale a neustále si dlaněmi utíral neustávající proud slz, až jsem to nevydržel a dal mu kapesník. Hlučně se vysmrkal a podíval se na mě pohledem, ve kterém se zhmotnilo absolutní neštěstí. Ostré modré oči měl překrásně zarudlé a opuchlé.
"Ale, no tak, vzmuž se" konejšil jsem ho přátelsky " za to si přece můžeš sám, to bys mohl vědět..."
"Ale jak to mám napravit" vyrážel ze sebe mezi vzlyky.
"Zkus na ni být taky někdy trošku milej, řekni jí, že ji máš rád, že ji to sluší, pokud s ní mluvíš tak, jak jsi mluvil se mnou, divím se, že už dávno nezplodila potomstvo s někým jiným."
"Ale já jsem přece voják..." zakňoural teskně a lačně vysrknul celý hrnek čaje, jelikož už mu asi řádně sušilo. Zoufale jsem podíval na strop, blbější odpověď jsem opravdu nečekal.
"No a co, že jsi vojákem, to je nějaký důvod, abys zanedbával svou tekánku a choval se k ní jako k pěšákovi? Zamysli se nad sebou!!!" Bylo až udivující, jak rychle se naše role prohodily. teď jsem dával rozkazy a moudra já jemu.
"Přece musí vědět, že ji mám rád a že ji to sluší, kdyby to tak nebylo, oznámil bych jí to s naprostou upřímností." obhajoval se.
"To je ale špatně, kritizovat umí každý, ale chválit už ne. Můžeš mít moc, jakou chceš, ale pokud jí nebudeš dávat najevo svou náklonnost, stejně ti zdrhne s jiným... Tak to prostě je. A vždycky to tak bude..." Mimozemšťan složil hlavu na stůl a rozbrečel se znovu, až se mu modrým kovem vykládané výložky na ramenech otřásaly a začalo mi ho být líto, což bylo dost nebezpečné. Zatřásl jsem s ním a nalil mu ještě čaj.
"Přestaň brečet, na to už je teď pozdě, ale možná jsi na to přišel ještě včas. Budeš se muset změnit, jinak máš smůlu, přestaň se k ní chovat jako její velitel a uvidíš, že si toho zaručeně všimne. Stoprocentně bude v šoku...Nebo myslíš si, že je nadšená, že zrovna její Tekán vede dobyvačné války napříč celým vesmírem? Nebyla by radši, kdybys teď byl s ní? Nebo si snad myslíš, že ji stačí tvá vojenská čest, to snad ne?"
"Dřív jsem si to myslel, že ji ke štěstí postačí, že ten , kdo ji má rád, je neohroženým velitelem. Tak to stojí ve Vojenské vyvolenosti..."
"Na tu se vykašli. To, co ti do hlavy natloukli tví předci a vojenská vyvolenost budeš muset vypustit a pokusit se jít jinou CESTOU. Ty můžeš teď všechno změnit, pokud jsi hlavním velitelem , je ve tvé moci konečně ukončit boje a nechat chvíli kvést mír..." filozofoval jsem, až se ze mě kouřilo a doufal, že není přece jen tak hloupý, aby mé neoblomné argumenty nepochopil. Navíc jsem mu otevřel vrátka k vyššímu myšlenkovému poznání.
"Adolf Hitler, o kterém vy si myslíte, že pro nás konal blaho, byl jednou z největších zrůd historie naší planety, spolu se Stalinem a podobnými jedinci. Totalitní vláda není nikdy dobrá a po čase se stejně zhroutí, oba vůdci jsou dnes už po smrti a jejich učení je patří mezi zakázané a odstrašující případy. A nic dobrého jsme si z té doby nepřinesli, akorát jen děsivé vzpomínky a zmařené životy. Vy jste bytostem, které s vámi nesdílely vaši životní filozofii, jen surově sebrali životy, nebylo v tom nic laskavého ani dobrého, sprostě jste je zabili jen za to, že se vám odvážili říci ne! Vaše vojenské učení je jen nabádání k dalšímu vraždění a tohle přece nejde donekonečna, kdo bude ve vašem vesmíru žít a pěstovat jej, když všechny vyhladíte? Nakonec vyhladíte i sebe samotné!"
Koukal na mě užaslým pohledem. Viděl jsem , jak mu mysl, podpořená kvalitní medicínou pomalu zpracovává nová poznání a šokující zjištění.
"Nejde nikomu brát svobodu a nutit mu své názory, proti komu vlastně válčíte?"
"Proti úplně všem a všichni nás za to nenávidí, ale bojí se nás, jelikož naše zbraně jsou technologicky nejvyspělejší a armáda nejvycvičenější... Vlastně se teď všichni semkli proti nám..." řekl smutně a uslzenýma očima koukal do země.
"Všechno se dá napravit, ukonči boje, je to přece ve tvé moci a uvidíš sám, že váš vesmír bude mnohem spokojenější a bude zase volně dýchat." Chápavě zakýval hlavou a podíval se na mě už úplně jinýma očima.
"Já tu flotilu odvolám, mě už se do boje nechce, chci ležet se svou tekánkou na modré louce a poslouchat vítr... Zabíjení mě už přestává bavit... Už chci jen klid a mír a ticho..." Oči se mu najednou začaly klížit a hlava klesat, až bezvládně spadl ze židle na zem. Stálo mě dost sil než jsem ho odtáhnul aspoň ke vchodových dveřím. Spokojeně se přitom usmíval, třeba se mu konečně zdálo o míru a pokoji. Houknul jsem ze dveří na čtyřčlenné komando, které celou dobu stepovalo venku na zahradě.
"Hej, hoši, pojďte si pro velitele, my už jsme spolu domluvili..." Jeden z ozbrojených strážců a naštvaně šéfa popadnul pod pažema a táhnul ho do lodi.
"Velitel se zase ožral, kdo bude řídit zpátky???" volal na kolegy.
"A pánové, abych nezapomněl, velitel nařídil celou flotilu odvolat a ode dnešního dne pěstovat jen mír!" Strážce se na mě šokovaně podíval a v úleku svého ctěného šéfa pustil na zem s těžkým žuchnutím jako pytel.
"Auuuu" zaúpěl a omámeně se posadil.
"Jste v pořádku, pane veliteli?" zeptal se strážce vystrašeně a zoufale čekal, co přijde."
"Jsem a nezlobím se, odpouštím ti..." řekl sladce a pomalu se složil zpátky do trávy.
"teď už jenom lásku a mír..." vztahoval ruce k nebi a volal zpěvavým tónem. Strážci se na sebe šokovaně podívali, ale nevypadali, že by je to nějak znepokojovalo, naložili ho do raketoplánu a bleskovou rychlostí odletěli pryč, zpátky do svého vesmíru. Bál jsem se, jestli ho cestou rauš nepřejde a nezačne mít zase válečnické choutky, ale žádná invaze se prozatím nekonala, tak jsem si s úlevou oddechnul a šel spát.
Druhý den ráno mě probudilo tiché zaklepání na dveře. Z okna jsem spatřil na trávníku maličké vesmírné vozítko a na chvíli jsem upřímně dost vyděsil. Pomalu jsem otevřel dveře a s úlevným překvapením za nimi uviděl krásnou zelenookou mimozemšťanku s kytkou ve vlasech. Moc dobře jsem věděl, co ji ke mně přivádí a ke komu patří. Hezky se na mě usmála.
"Moc vám děkuji. Za mě, za mého, teď už klidného a přívětivého tekána a za vytoužený mír v našem vesmíru. Můžeme se vám nějak za tento dar nějak odvděčit?"
"Já nic nepotřebuju. Stačí mi to, co mám. Vážně, nic nechci..."
"A kouzelné rostlinky míru, máte je ještě?" zeptala se a nesměle se na mě znovu usmála. Ochotně jsem ji zabalil pořádný sáček a přidal plnou hrst semínek. Zbožně si je prohlížela v dlani a pak je pevně sevřela, aby neztratila jedno jediné.
"Co kdyby ho to najednou zase někdy popadlo..." Věděl jsem přesně, o čem mluví. Naposledy mi vyslala svůj krásný, zářivý úsměv, nasedla zpátky do svého malého vzdušného plavidla a zmizela v ranní obloze.
Já se pohodlně usadil na verandě, napěchoval si fajfku a pomaličku bafal první intergalaktickou dýmku míru ve vesmíru.
Přečteno 361x
Tipy 1
Poslední tipující: Wildhoney
Komentáře (0)