Romantika s princem

Romantika s princem

     Začal mi psát. Ani vlastně nevím, jak na mě získal kontakt. Ale to je jedno. Prostě mi psal, o všem, o sobě, o svých pocitech, tajných touhách. Musím se přiznat, že při některých - těch, co byly nějak spojený se mnou, jsem se červenala do noťasu . . .  Ach, bylo to tak romantický! Přesně jako v nějakým románu nebo filmu. To jsem vždycky brečela hned od začátku. Ano, ano, tak přesně tohle ta moje vyprahlá duše potřebovala. Naplnit. Naplnit tou jeho láskou až po okraj . . .

     Naše štěstí, které jsme si navzájem samozřejmě sdělovali úplně upřímně, bez zábran,   už nemohlo být větší . . . Tak jsme si rozuměli, jako bychom byli jedno tělo jedna duše! . . . No, teda vlastně bez toho těla. To jaksi chápete, to není ve virtuálním světě možný. Ale o to tělo tady samozřejmě vůbec nejde. Jde právě o tu duši . . .

      Ale nebudu zastírat, přitahoval mě i fyzicky. Byl to prostě chlap každým coulem. Vysoký, tmavovlasý, svalnatý a ty oči! Ach, ty oči měly v sobě skrytou takovou zvláštní jiskru. Jak tohle všechno vím? Přece mi poslal svoji fotku, to je jasný, ne? A já? No, tak já mu taky samozřejmě poslala svoji. Teda ona nebyla tak úplně moje, byla to fotka mojí sestřenice. Ale vlastně jsme si docela dost podobný. Jen ona je taková vyšší a já menší, má delší blonďatý vlasy, já mám krátký hnědý, jo a taky teda má modrý oči, já zelený. No, jak říkám, jsme si dost podobný.

     Tak jsme si takhle s Janem, jak se moje láska jmenuje, psali už měsíc, když se to stalo! Co? No, zkrátka zatoužil po mně tak nějak celkově. Víte, jak to myslím? Byla jsem v sedmým nebi! Ach, opravdu mě miluje! A zítra, už zítra mi přijede ten můj princ na bílým koni . . . Tak jsem mu  poslala pár drobných na vlak, zrovna nějak neměl.

      A tak říkám teda Lucce, to je ta moje sestřenice, hele, musíš pro mě něco udělat. A co jako? No, musíš ze mě udělat tebe, a to do zítřka! Cože?? Vytřeštila na mě ty svoje modrý oči. Ses zbláznila, ne? A přitom se zakuckala, jak právě přežvykovala čipsy. No, tak co jsem asi měla dělat? Musela jsem jí svěřit ty naše tajnosti s Janem.

     Fakt jsem se styděla, ale nedala jinak, než že jí musím říct úplně všecko všecinko! A samozřejmě, že chtěla vidět i jeho fotku. No tak co jsem asi měla dělat? Nakonec jsem ji teda s hrdostí ukázala. Ať vidí, že na mě letí pořádný chlapi! V tu chvíli přestala přežvykovat ty čipsy a zírala na tu fotku jako uhranutá. To koukáš, co! Neudržela jsem se pýchou. No, to fakt koukám. To je totiž ten herec. Co?? Teď jsem zase vytřeštila já ty svoje zelený. No, ten, teď si zrovna nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje, ale hrál, víš, v tom . . ., no, teď si zrovna nemůžu vzpomenout . . .

     Polykala jsem slzy. Ten hajzl, ten bídák! Jak mi to jen mohl udělat po tom všem! Bulela jsem Lucině do svetru, co jí tak slušel. Fakt, hnusák, nenechala mě v tom a přidala se na moji stranu, aby taky ne, dyť jsme jedna rodina.  Alespoň vidíš, jaký ty chlapi jsou! Vykašli se na něj a víš co, pustíme si nějakej krásnej romantickej film, ať se trochu odreagujem. Máš pravdu, máš ještě čipsy? utřela jsem si oči. Hned první záběr byl pohled na pláž u moře. Hlavní hrdina tam ležel jen tak, víte, jak to myslím, a když se otočil na kameru . . . popadla jsem bačkoru a praštila ho přes ten jeho vysmátej ksicht. Byl to on! Ničitel mý virtuální duše! . . .

     A co myslíte, že tam ten! druhej? Myslíte si, že přijel? Ne, nepřijel! Je to fakt hnusák, shodly jsme se s Luckou . . . Ach jo, a přitom to byla taková romantika . . .