Otec "na baterky" aneb my toho máme taky moc!

 

 

Otec „na baterky“

aneb my toho máme taky moc!

 

 

     Vždycky se všude píše o matkách! Jak toho mají všeho moc: děti, manžel, práce, domácnost atd atd. No, ale co my otcové! My jsme vosk? Například já! Makám od rána do večera, aby se ta moje rodina měla pokud možno skvěle nebo alespoň aby Terka měla čím nakrmit ty naše dvě holátka. A kolikrát žádný vděk! Jo, a to ještě o víkendu chodím na zahradu - zase makat! A co byste řekli? Žádný vděk! Už se nedivím ostatním chlapům, že začnou chodit ze zoufalství do hospody, aby tam s ostatními zoufalými chlapy probírali tu naši neradostnou situaci. My toho totiž máme taky moc, ale ženský to prostě nevidí. Ony nevidí, že kromě výše uvedených činností, musíme dále bezpodmínečně sledovat veškeré světové události, propady na burze, cyklóny na Fidži, politiku na Jamajce, a to nemluvím o těch problémech, které nastávají, když se Jágrovi nedaří!

 

     No, dobře, někdy taky ležíme na gauči a koukáme na fotbal, ale to jen proto, že je to fakt důležitý zápas. Občas taky jdeme s kamarádem ven, ale to jen proto, že má chudák doma trable a já jsem zrovna ten jedinej, kterej ho z toho marastu může vytáhnout. No, tak, to neudělejte! A pak vás budou žrát výčitky! Jednou za čas dáme taky fotbálek, ale to my děláme vlastně taky pro rodinu! Utužujeme si to svý podlomený zdraví, abychom ještě vydrželi dřít a pro koho asi? A snad nám nebudete vyčítat občas nějakou tu pánskou jízdu na horách! Člověk musí někdy vypadnout na ten zdravej vzduch, že jo. Utužujeme si takhle to svý . . . , jo, to už jsem tady vlastně napsal . . . No, zkrátka, všechno, co děláme, děláme jen z čistý lásky k našim ženám a dětem. To je snad jasný, ne?

 

     My muži nejsme žádný paka! My jsme dost schopný. Když totiž chceme, dokážeme divy! Náš rozhled je široký a náš tah na branku, když nám vo něco jde, je obdivuhodný.  Například se dokážeme postarat i o ty naše děti. Tak třeba je pohlídáme, když jdou ženský nakupovat a tak. A já protože nejsem žádnej ten otec „na baterky“, to dělám i dost často. Chci, aby děti viděly silnej mužskej prvek v rodině. Jo, je to nezbytný pro ten jejich vývoj. Proto jsem tuhle Terce nabídl, že vyzvednu naši malou Gábinku z kroužku, když byl Toník nějakej nachcípanej, tak aby ho nemusela tahat s sebou. Gábince je sedm, už začala letos chodit do školy, Tonda je ještě mrňous, je mu pět. Jo, to vám musím říct, che, některý chlapi si nejsou ani jistý, kolik těch dětí mají, natož aby měli přehled o jejich věku! Tak tohle teda vážně nechápu! No, to jsou právě ti otcové „na baterky“!

 

     Takže žádný zle. Gabču vyzvednu, řekl jsem svý ženě rozhodně a bylo vidět, že jsem zabodoval! Jak jsem to poznal? No, hodila na mě ty svoje laní oči a řekla mi: Tak jo, Péťo. Jel jsem autem, jednak mrzlo, až praštělo a jednak byl kroužek až v centru. V pohodě jsem stíhal, kroužek končil v šest. Ve třičtvrtě už jsem stepoval před budovou. Bylo šest pět, šest deset – holka nikde. Lekl jsem se. Snad mi v té tmě někde neproklouzla? Blbost  - celou dobu stojím dva metry od dveří a ona taky ví, že nikam sama nesmí. Takže kdyby náhodou skončili dřív, stála by tady jako to tvrdý Y - jako teď já - a čekala. Bylo čtvrt na sedm. Znervózněl jsem a rázně vešel do budovy. Ani v hale nebyla! Nemohl jsem si vzpomenout, kde přesně ten kroužek mají. Podle informační cedule jsem ale našel sekretariát. Když jsem na tu sekretářku vybafl, že chci dítě, vypadala dost vyděšeně. Samozřejmě svoje, dodal jsem, aby mě snad neměla za nějakýho úchyla! 

 

     Ale pane Nováku, blekotala ta slečna, balet je dole v přízemí, ale Gábinku tam určitě nenajdete. O to se neboj, nejsem žádný pako, děvče, pomyslel jsem si v duchu. Opravdu tam už nebude, mlela si dál svou. To by tam totiž musela čekat už od minulé středy. Cože, proč od minulé středy? Vytřeštil jsem na ni oči. Někdo z nás dvou je tady blázen! No, protože ten balet má vaše dcera každou středu.  Co? Co je dneska za den?, vypadlo ze mě. Dnes je pondělí, odpověděla sekretářka způsobně, a bylo vidět, že pokud do této chvíle měla trochu pochyby o mém duševním zdraví, tak teď už žádné pochyby nemá . . . Skvělý zážitek, který jsem jí právě poskytl, bude natuty rozebírat s kolegyněmi a hodně se u toho nasmějou. Ale to mi bylo v téhle chvíli upřímně jedno. Zásadní otázkou teď bylo - kde je moje dítě???

 

     Vypotácel jsem se z kanceláře a zmáčkl číslo na svoji ženu. Čekal jsem všechno - křik, pláč, výčitky - . . . prostě všechno jen ne - tohle! V mobilu bylo po té, co jsem jí řekl, že Gabču nemám a že se chci jenom zeptat, kde je? - ohromené ticho. Že tam Terka je, jsem poznal podle toho, že do mobilu dejchala.  Dejchala, ale pravděpodobně nebyla schopná vydat jiný zvuk. V tom nejhorším tísnivém momentu . . .  - mi v mobilu chcípla baterka! Hrůzou mi na hlavě vstaly všechny mé zbylé vlasy! Po dnešku mi možná vypadnou i ty, pokud mi je ovšem ještě dřív rozzuřená Terka sama nevyškube! Ony jinak jsou ženy něžné víly lehounce švitořící, klopíc ty svoje laní oči. Hlavně když od nás něco potřebují, to si teda musíme přiznat, že jo. Zkuste jim ale šáhnout na jejich mláďata – v mžiku se změní v líté lvice, které vás v příštím okamžiku rozsápou na kousky, aniž budete mít čas uvědomit si, že váš život je u konce! Tak tohle mne čeká! Jsem pako . . .

 

     Jediná věc, která by tohle mohla změnit, je přinést jí Gabču na zlatém podnose, samozřejmě celou a neporušenou, a to hned, než zmobilizuje všechny policejní jednotky v okrese. Mysli, člověče, mysli!, tloukl jsem hlavou o dveře budovy, ve které se moje dcera, jak už jsem věděl, nemohla nacházet, protože nebyla středa! Takže dneska - v pondělí bude zřejmě v jiném kroužku. Logika mi vždycky šla. Otázka zněla: ve kterém? U nás totiž děti vzděláváme, jak se dá, a to v různých směrech. Tedy vím, že děti chodí na balet - Gabča, flétnu - Gabča i Tonda, fotbal - Tonda, pak je tam nějaké další tancování - tak to je zřejmě taky Gabča, a nějaké jazykové kroužky. Zaboha jsem si nemohl vzpomenout, na jaké? Angličtina, němčina? Najednou mi to v hlavě blesklo! Jo, to by mohlo být! Sakra, kde může být ta jazykovka? Jo, v takový malý zapadlý uličce, vzpomněl jsem si na Terčina slova, jak mi onehdá líčila, že je to tam akorát pro strach! Vyletěl jsem jako raketa!

 

     Bylo půl sedmé a osm a půl minuty, když jsem se přiřítil do tý malý zapadlý uličky. Cestou jsem se modlil, ač jsem to do toho okamžiku nikdy nezkoušel. Bože, bude tam, bude tam a nebude zmrzlá!!!  Nikde nikdo. Mráz jako na Sibiři a tma jako v ranci. Tak to je konec! Pokoušel se o mě infarkt. V hlavě mi běžela přesně jako v nějakým příšerným filmu jedna strašnější scéna za druhou, z nichž ta míň strašná byl únos dítěte mafií a požadavek na výkupné. Jasně, že dám všechno, co mám. Vemte si prachy, vemte si auto, vemte si psa, vemte si . . . Zničehožnic se pomalu otevřela velká těžká vrata a za nimi stála . . . – moje malá rozkošná holčička - celá a neporušená! Ahoj tati, pípla, vono bylo dost zima a tma, tak tady čekám vevnitř, nevadí? Myslím, že byla docela překvapená a já ostatně taky, kolik otcovské lásky jsem byl schopen vyjádřit v těch pár minutách! Ano, bylo jich jen pár, protože jsme museli spěchat! Doma mě čekal náročný pohovor s možná už šílenou manželkou a dost možná, že už mám i kufry před bytem . . .

 

     Před bytem žádné kufry nebyly. Uvnitř byl klid. Tonda už spal a Terka, když nám otevřela, tak nemohla přes slzy ani mluvit, natož na mě řvát. Týden jsme měli tichou domácnost. Už se zdálo, že s „Péťou“ je navždy konec, ale nakonec mě moje žena vzala takříkajíc na milost. Dokonce jsem minulý čtvrtek dostal druhou šanci, vyzvedával jsem naše ratolesti z flétny! Jinak na tom všem „vydělala“ Gabča, protože dostala konečně mobil, o který můrovala už dlouho. Je to totiž otázka života a smrti!, když je jejich otec „na baterky“, jak mi pak Terka druhý den po tom průšvihu vmetla do tváře! Víte, my toho máme taky moc, nemyslete si! Makáme od rána do večera, aby se ta naše rodina měla pokud možno skvěle, a tak se prostě někdy může přihodit, že se chováme jako paka, zvlášť když se vyostří nějaká ta politická situace nebo hrozí povodně anebo - když Jágr ne a ne dát ten gól! . . .