Důvěra

Důvěra

     Všechno je to o důvěře. Jak jsem poprvé v mobilu slyšela jeho měkký sametově zbarvený hlas, věděla jsem, že je to ON! Zkrátka jsem mu věřila od první chvíle . . . To je vážně hezký, přerušila mě Klárka. Klárka je moje nejlepší kamarádka. Tak v čem je teda problém, Věri? Jmenuju se totiž Věra. No, už se mi pak neozval . . . Hm, asi to nebyl ten pravý, na to Klárka. Ne, musela jsem ho bránit, určitě je to ON, cítím to . . . Klárka si povzdechla, když s tebou je to, Věri, někdy těžký. Ty každýmu strašně věříš, a to není dobrý. Teď jsem zase pro změnu povzdechla já. Já vím, jsem taková, nemůžu za to . . . Jasně že ne, konejšila mě. Jsi takový zlatíčko! Jo, to on mi říkal taky, dokonce několikrát . . . , a rozzářily se mi oči, když jsem si na to vzpomněla. Ach jo, proč zrovna já musím mít smůlu . . . a utřela jsem si slzu u pravýho oka . . .

     Chvíli jsme s Klárkou jen tak mlčely. Nakonec to byla ona, kdo to mlčení prolomil. A co budeš teda dělat? Já vážně nevím, upřímně jsem se přiznala. Klárka na mě úpěnlivě pohlédla. Prosím tě, Věri, víš, že to s tebou myslím dobře. Jasně, vyhrkla jsem, Klári, o tom přece vůbec nepochybuju! Tak mě, prosím, poslechni a najdi si, ale rychle, někoho jinýho. Když já nevím . . . Ne,  už dost, ty se prostě musíš smířit s tím, že to je nějakej nespolehlivej mizera, kterej všem nešťastnejm ženskejm jen slibuje hory doly a skutek utek! Ach jo, už to tak vypadá, že jsem, já hloupá, naletěla, že dal asi přednost nějaký jiný, viď? Přeeesně! Oddechla si Klárka. Máš pravdu, pro jedno kvítí . . . a utřela jsem si slzu u levýho oka. Tak ukaž, jaký jsou tam další opraváři? Přece nebudu prát na valše . . .