Promiň, miláčku

Promiň, miláčku

     Už když jsem se ráno podívala do zrcadla, tušila jsem, že to dneska nebude dobrý. Vrásky byly zase hlubší, má roztomilá celulitida už nebyla tak roztomilá. Naopak. A umyvadlo zase někdo neopláchl po holení! A fůj, ty odporný fleky po železe. Vždyť jsem to nedávno čistila! Cestou do kuchyně jsem si všimla věcí, co tam neměly co dělat. A samozřejmě na stole drobky!

     Nebudu ani popisovat ten dřez! Zničeně jsem dosedla na židli a přepadl mě pocit marnosti mého žití. Ne, nikdy nemůžu zvítězit! Pocit marnosti se přeměnil v pocit něčeho vlhkého na mém kotníku. To jak ho olizoval náš pes. Proboha, ten je ale tlustej. Proč ho všichni, sakra, tak cpou, dyť to není vůbec zdravý!

     V kuchyni se objevil můj životní partner, co je mým životním partnerem už delší řádku let, jak jsem si právě teď uvědomila při pohledu na jeho bříško, které se mi už taky nezdálo tak roztomilé jako včera. Zamračila jsem se na něj i na celý svět. Co je? Zeptal se nechápavě. Vždyť tam svítí sluníčko!

     Ani jsem si nevšimla, ucedila jsem skrz zuby. No, bodejť, že sis nevšimla. Moment, a přiblížil se těsně ke mně. Bože, že by ranní polibek?! Promiň, miláčku, a sundal mi brýle, co nosím, abych dobře viděla na blízko. Stal se zázrak! Drobky na stole v tu chvíli zmizely, dřez vypadal obstojně a pes i bříško mého životního partnera se zmenšili. Slunce vysvitlo . . .