Razítko

Jednou za tři měsíce si beru speciální volno z práce tak, abych mohl v tomto čase, obtěžkán papíry od úřadů, provozovat takzvanou obíhačku a to zcela bez nároku na honorář, protože jsem tomu tak ze zákona povinnen. Přenáším proto různá potvrzení a čestná prohlašní o tom co dělám a co nedělám a hlavně za kolik.

Úřady pak zkoumají, jestli platím dostatečně vysoké častky za jejich péči o mne. Tomuto dni říkám pohádka “ o kohoutkovi a slepičce”.

Kdo podniká, ví o čem mluvím. Jít pro formulář, vyplnit ho hůlkovým písmem, pak si někde jinde vyprosit razítko, odnést formulář a tam dostat vynadáno, že razítko není správné. Pak se vrátit zpět a šetrně vysvětlit úředníkovi, že vaší vinou to razítko zhranatělo a vy nutně potřebujete to kulaté...

A v tom (bože smiluj se), je zrovna 11,00 hodin a úřednice vám řekne: “přijďte ve dvě, teď máme polední pauzu.”

“Paní prosím, to bude jen chvilička” zakňučím a hypnotizuji stojánek s asi tak osmi razítky. Ale paní si už dává šátek kolem krku a zamítavě vrtí hlavou.

“Já to potřebuji teď, ve dvě hodiny mají pauzu na tom druhém úřadě!”

Mlčky ukáže na cedulku, kde je napsáno: Přestávka na oběd od 11,00-12,00 a skoro mateřsky dodá: “Víte, mladý muži, nejde o toho štempla, ale my musíme spolu sepsat protokol o tom, že jsem vám ho dala a vy podepsat poučení, že jste si vědom, jaké postihy vás čekají, pokud se budete na úřadě chovat nevhodně a to zabere tak dvacet minut.”

“Ale...prosím..., to už jsem vám přece podepsal před hodinou, když jste mi dávala to špatné razítko!”

Při těchto slovech náhle strnula při oblékání kabátku a já jsem zaváhal zda nechce, abych dokázal, že jsem gentleman a pomohl jí do rukávů. Ne, pochopil jsem z jejího pohledu.

“Prosíím? Co jste to říkal?” řekla ostře a pověsila svůj kabátec zpět na věšák.

“Ne, ja, ja, já jenom jak předtim...jak jsem si vás asi špatně požil, ne položil a spletl si vás nás..., ale ten protokol už jsem fakt dnes jednou podepsal.” zoufale jsem blekotal.

Paní si sedla zpět na židli a z jejího pohledu jsem pochopil, že ji někde v restauraci chladne řízek a kolegové ji začali pomlouvat, protože tam není včas. A kvůli mě!

“No tak výborně! Už teď vám můžu mladý muži dát pokutu pět tisíc, máte je u sebe? Nebo chcete do správního řízení i s náklady?”

“Ne, ne, jen si skočím do bankomatu a hned se vrátím...” improvizoval jsem a přemýšlel jak zmizím, ale pak jsem si uvědomil, jak lehounce mě tento úřad najde a ani nemusí použít policii. Stačí obsílka na adresu trvalého bydliště, pak pokuta padesát tisíc a až pak přijde ta policie, ale to už bude skoro na vazbu.

“Já už to razítko nepotřebuji a omlouvám se moc!” vyhrkl jsem společně se slzami v očích a chtěl jsem odejít, ale paní úřednice zvedla ruku nad tlačítko s nápisem”ochranka”.

“Tak to prrr. Teď jsem kvůli vám přišla o oběd, na pokutu nemáte, tak co s vámi? Ukažte ten papír, ať se na to podívám.” pravila blahoskloně a natáhla ke mě svou modrobílou ruku s dlouhými růžovými nehty.

“No, tak to razítko je úplně v pořádku. Otýlie Mastná... já ji tam zavolám a vysvětlím ji to. Za to mě ale odvezete na oběd!”

Lačně jsem přikývl hlavou, protože to vypadalo, že je mi osud náhle milostivě nakloněn.

“Ahoj Otýlie, tady Růžena... No Růžena Chlupatá z finančáku přece! Já vím, že se chystáš na oběd. Odpoledne ti tam pošlu takovýho fešáka s potvrzením, tak to od něho vem ju? Co? Jo ten časopis, ten ti taky po něm pošlu. Co? Ať přijde až na půl třetí, že musíš ještě ke kadeřnici? Jasan. Pozdějc taky ne, protože končíš dneska dřív. Neboj...a jak se má ten tvůj novej Robert.....”

Následoval dlouhý rozhovor, přičemž Růžena chodila po místnosti sem a tam, jako to dělají ředitelé, když diktují dopisy a párkrát se dlouze zahleděla z okna.

Pokorně jsem seděl na židli a prohlížel si zdi kanceláře. V hlavě mi bůhví proč zněla písnička “Ktož sú boží bojovníci” a nemohl jsem se ji zbavit. Během čekání jsem si všiml, že jediná kamera umístěná v místnosti míří na vchodové dveře. A stůl, od kterého Růžena rozhoduje o osudech občanů není v záběru. No bodejť, to by ještě chybělo, aby si ochranka přehrávala po nocích její videa.

V těchto celkem neškodných úvahách, mě občas vyrušil úlek, když můj bloudivý pohled čas od času spočinul na desce stolu, kde se na kovovém stojánku spokojeně kývala dřevěná razítka, která asi často sdílela společný černomodrý polštářek s nápisem Koh-i-noor.

Silou vůle jsem se přemáhal nemyslet na jejich romantickou krásu a odvracel jsem vždy rychle zrak do jiných koutů kanceláře.

“Tak tohle odneste paní Mastné na odbor sociáního zabezpečení dveře číslo 27!” pravila úřednice už zase rázně a položila z výšky tlusté desky na stůl až mě ovál průvan, který mě probudil z letargie.

“Přesně ve 14,30,” a dodala: “máte to všechno?”

“A, a, ano.” odvětil jsem zaskočeně, strkaje tlusté desky obsahující můj potvrzovací list do igelitky. V lehké předklonu jsem vycouval ze dveří a zatím co ona jen nevěřícně kroutila hlavou. Na chodbě jsem přidal do kroku, aby po mě ještě nechtěla splnit slib odvézt ji na oběd.

Venku mě ovál pocit svobody a když jsem pak zahnul za roh, zamyslel jsem se, jestli opravdu mám všechno. Pohled do roztažené igelitky mě však uklidnil. Vedle desek s časopisy se krčila krásná dřevěná razítka, různých tvarů a velikostí. Radostně jsem se zastyděl, za to co jsem to provedl a písnička "Ktož sú boží bojovníci" v mé hlavě utichla.

Rozhlédl jsem se nenápadně kolem a tiše zašeptal směrem k igelitce: ”Vydržte holky, doma si vás zase srovnám do stojánku a polštářek vám oživým čerstvou razítkovou barvou.”