Zub, který dávno nemám

„Na pokousání jídla stále dost,“ napadlo mě během počítání zbývajících zubů. Jela jsem od zubaře a byla tak trochu rozmrzelá. No, lidé asi po návštěvě zubaře obvykle nebývají nejšťastnější, zvlášť, když jim operuje osmičky. Já měla však extra důvod: Než jsem si v ordinaci stačila o vytržený zub říct, sestra ho vyhodila do odpadků.
V metru jsem pravděpodobně děsila své spolucestující. Tedy alespoň myslím, já bych vyděšená byla sedět vedle mě taková osoba. Ústa jsem měla vycpaná krvavým kapesníkem a tekly mi z nich pravděpodobně sliny, protože jsem umrtvenou tvář nedokázala ovládat.
Při pomyšlení na jídlo jsem dostala hlad, a při pomyšlení na hlad jsem zkroutila obličej v bolestné lítosti z toho, že se ještě tři dny pořádně nenajím. Tato psychická bolest přetrvávala do pozdního odpoledne, kdy ji vystřídala fyzická, a to jakmile přestala působit anestezie.
Postěžovala jsem si několika lidem na Facebooku se svým utrpením, což zahrnovalo přehnanou sebelítost, egoistické vychválení mého (ačkoli nepovedeného) kuřecího vývaru a plány o tom, jak si ráno naleju na ovesnou kaši nepodařený jahodový pudink-džus. Zapila jsem prášek na bolest, přičemž jsem si polovinu skleničky vylila do postele. Zbytek jsem do ní vyklopila kolem půl druhé ráno, když mě bolest donutila vzít si další léky.
Následoval pátek a již zmíněná ovesná kaše s pudinkem. Polehávala jsem a čekala zoufale na odpoledne, až mi přijde náladu zlepšit přítelkyně. No dobře, nevydržela jsem ležet ani deset minut, vylepšila jsem svůj vývar ze včerejška, vytvořila pokus o omáčku a uvařila rýži. Můj zub nad kašovitou formou pokrmu možná zajásal, ovšem nebyla sem si jistá, zda bude to pro Pšendu převařená rýže vhodnou odměnou za odpoledne s ukňučeným marodem. Došla jsem proto do obchodu alespoň pro čokoládu.
Pšenda byla z obědu nadšena, budu doufat, že upřímně a nejen proto, aby mi zvedla už tak vysoké ego. Nedokázala však pochopit mou šikovnost, když jsem si čokoládou rozrazila dlaň. (Takhle napsané to vážně zní dost neuvěřitelně.)
Den pokračoval klidně, tedy až na několik nehod, kdy mi má šikovná přítelkyně dala loktem či kolenem do brady. Vždy jsem reagovala přehnaně a měla plno stížností o tom, že se trefila přímo do bolavého zubu. Utišil mě pokaždé až fakt, že mě zub nemůže bolet, když už ho v puse nemám.
Před spaním jsem kňučela jako štěně a neuklidnila mě ani informace o tom, že je z toho má drahá polovička nadržená.
Ráno už bylo jasnější. Pšenda mi donesla kafe a jogurt, já se zaradovala, že s takovým jídelníčkem jistě zhubnu. O dvě hodiny později jsem seděla v kuchyni, dojídala talíř ovesné kaše s banánem a ukusovala z toustu, který ovšem nebyl určen mně. To, že mě bolí zub, který ani nemám, neznamená, že poruším naší tradici „sežer mi snídani.“
Den jsem strávila v posteli. Pšenda odjela za babičkou a technika se proti mně spikla. Došly mi data a nabíječka k notebooku odmítala nabíjet. Rezignovaně jsem asi na deset minut usnula. Večer se má drahá opět vrátila. S taškou plnou dobrot.
Vynadala mi, že „neumím být nemocná,“ uložila mě do postele a připravila tu nejlepší (a rozhodně nejzdravější) večeři. Jahodovým a mandarinkovým kompotem s čokoládou jsme oslavily půl roku našeho vztahu. Před spaním jsem navzdory tomu (nebo snad právě pro to?) opět kňourala, jak mě rána bolí.
V neděli jsme strávily dopoledne sledováním seriálu. Opět proběhl pokus o jogurtovou snídani a opět byl zahnán, tentokrát popcornovou revolucí.
Slzy mi do očí vehnal souboj s třiceticentimetrovým pravítkem. Jenom mně totiž může jeho zlomený ostrý konec spadnout na bosou nohu tak šikovně, že mi rozřízne malíček do krve.
Po vývarovém obědě jsme se rozhodly využít krásného počasí a jít se projít. Rozhodně to totiž bylo slunce (a ne ten sex) co mi dodalo energii k procházce. Když po mně Pšenda hodila ponožku, začala jsem se radovat: „Pán dal Dobbymu ponožku, Dobby je volný.“ Její bosá noha ve vzduchu a panovačný výraz mi však jasně naznačily, že je to přesně naopak a tak jsem otrocky sebrala oblečení ze země a svou milovanou obula.
Jelikož má Pšenda úchylku na chození bez bot, byla to, jak jsem zjistila, zbytečná práce. Lidé se za námi otáčeli chvílemi dost divně. V kontrastu s těmi, kteří ještě neodložili zimní čepici jsme skutečně působili trochu komicky, já však umírala vedrem i v mikině. Po půlce cesty jsem se k bosému nápadu přidala. Moje zhýčkané nohy na kamíncích trpěly a chůzi bych chvílemi přirovnala opilému důchodci na vysokých podpatcích.
Došly jsme víceméně v pořádku k Pšendě domů. Jako by už moje nohy netrpěly dost, ucítila jsem bodavou bolest v palci, jakmile jsem si nasadila pantofle. „Ty máš vážně smůlu,“ prohlásila Pšenda, když vytahovala z bačkory jehlu. „Spíš štěstí, že se mi nezabodla do nohy celá,“ zasmála jsem se v odpověď.
„Nemáš gumičku?“ zeptala se a já jí s ochotou nabídla tu svou. Často o sobě tvrdím, že vypadám jako kretén s rozpuštěnými vlasy. Asi právě to bylo iniciativou pro její následující větu: „A nebude ti vadit, že budeš vypadat jako kretén?“
Než si stihla uvědomit, co řekla, já se naoko urazila. To jsem si ovšem mohla odpustit. „Mám si před tebou kleknout, aby si mi to prominula?“ zeptala se a než jsem stihla zareagovat, padla mi kolenama na prsty u bosích nohou. K mé velké radosti trefila obě nohy dokonale.
Tak teď nevím, jestli se mě víc dotknul ten „kretén,“ nebo ten zlomenej nehet,“ zabrečela jsem a sama jsem nevěděla, jestli víc slzím smíchy nebo bolestí.
Následovala hodinová operace, když jsem bojovala proti přítomnosti kysličníku v mojí puse. „To pálí,“ ječela jsem.
„Ale pomůže to,“ snažila se mě uklidnit.
Za odměnu jsem si pak směla dát velký kus čokoládového dortu.
„Už tě ani ten zub nebolí, co?“ pozvedla obočí.
„Ale jo, ale...“ zarazila sem se.
„Ale ten dort je moc dobrej, viď?“
Pokývala jsem hlavou. „Jo. A taky mě přece nemůže bolet zub, kterej dávno nemám.“