Zvířecí duo

Každý máme v dětství nějaké romantické představy o životě a sny o své budoucnosti a ani netušíme, jak budeme postupem let pomalu slevovat ze svých ideálů a přizpůsobovat se novým skutečnostem. Ať už chceme nebo ne, protože osud nás tlačí tam, kam máme předpovězeno...

Když jsem chodil asi tak do páté třídy v novém bydlišti, poznal jsem svého kamaráda na život a na smrt Rosťu Rybu. Od té doby jsme byli oba nerozlučná dvojka. Já Péťa Vydra, alias Olda Šetrný a Rosťa Ryba jak jinak než Vinetou-rudý gentleman.

Ve škole se nám pro naše zvířecí jména děti vysmívaly, ale nám to nevadilo, protože jsme spolu kuli pykle, postavili tajný bunkr zvaný Vigvam a terénovali souboje v přilehlém lesíku.

Rozestavěné sídliště bylo pro nás rájem právě pro absenci chodníků a jílovité zkratky přes budoucí trávníky byly pro nás po dešti ideální lyžařské sjezdovky. V zimě jsme chodili domů za tmy, obaleni sněhem a v létě také za tmy, ale obaleni bahnem.

Tenkrát to bylo tak, že když se setmělo a pouliční lampy začly poblikávat, otvíraly se okna v různých patrech domů a z nich se ozývaly zpěvné hlasy maminek, které nás děti volaly na večeři nebo večerníček. Mělo to svoje kouzlo a protože ještě nebyly mobily, esemesky neexistovaly. Málokdy bylo z volání cítit strach nebo rozčilení. Nezávislý pozorovatel (třeba z jiné planety), by mohl tento jev nazvat jako „lákání mláďat do hnízda“.

Horší to bylo po zazvonění u dveří, tam už to z očí do očí nevypadalo lákavě, když matky viděly tu spoušť co za chvíli vkročí na jejich vytepovaný koberec v předsíni. Ale nakonec vše vždy dobře dopadlo, jen jsem si musel drhnout tenisky ve vaně a horká hnědá lázeň odtékala až zbělela a já jsem věděl, že pro dnes je mi odpuštěno...

Jen táta se ještě pouze symbolicky zeptal, kdy se budu dnes učit, když jsem tak coural a já také symbolicky odpověděl, že zítra určitě.

Se slovy:“ Dobrou tati, dobrou mami“ jsem po dvou rychlých pusách rodičům utíkal do svého pokojíčku a zalezl pod chladivou deku, abych mohl v klidu přemýšlet o vylepšení našeho Vigvamu tak dlouho, až jsem usnul spánkem spravedlivých bojovníků.

Celý druhý stupeň základky byl Rosťa můj nejlepší kamarád a i když jsme oba dva měli další kamarády, nikdo se do našeho Vigvamu nedostal. Přísahali jsme si věrnost a stvrdili ji tím, že jsme si střepem od rozbité láhve zlehka řízli do zápěstí a pak spojili své paže od bahna s kapkami krve navzájem.

Samozřejmě že jsme i s Rosťou měli neshody. Například, když jsme si po vánocích vyrobili z vyhozených stromečků kordy a šermovali. Stále jsme se nemohli dohodnout na tom kdo bude D´artanan a kdo Aramis. Ale to nevadí důležité je to, že podle nás si všechny děti na sídlišti začali vyrábět také kordy ze vyhozených stromků a žádaly často o naše hodnocení... Stalo se to, že jsme se jako „zvířecí duo“ stali jedineční.

Nikdo se nám od té doby ve škole nesmál a byli jsme dohromady uznávaná firma, která má vlastní Vigvam na neznámém místě plný zvláštních, tajných a možná i děsivých věcí...

Dokonce i učitelé nám tak trochu skrytě fandili, protože jsme s učením neměli žádné potíže.

Táta se zeptal:“Kdy se už budeš konečně učit?“

a já na to: “Zítra už určitě!“.

Ráno mě učitel vyvolal z látky a řekl: „Za jedna, vidím že ses včera učil..!“ a já se jen skromě začervenal.

Skoro to vypadá na genialitu, ale není to tak. To jenom naše televize měla pouze dva kanály a pořady běžely bez reklam. Můj mozek tedy uložil předcházející den bez výpadků. Dokonce jsem si podrobně pamatoval i své návrhy na vylepšení Vigvamu...

A nyní vám velice rád vám povím, jak jsme jezdili s Rosťou na indiánském koni Old Satterhanda...

Samozřejmě, že nám při našich dobrodružných hrách koně velice chyběli. Však co je to za Vinetua, který chodí všude pěšky! A já jako Olda Šetrný jsem teprve trpěl!

Podle historických záznamů, jsem měl vlastnit vysoce inteligentního hřebce, který mě vždy na písknutí vysekal z jakéhokoli průšvihu.

Smutně jsme bloumali mezi paneláky a doufali, že právě za dalším rohem budou stát dva plnokrevníci přivázaní u klepadla na koberce a my se vyšvihneme do jejich sedel.

Všude pusto a prázdno, jen maminky s kočárky a přísné dámy s psíky, které bychom si i rádi osedlali, jen kdyby jejich paničky nebyly zrovna přítomny. Až tak jsme byli zoufalí...

Navrhoval jsem zajít do sklepa pro kola a pojmenovat je po našich koních, Ríh a Hatátitlá a pak už jen zběsile jezdit, až nám budou vlát vlasy jako ve filmu, ale Rosťa neměl pro tuto improvizaci pochopení. Myslel jsem to dobře pro něho, protože mě, jako Old Shatterhandovi by vlasy samozřemě nevlály.

Tento hrdina měl totiž obrovské kouty ve vlasech a zbytek porostu dokonale nagelovaný. Snad aby se mu tam lépe odrážely kulky nebo co. Nevím, ale důležité je to, že mě to fascinovalo tak, že jsem vždy po koupání hleděl do zracadla a česaje se, jsem v duchu zoufal nad svoji bujnou kšticí.

Jednou mě takto zastihla matka, která se chodila dívat, jestli jsem se neutopil ve vaně a já si ve svém věku zakryl omylem hlavu, aby neviděla to, že nemám žádné kouty! Smála se a vysvětlila mi, že se brzy koutů dočkám, ale pak už rád nebudu.

Kromě tohoto znaku, jsem také obdivoval u svého hrdiny to, jak se mu vždy krabatila kůže na krku, když vášnivěl líbal Rybanu. Tohoto jevu jsem taky nemohl dosáhnout a moc jsem se tím trápil. Přisuzoval jsem svůj neúspěch tomu, že mi chybí právě Rybana, nebo alespoň nějaká jí podobná dívenka, na které bych mohl trénovat tento žádoucí efekt.

Toto byly tenkrát moje sny a ideály a musím říct, že se mi dnes už i splnily. A také se splnila předpověď mé mámy o tom, že pak už rád nebudu.

Jednoho dne přišel Rosťa s revolučním nápadem. Jelikož pravé koně asi neseženeme, můžeme používat koně virtuální...

Tenkrát mi moc dlouho musel vysvětlovat jak to myslí a to slovo „virtuální“ asi ani nepoužil, protože jsme se nacházeli v době, kdy se „narodily" první mikroprocesorové počítače a to ještě jen v Americe. V Evropě bylo ticho po pěšině a výpočetní technika se ubírala cestou děrovaných štítků.

Vysvětlil mi to ale dobře. Prý stačí koně jen předstírat a pak na něm jet jako na opravdovém. V praxi to znamenalo naskočit na neexistujícího koně a pak bokem cválat kupředu a jednou rukou ve výši očí držet pevně pomyslnou uzdu. Druhou rukou můžeme koně pobízet plácáním se do zadnice což zvýší pocit interaktivity a cval se stane rychlejší.

Koukal jsem na něj jako na blázna, ale jen do té doby, než mě donutil si to vyzkoušet.

Bezbřehá dětská fantazie dokázala své. Najednou jsme oba měli ty nejlepší koně na světě. Jezdili jsme po celém sídlišti a naše koně dokonce i ržáli a frkali.

Nakonec to Rosťa ještě završil bojovnými výkřiky kmene Apačů a každý návrat na stanoviště doprovodil výkřikem:“ Hatátilá nosím pytla!“ I já jsem toto křičel a lidé naše koně i viděli, protože uctivě uhýbali stranou. Stejně tak, jako když přijede pojízdná prodejna, nebo stěhovací vůz s novými nájemníky.

Byly to nekonečné jízdy plné smíchu, tak že jsme zapoměli na své role a nazývali se navzájem rudými bratry, ale ani to nebylo od věci, protože jsme byli cváláním tak znaveni a zpoceni do ruda, jako praví indiáni.

Dnes už na takového koně asi nenaskočím. Jedině v počítačové hře teď mohu zažít to, co mi bylo dovoleno v dětství.