Traktor

Bydlíme na vesnici a jezdíme pracovat do města. Konkrétně to máme tak, že ráno asi kolem šesté opustíme obec pomocí automobilu a vracíme se zpět zase kolem šesté, respektivě osmnácté hodiny večer a pokud se vyhneme traktoru zaparkovanému u hospody, tak máme vyhráno a můžeme si pustit v televizi večerní zprávy.

 

Někdy to ale není možné a pak musím, ač nerad, zajít do místní hospody a vyhledat svého souseda Karla a poprosit ho aby ten traktor zahodil do škarpy.

Fakt mu to takhle doopravdy musím říct: "zahoď to do škarpy!" , protože jedině to ho donutí mi vyhovět.

 

Kráčím uličkou ke dveřím místní restaurace a slyším směsici rozhovorů místních občanů, už samozřejmě ve vzrušeném duchu, občas se mísící s cinkáním půlitrů.

S bázní beru za kliku a vstupuji do prostoru, kde pravděpodobně vybuchla dýmovnice, ale nikdo si toho ještě nevšimnul.

 

"Ahoj a dobrý den" povím obojetně, protože jsem se ještě nerozkoukal, vlastně nevím komu tady tykám a komu ne. Za ta léta co zde bydlím, si tykám snad už s každým, ale pouze na našich zahrádkách, teď a na tomto místě si tím najednou nejsem tak jistý...

 

Reakce na můj vstup do hospody mě pokaždé totálně znejistí, protože nastane asi minutové ticho, které oživuje pouze vrkot lednic. Pak přikvačí číšník Milan se slovy:" Péťo, mě ňák zlobí intertnet, nepodíváš se mi na to?"

Žádné:" Co si dáš a vítej do naši pařby". Rozhlížím se po přítomných lidech a hledám známou tvář usměvaváho traktoristy a pak si na chvíli sednu k volnému stolu, protože se bojím, že stáním bych mohl někoho naštvat a objednám si limonádu, čímž se shodím úplně.

 

"Hledám Karla" zašeptám, když se ke mě hospodský nakloní, "potřebuju, aby mi uhnul s traktorem, abych se dostal autem do zahrady."

 

"No, Karel ten leží támhle na lavici. To nevím jestli ti s tím ještě popojede. Když tak ať ti pučí aspoň klíčky." Poví hospodský Milan a ještě hrdě dodá, rozhlížeje významně se po lokále:"Tady s traktorem umíme jezdit úplně všichni!"

 

Trochu se zastydím, že neumím řídit traktor a přistoupím ke spícímu Karlovi a lehce s ním zatřesu:"Karle...probuď se...potřebuju, abys přeparkoval.."

"Co? Co se děje?" zamžoural na mě zpod rukávu.

"Přeparkuj si prosím tě" opakuji mírně, aby viděl že s ním soucítím.

"Hospodó, dones párky, budeme tady se školníkem párkovat!" vykřikne a začne s námahou měnit polohu lehu v pokus o sezení.

 

"Ne, chci jenom, abys popojel s traktorem o kousek dál!" snažím se vysvětlit situaci.

"A taky kousek dál bych si k tomu chleba dal!" tvrdohlavě pokračuje v objednávce ve verších.

"Karle! Hoď to do škarpy ať můžu projet domů" vytasím svůj poslední trumf.

Zabralo to, oči se mu rozzáří, vstane a vrávorávým krokem míří k východu. Následuji ho a po cestě pokládám na pípu desetikorunu za nevypitou limonádu.

 

"Pojedeme do města na dýzu?" praví ke mě před hospodou a ještě dodá:" pojď, vemu tě tam traktorem!"

"Nemůžeme Karle, to by nám vystydly ty párky" improvizuji, abych ho odradil, "hoď to jen do škarpy."

"Tak jó a kam to bude?" podívá se na mě pohledem odborníka.

"No jenom popojeď tady ke kraji a dobrý..." usměju se a ukazuji rukou o dva metry dál.

"Hele vidíš tamhle ten potok? To není žádnej problem. Já sem s tím projel už i rybníkem..."

"Dobrej vtip Kájo" reagoval jsem zvednutým palcem...

Nastartoval a po zařazení rychlosti se traktor pomalu rozjel.

 

Obrovská kola začala masírovat měkkou zemi za silnicí a lámat křovináté roští remízku.

"Stačí, stačí..." volám a jdu vedle traktoru, který jede rychlostí chůze. Karel však nereaguje a skrze zamlžené boční plexisklo vidím že usnul za volantem. Panebože co teď?

Traktor jede velice pomalu a tak poskakujíc kolem, zkouším kliky obou dveří, abych se dostal do kabiny. Nejde to!

 

"Stůj vole! To už stačí! Okamžitě zastav ty debile, nebo s tebou nebudu nikdy mluvit!" křičím v odůvodněné panice, protože za mělkým potokem je vysoká stráň kterou nevyjede ani tank!

 

Můj jediný přítel z vesnice však sedí, spí a ani neví že někam jede. Traktor je v režimu "želvičky" a pracuje sám. Nevím co dělat. Ale jede to pomalu, snad mu dojde nafta, přemýšlím. Ne, to je blbost, Karel má nafty rozdávání.

 

Ze všech sil utíkám zpátky do hospody pro pomoc, rychle otevřu dveře a hned volám: "Milane, Karel usnul v traktoru a jede!"

 

V té chvíli mě přivítal burácející smích celé hospody. Tak tohle byl problém mé letité integrace! Vždycky jsem špatně vstupoval do děje. Hrál jsem si na intelektuála bez humoru a ti prostí lidé se mě defakto obávali. Tím, že jsem se zasoužil o zavedení internetu do obce pro všechny, jsem místo uznání na sebe uvrhl kletbu zlatokopa.

 

"Milane, volej sanitku, ten traktor jede sám přes potok do lesa! Ten se převrátí i s Kájou!!!"

zařval jsem a utíkal jsem zpátky.

 

Doběhl jsem na místo, kde ležel traktor na boku a kola se mu stále točila v touze jet dál. Program "želvička" stále pracoval, ale kola stroje byla nad zemí.

 

"Karle! Kde jsi? Vylez ty chcípáku! Řval jsem v panice, že Karel nežije: "jsi v pořádku?"

 

"Jo, máš sebou ty párky? Mám hroznej hlad!" odpověděl mi klidným hlasem.

 

"A kde teda jsi?" posvítil jsem si mobilem a v té chvíli jsem spatřil, že rám traktoru přepůlil jeho tělo na dvě části.

"Prosím tě, dones mi ty párky a chleba a řekni, že to chci na sekeru. Milan to zná, má mě rád."

"Ale Karle, já tě mám taky rád, za to žes mi vyvez tolikrát žumpu zadarmo a poradil jsi mi s opravou auta a vždycky jsi mě odpověděl na pozdrav" , blekotal jsem zoufale poslední vyznání.

 

V dáli pod kopcem začla houkat záchranka. "Co to je?" zeptal se Karel.

"Jedou tě přece zachránit, zase budeš chlapík..." lhal jsem, ale on zakroutil hlavou.

 

"Ale né, možná jedou, ale já tu už nejsem, jenom moje studený tělo... A vlastně ty tu taky nejsi..."

"Jak...jak to myslíš?" zhrozil jsem se jeho slov.

"No tak se podívej támhle." a ukázal hlavou pod radlici: "To je přece tvoje noha! Semlelo nás to oba kamaráde."

Při jeho slovech jsem cítil, jak mi na hlavě šedivý vlasy hrůzou a srdce mi buší až v krku.

"Ne! Ne, já nechci!"

"Ale jó," ozval se konejšivě jiný hlas jakoby z dáli: "zejtra je taky den, vy chlastouni, už mám hodinu zavříno a ještě jsem kvůli vám dvěma nestačil ani uklidit."

 

Otevřel jsem oči a uviděl jsem před sebou stoly s obrácenými židlemi. Hlava mi třeštila a v puse jsem mě sucho. Karel předváděl na stole pozici supermana a pochrupoval.

"Chlapi bežte fak už domů, jsou skoro dvě hodiny a já se musím taky vyspat." zaprosil hospodský Milan a povzdechnul si: "tady máte klíčky od aut, co jsem vám musel zabavit, ale domů pěkně po svejch, máte to voba kousek!"

 

"Jo, jo spolehni se." odvětil jsem zaraženě a věděl jsem, že tuhle větu myslím smrtelně vážně.