Virtuální čich

Kdybych se měl ještě vrátit k rodiným nákupům v supermarketech, musím podotknout, že je příliš v lásce nemám. Ale proč? Vše je pod jednou střechou, hraje hudba a máte košík, který nemusíte nosit, protože má kolečka...

Jak vstoupím do supermarketu cítím se po pár minutách skoro nesvéprávný. Nejvíc mě paradoxně děsí, že když kupuji třeba něco do hygieny, najdu tam vedle past na zuby i paletu instantního kafe ve slevě! Chvíli přemýšlím, že bych to kafe měl koupit... Za tu cenu! Ale byl jsem vyslán pro pastu a kartáčky na zuby, tak co teď?

Taková rozpolcenost na mě padne, když jedu s obrovským vozíkem, na jehož dně se krčí jedna málá krabička s nápisem Signál Familly a sada kartáčků Glister směrem k pokladnám a míjím ostatní vozíky naplněné výhodným zbožím. Jejich majitelé po mě nechápavě pokukují, co jsem to za hlupáka, že jsem nevyužil tu geniální možnost zbohatnout. Vždyť oni třeba také zašli koupit jen nějakou tu maličkost...

Právě těmto nástrahám se snažím vyhnout jednoduchým způsobem: přivezu svoji manželku před vchod a zastavím přesně na místě zákazu zastavení. Ona vystoupí a zatím co si pořádková služba přes vozíky zapisuje moji espézetku, odjedu hledat volné místo na parkovišti...

Na další události se tak trochu zlomyslně těším, protože vyrážím do přilehlého elektromarketu s pevným rozhodnutím, že si tam nic nekoupím!

To ovšem personál vůbec netuší a vidí ve mě pouze bezradného strejdu, který potřebuje baterie do rádia a nakonec odejde s plazmovou televizí, nebo vysavačem poslední generace na splátky.

Opatrně předstupuji před čidlo nad vchodem, které netrpělivě očekává zákazníky, aby pak famózně rozevřelo skleněnou oponu dalšího dějství...

Závan tepla a vůně elektrospotřebičů mě v první chvíli omračuje a já se rozkoukávám po jevišti osvětleném desítkami bílých zářivek. Vím, že jsem tu v roli ubohého tvora bez vlastního úsudku a proti mě stojí pětičlenný tým odborníků, kteří se mě budou snažit vzdělat v oboru nejnovějších technologií s tím, že musím pochopit, že pračka, lednička a televize, co mám doma jsou už dávno za zenitem a neodpovídají nejnovějším trendům ekologie. A vlastně tím, že ještě kupodivu fungují, tak škodí...

Pomalu procházím stříbrnými točivými vrátky do arény a nenápadně sleduji rozmístění protivníků a také to, kolik mě podobných už vstoupilo do “jámy lvové” a bude jim souzeno odejít s pocitem malosti, pokud nic nenakoupí, nebo odejdou s výrobkem made in china obohaceným o neuplatnitelnou prodlouženou záruku.

V těch nejhorších případech se může slabším jedincům stát i to, že někteří opustí bojiště s výrobkem, který vůbec nechtěli, pojištěným proti jejich vlastní blbosti a s úvěrovou smlouvou, jež po malých splátkách doplatí v okamžiku, když jejich miláček odejde do křemíkového nebe jako neopravitelný...

Všechna tato fakta vím a proto několikrát týdně přijímám tuto výzvu a pečlivě studuji na internetu nové technologie, abych rozhodnut se nic nekoupit, mohl nerušně prohlížet jejich zboží a ukrátit si tak čas než moje druhá půlka (pardon-jednička) nakoupí potravu.

První ulička mě tvrdě stáčí mezi desítky automatických praček s různými plněními a třídami úspornosti, čemuž na oko věnuji pozornost a přitom periferně sleduji jestli se na mě někdo nepřilepil. Zatím ok, první lovec na mě čeká až u mikrovlnek. Mají dobré školení, vědí že pokud jde chlap bez manželky, nebude mít asi o automatickou pračku zájem...

Šikanózní esíčka mě však neustále tlačí k mikrovlnkám. Ne! Nechci zabřednout do boje s odborníkem na varné trouby, protože jsem si o nich nic nenačetl! Znám mikrovlny pro přenos dat, ale ohřev vody rozkmitáním jejich molekul? Asi jako když použijete auto Mercedes pro převoz hnoje.

Nejraději bych se dostal do oddělení “vlídné elekrtoniky”, ale není kudy. Nehledě na to, že tam na mě čekají hned dva odborníci! Možná bych mohl nějak soupeřit s jejich znalostmi, ale jak překonat ty bariéry zboží!

Po krátkém přemýšlení jsem se rozhodl: podlezu regál a vyskočím právě mezi těmi chytrolýny, co mi minule chtěli vsugerovat, že u fotoaparátu vůbec nezáleží na čočce ale na rozlišeni čipu!

A tak jsem si to i vizuálně představil, ale skutečnost byla jiná... Při takzvaném podlézání regálu, jsem nechtěně srazil televizi Samsung a vystavil oba dva neskutečnému šoku, když se na ně řítila skoro dvoumetrová televize a jim málem rozbila hlavy. Řinčení skla nahradilo v této chvíli křupání plastů a já byl za to vděčný. Netekla krev a i když jsem po ní v počátcích souboje toužil.

Všude plastové střepy, ale můj nákupní košík byl prázdný..... Seděl jsem tam na koberci se zavřenýma očima a čekal na svůj osud. Nic jsem nevnímal, jen jsem čekal na ruku spravedlnosti. Až mi ji mladý policista položí na rameno se slovy:“ vstávej strejdo a mlč, všechno co povíš, může být použito proti tobě v nějaké reklamě!“

Ano, mlha se rozplynula a ta ruka na mém rameni byla ručka mé Renaty. Nemačkala mě, jen se mnou lehce třásla se slovy: „Taťko pojď už domů, vše jsem vyřídila. Víš, oni jsou proti nehodám pojištěni!“

Ona mě našla, ale ne podle té události, nebo zvuku. Ona mě našla podle virtuálního čichu. Tak jako každá správná matka pozná kde jsou její mláďata a nakonec i zatoulaný manžel...

Co k tomu říct... Snad že je prostě úžasná!