Můj zeť Olda

Můj zeť Olin je zvláštní tvor a dlouho mi trvalo, něž jsem vstřebal jeho povahu. Je to člověk, který dělá okamžitá rozhodnutí a pokud je přesvědčen o jejich správnosti, jde za svým cílem. Inu, ani se tomu nedivím, protože to je skalní motorkář a rocker.

Olda, pracuje v zahraničí a po příjezdu domů si chce ztracený čas vynahradit. Ale ne jako většina „šífáků“ nekonečnou pařbou po barech, ale tím, že investuje do domu, dělá dříví a chodí na procházky s Vendulkou a Emičkou.

Jo, abych nezapoměl, Emička je plod jejich lásky a moje nejkrásnější vnučka. Je to stvoření, které jsem nikdy předtím nezažil. A že jsem už pár dětí viděl...

Je to tvoreček celý po mamince, jen zvídavě kouká a směje se... Dokáže produkovat nekonečné seriály mimiky a chová se jak způsobná dámička, která snad i rozumí tomu co říkáme....

Jednou se mi takhle Olin svěřil, že jejich sporťák Mitshubishi není to pravé pro rodinu, protože je problém s naložením kočárku a potom i dalších věcí, co jsou potřeba na výlety a cestování. Byl to problém, který chtěl řešit. Nevěděl jsem, jak na to regovat, ale on se mě přímo zeptal co si o tom myslím.

On se mě fakt ptal na můj názor! Mohl jsem mu říct: kup si větší Mitshubishi?  Asi ne a tak jsem mu doporučil to, co bych udělal já.

Jedině Wolkswagen, a jedině Caddy! Kompromis mezi osobáky a dodávkami. Krásné auto s obrovským úložným prostorem. ...

Neuběhl ani týden a Olda mi volal, že už něco sehnal v Jablonci nad Nisou. Je to sice dražší, ale zase je to čtyřkolka. Všude to vyjede a má skvělou navigaci s muzikou. Prej, pojeď se mnou jako automechanik a vem si diagnostiku!

Odpověděl jsem mu, že nejsem automechanik a nemám ani diagnostiku na auta a že si musí vzít sebou někoho fundovanějšího, když kupuje tak drahé ojeté auto. Jenomže to neznáte Oldu, už byl rozhodnutý, že jedeme.

Prodávající je kuchař z nějakého horského hotelu a my jsme dva a budeme se prý tvářit jako tajemní překupníci. A to už samo o sobě stačí k úspěchu...

„A myslíš, že to bude fakt stačit?“ zeptal jsem se přerývaným hlasem, protože jsme už opustili město a Olda dotahoval devadesátku na výjezdu z města, na silnici, jenž jen se štěstím přežila zimu.

„No jasně. Máš ty brejle?“ odvětil a já v ranní tmě zahlédl jeho obličej jen díky odrazu světelných budíků na palubce.

Chtěl jsem pochválit jeho půjčeného Golfa. Třeba to, jak tlumiče hezky bubnují do rytmu a ložiska basově hučí, ale místo toho jsem se jen zděsil: „Jaký brejle myslíš?“

Svoje čtecí brýle mám, ale to on asi nemyslí! Snad nemyslí nějaký laserový, nebo jasnovidecký!

„Jo, mám brejle na čtení, ale proč se ptáš?“

„Ne vole, myslím sluneční, jak jsem ti říkal. Tady dáme kafe.“ a z prudka zabočil k pumpě.

Po zatažení ruční brzdy, vyskočil z auta a utíkal do budovy. Nechal mě tak napospas mým pochybnostem. Zatím jsme ujeli teprve dvanáct kilometrů ze sta a já jsem si uvědomil, že jsem ve špatné čase na špatném místě.

Zpět se Olin navracel pomaleji, protože nesl dva plastové kelímky kávy, které se vlivem horké vody bortily pod jeho chlapským stiskem. A v záři neonů benzínové stanice, jsem si všiml, že má na sobě pouze maskáčové tepláky a domácí pantofle.

„Na, tady máš kafe, ať se troch vzpamatuješ a pak jedem dál.“ řekl a protůroval plyn stále nastarovaného Golfa.

V té chvíli jsem zalitoval, že jsem si předtím nepřesedl a neujel zpátky do Děčína, kde bych si ještě dospal v bezpečí své rodinné ložnice.

Místo toho jsem jen špitnul, srkaje horké kafe: „ Jaký sluneční brejle myslíš, copak jedeme na Floridu?“

„Ne, vole, když už nemáš diagnostiku na auta, vem si aspoň ty brejle, aby to vypadalo, že víš vo co gou!“

Moc jsem to nepochopil, ale to už mi myšlenky přeskakovaly v rytmu souznění děr a starých tlumičů Golfa a řítili jsme se vstříc Oldovu cíli. Někde v centru Jablonce.

Cesta neprobíhala špatně, protože jsme poslouchali rockové písičky a kouřili cigarety bez omezení, včetně klepání popele na zem. Holt půjčené auto něco snese. Jen před Jabloncem na mě Olda vykřikl:“ Kurva, sleduj tu navigaci, musíme se dostat k pumpě Benzina u Globusu!!!“

Hrozně jsem se vyděsil, protože jsem byl zaposlouchaný do „Dítěte času“ a zbytek kafe z kelímku jsem v úleku chrstnul na rádio. Naštěstí hrálo dál a já očima hledal navigaci někde před sebou. Prý na předním skle.

Jelikož nebyla vůbec zapnutá, nemohl jsem ji v té tmě najít a neměl jsem ani nasazeny čtecí brýle! Tak dlouho jsem hmatal, až se mi podařilo ji „uloupnout“ z přísavky a konečně ji zapnout.

V té chvíli se mě zmocnili dva protichůdné pocity, když pominu ten, že jsem měl zůstat doma. Za prvé, jsem si vzpoměl na vojnu, když mě dozorčí roty nachytal, jak spím ve stráži a řekl, že pokud by mi v tom okamžiku střelil kulku do hlavy, tak dostane vyznamenání od státu. A pak ten lepší pocit, když jsem držel tu spuštěnou navigaci v ruce, jako nějaký ovladač k Playstationu...

Napadlo mě, že zrovna těď to zběsilý auto řídím já a Olda se stal pouhou součástí technického vybavení. A zkusil jsem to...

„Teď prosím tě zpomal, budeme odbočovat...neé sory, až na tý další, ale tam jsou světla. To poznáš...“

Fungovalo to! Kdybych měl lepší navigační systém, mohl jsem s tím autem a s Olinem za volantem, normálně jezdit a přitom sedět doma u počítače.

Olda asi už vytušil, že řídím za něj a byl tím rozhozem. Naříkal, že už není moc času a ptal se kam má ještě jet, aby jsme dojeli k té pumpě u Globusu.

„No jo.  Ale kde je ten Globus!  Zadals to tam?“ divil jsem se.

„Ne, vidíš, že musím řídit, tak to zadej!“ vykřikl Olin a fakt měl plné ruce řízení, protože si ještě úplně neuvědomil, že jsme v centru města, kde platí padesátka. Z výrazu jeho tváře a tónu hlasu, jsem začal mít podivnou pochybnost o tom, zda vůbec umí to auto zastavit...

Nakonec se mi povedlo v navigaci najít „Globus Jablonec“ a ta nás upozornila, že se musíme vrátit zpět na začátek města. Času nebylo nazbyt, ale jak neuměl Olda zastavovat, tak o to lépe uměl jezdit rallye úzkýma a rozkopanýma uličkama města. Byl jsem fascinován, jak mu ďábelsky planuly oči, když jen o pár centimetrů míjel skupinku chodců a ani jednoho nesrazil na zem. Byl jsem na něho hrdý, ale zároveň mě trochu mrazilo, protože jsem si uvědomil, že jede tento závod s časem a přitom má na nohou pantofle... Dojeli jsme vítězně.

Efekt byl dokonalý, snad jen ten majáček nám chyběl, když jsme dorazili na čas a zaparkovali přesně vedle čekajícího pána, až musel i trošku poodskočit. Vypadali jsme jako Kobra11 a na potvrzení toho, si Olda před vystoupením z vozu ještě nasadil ony sluneční brýle schované v přihrádce palubky.

Zatím co si můj přítel Olin mačkal ruku s potencionálním prodejcem, já jsem si nasadil čtecí brýle a požádal ho, aby otevřel kapotu motoru... Bohužel jsem ještě stál u Golfa.

Nikdo v té chvíli nechápal co chci a ani já ne. A i když jsem pak pochopil svůj omyl, musel jsem na něm trvat, abych se neblamoval.

Olda sice nepochopil úplně moji nechtěnou hru, ale vytušil, že musí jít otevřít kapotu a já se tam zanořím jako krtek, abych zkontroloval následky jeho jízdy, zatímco on bude prohlížet předmět svého zájmu, Wolkswagen Caddy.

Tento omyl měl nedozírný psychlogický efekt, protože jsem skryt za kapotou Golfa slyšel jasně, jak je prodávající uplně rozhozen mým počínáním a nervozně blekotá o výhodách svého auta.

Olda získal čas na vyjednávání a zjišťoval, kde jsou ta litá kola vyfocená v inzerátu a proč je auto naloženo přepravkami na potraviny.

Tím jsem zjistil, že motor u tohoto vozu bude vpředu a šel jsem do akce.

Předstoupil jsem před Caddynu a hlasitě vykřikl: “Otevřete víko vozu!“ Nemohl jsem si totiž vybavit ten správný slovník automechanika.

Přerušil jsem tím jejich hovor a oba dva zírali jak u vytržení. Olda přikývl ze vnitř vozu a s cvaknutím otevřel kapotu a já ji zvedl.

Chvíli jsem koukal, jen tak nazdařbůh do motoru a čekal až vylezou z auta, abych jim oběma dal lekci hodnou profesionála.

„Tak co, motor je v pořádku?“ šeptl prodávající ,když uctivě nahlédl přes moje rameno.

„Zkus to nastartovat a pak se ptej ole!“ odvětil jsem velice tvrdě a Olda mi dával palcem najevo svou sympatii.

Motor se rozběhl a předl jako dieselová kočka. Z hlediska hudebního, jsem lepší zvuk nafťáku neslyšel. Mlčky jsem zavřel kapotu a to byla moje konečná odpověď na jeho otázku. Ještě jsem pohlédl na Olina přes zamlžené brejličky a když jsem viděl na jeho motorkářské tváři úsměv, věděl jsem, že jsem asi u něho konečně zabodoval.

Stáli jsme všichni na parkovišti pumpy, u svých vozů a já bezstarostně pokuřoval přímo pod značkou „zákaz manipulace s otevřeným ohněm“, věděl jsem, že se to nesmí, ale podstoupením tohoto rizika, jsem chtěl demonstrovat svůj postoj k světu. Olda ještě dohadoval podrobnosti s kuchařem a oba se čas od času podívali mým směrem s nejistotu, asi jestli zrovna teď nenabíjím pistoli.

Pak tedy Olda přešel ke mně a pravil: „Nekuř tady vole, chceš to tady vyhodit do vzduchu?“

Ale já, jak jsem byl tak zažrán do role, jsem jen ledabyle pokrčil rameny se slovy: „A je to snad tvoje pumpa Ole...teda Oline?“

„Teď pojedeme na jeho hotelu sepsat smlouvu. Já budu řídit Caddynu a ty pojedeš za náma. V žádným případě mi po cestě nevolej vole! A hlavně mě nepředjížděj! Chci si to auto pořádně vyzkoušet!“

„Jasná zpráva kámo“ rozkýval jsem hlavu jako skleněný pštros.

„Co to kouříš za cigára ty vocasi! To jsou ty z kaslíku Golfa?“

„No bodeť, myslíš že si sebou vozím celou trafiku?“

„Zahoď to a kup si normální cigarety, nebo nikam nedojedem!“ rozčílil se Olin a pak ještě smířlivě dodal, že díky mě, prodejce stáhnul cenu o pět tisíc a návdavkem přidal i ty hliníkový kola s novejma gumama, která mají hodnotu tak dvacet tisíc. Nepoděkoval, jen zvedl palec vzhůru.

„Drž se mejch zadních světel a nestřílej, ty myslivče“ zavtipkoval a já jsem chtěl uvěřit tomu, že tím vlastně po svém vzdává hold mé inteligenci.

Cesta na horský hotel nebyla snadná. Olda fakt to auto zkoušel, takže vůbec nebyl problém s tím abych ho nepředjel, ale spíš s tím, abych ho ze zadu nenaboural. Proto jsem zvolnil, i s rizikem, že dojedu do cíle o něco později...

Konečně, ztratit jsem se nemohl, protože lesem vedla pouze jediná cesta vzhůru do hor a stále přibývalo sněhu na vozovce, ačkoli dole ve městě se začínala zelenat tráva!

Caddyna mi na rozloučenou zamávala zadkem a s lehký driftování zmizela za zatáčkou. Už jsem se jejich světel nedržel. Věděl jsem však, že je najdu někde na parkovišti u hotelu, nebo po cestě, zabořený v závěji. Ještě jsem zapochyboval, jaká je pravděpodobnost, že by se ve výbavě dvou aut nenašlo ani jedno tažné lano, ale pak jsem usoudil, že na „provaz je vždycky času dost“.

Asi po dvaceti minutách jízdy se mi zjevil horizont stoupání a osvítila mě záře slunce, silně se odrážející od mohutných ploch bílého sněhu. Samotný hotel byl obložen kupami přírodního sněhu, zanechaného zde úklidovými radlicemi a v dáli vrněl elektromotor vleku za doprovodu výskání lyžařů a dětí, ne nepodobného zvukům našeho městského koupaliště.

Byl to pro mě fascinující zážitek, když jsem si uvědomil, že rozdíl mezi zimou a jarem je pouhá půlhodinka cesty. Ve škole nás učili, že to jsou tři měsíce!

Už z dálky jsem viděl Olinovu Caddynu s otevřeným kufrem stát u nákladové rampy a jeho, jak celkem zuřivě něco stále vytahuje ven z vozu. Mohl jsem sice zastavit u něho, ale tím bych zablokoval cestu ven z hotelu a popravdě, byl jsem tak ohromen poezií „zimojara“, že jsem zaparkoval zbaběle na parkovišti pro hosty. Těch sto metrů s radostí ujdu!

Když jsem došel ke Caddyně, nikoho jsem nenašel. Jen absolutně prázdné auto a vzadu na sněhu halda přepravek a loren. Nechápal jsem, kam tak rychle odešel. Že by podepisoval smlouvu? Asi ano, tak já počkám tady, řekl jsem si a začal hledat po kapsách ty správné cigarety.

„Tý kokot, dej mi taky jednu“ ozval se plačtivý hlas ze závěje pod lornami. Úplně jsem sebou trhnul a podíval se tázavě na cigaretu, jenž mi hořela mezi prsty...

„Oline, jsi to ty?“ vyjekl jsem ženským hlasem, to abych ho nalákal na odpověď.

„Asi né vole, jsem zabořenej v tý závěji pod těma sračkama co sem chtěl vyhodit!“ zakomunikoval můj přítel.

„Rychle to odházej a volej sanitku, protože mám asi useknutou nohu!“

Okamžitě jsem zahodil cigaretu a začal jsem odhazovat přepravky jako těžební stroj hnědouhelného dolu.

„Ukaž to, ukaž to Oli.“ křičel jsem v šoku a nevěděl jsem, jestli se těším, nebo se bojím toho co uvidím.

Když jsem ho konečně odhrabal, ležel tam a držel se za holeň nohy a měl na ní jen modřinu... Ani krev mu netekla.

„Tak vstávej!“ podal jsem mu ruku a byl jsem celkem zklamán těmito fádními událostmi.

Asi si byl i on vědom, že jeho status poklesl, což mu však nezabránilo v otázce, kde jsem tak dlouho byl.

A jak tak dlouho ležel v závěji a čekal na na pomoc, jeho maskáčové tepláky přimrzly ke sněhu a po mém zvedutí zůstaly na svém místě. A Olda pak stál úplně nahý v prostoru, kde neustále putují desítky lyžařů pro zmrzlinu a v té chvíli jsem zjistil, že nenosí ani slipy...

„Oldo, měl by ses trochu ustrojit, seš úplně nahý!“ naléhal jsem, ale on mi nevěřil. Byl tak v šoku a promrzlý, že cítil přítomnost tepláků na těle a myslel si že jen kecám. Reagoval jen otázkou: „Kdes jsi byl tak dlouho? Myslel jsem, že jsi mi ujel s autem!“

„Oline já? To bych si pomoh s tou plečkou, která prošla svou poslední technickou kontrolou...“ a při těch slovech jsem trhal jeho tepláky ze sněhu až praštěly nítě.

„OK, tak mi prosím tě přines tu obálku z kaslíku. Je tam 200 litrů na tuhle Caddynu.“

V té chvíli se mě zmocnili dva protichůdné pocity, pokud pominu ten, že jsem měl zůstat doma. Za prvé, jsem si vzpoměl na vojnu, když mě dozorčí roty nachytal, jak spím ve stráži a řekl, že pokud mu dám dvěstě tisíc tak mě nestřelí do hlavy. A pak ten lepší pocit, když jsem držel tu obalku s penězi v ruce a podával ji Olinovi, zatímco on si natahoval tepláky zmrzlé na kost na nahé tělo a už se viděl, jak si v Caddyně pustí topení.

„Prosím tě, jeď s tím Golfem do Děčína a já to tady nějak vyřídím. Jo? A Péťo,.... děkuju.“

Co na to říct? Snad jen to, že jsem musel v Liberci tankovat naftu, abych se do Děčína vůbec dostal...