Black Friday

 

Mám skoro přítele! Píšu skoro, ale to jen proto, že je ukrajinské národnosti a moc si nerozumíme. Ne, není v tom jazyková bariéra, jak by se zdálo, umí šišlat celkem hezky, ale máme i odlišný smysl pro humor. A vy se teď oprávněně ptáte, proč ho tedy považuji za svého skoropřítele? Vysvětlení je jednoduché.

 

Největší roli v tom asi hraje takzvaná "symbióza" a potom to, že jsem během společného šišlání zjistil, že je to upřímná duše člověka, který odešel za lepším životem na západ a nakonec zakotvil v Česku, protože se mylně domníval, že už je na Západě.

 

Saša je totiž automechanik a ne ledajaký...Dokáže opravit i to, co značkové servisy nechtějí dělat. Auta jsou pro něj vášní i koníčkem.

"Dovezítě eto, pasmatríme..." vždycky odpovídá na všechny dotazy.

 

Autodílnu má plnou aut a sem tam se lidé pokoušejí i o úplatky za přednostní opravu. Ale, on je spravedlivý ke všem stejně... Skoro, protože pokud přijedu já, nastává právě už ta zmíněná symbioza a vyjímka potvrzující pravidlo. Saška mě totiž potřebuje na údržbu počítačů, kamer a podobné elektronické havěti.

 

Teď vás určitě napadlo, že tak vynikající automechanik bude logicky počítačový osel, nebo ještě lépe lama s blond parukou, ale chyba lávky, on jen ten počítač používá pouze jako nástroj k získání infomací. Necítí žádnou potřebu zabývat se stále nějakými doporučeními a varováními systému, nebo snad nějakých podružných programů, jako je například antivirový program.

A tak se musím občas u něj zastavit, protože tuším, že jeho počítače už melou z posledních sil, jenom proto, že je používal příliš nekonvečně.

 

"Zdrávstvuj Pjótr, pačimú ty měňá pasitíl?" zvolá můj přítel s úsměvem na tváři a mi běží podat ruku, ze které si rychle sundává zašmírovanou rukavici.

 

"Áhoj Sáša, ja jédem kólem, abychom se podivaló, jak se těbjá dařiló," reaguji takovou to lámanou češtinou.

Nevím proč to dělám, ale vždycky, když s ním začnu hovořit, z nějakého důvodu zapomenu spisovnou češtinu. Možná to dělám ze sympatií k němu, abych mu ukázal, že i rodilý čech může mít potíže s vlastním jazykem. A nebo mu tím chci pouze naznačit, jak hodně se ještě musí učit, aby dosáhl mé jazykové dokonalosti.

 

"Éto óčeň charašó!" pochválí mě, ale v zápětí ještě dodá:" Záftra útrom ty prijéchaješ na směnu tormoznyje kolódky."

Výborně, pomyslím si a radostně přitakávám, ačkoli jsem z celé věty porozuměl pouze prvním dvěma slovům.

Naštěstí se ke mě přitočí Ládínek, jeden z jeho soukromých učňů, co mu zde pomáhají bůh ví proč zcela zadarmo a vysvětluje: "Ráno v osm budeme měnit u tvého vozu brzdové destičky. Tak přijeď dřív, ale prosím tě, na sto procent, protože posuneme kvůli tobě celý pořadník oprav!"

"Já potřebuji nové brzdové destičky?" Divím se, ale neodporuji. Už to tak bude, auto mám pouze na přemísťování se z bodu A do bodu B a vím pouze kam se leje nafta.

Na druhý den samozřejmě přeplánuji všechny své akce, abych mohl ráno odstavit auto u Saši, neboť jak on říká: spolehlivé brzdy jsou až na prvním místě, hned za dobře fungujícím autorádiem. Logiku tohoto tvrzení jsem nepobral, ale stoprocentně věřím, že on ví jak to myslí...

 

Pracovní den bez auta mi ani moc nevadil. Trávil jsem ho v poklidu, ve své kancelářní dílně a alespoň jsem se konečně dostal k věcem, které jsem donekonečna odkládal.

A zažil jsem i nějaká překvapení, například při zametání podlahy. Jedním z takových překvapení bylo to, že jsem našel už dávno oplakaný čtyřjádrový procesor značky Intel...

 

Tenkrát jsem z jeho zmizení podezříval staršího pána, který mi přišel nabídnout listy Svědků Jehovových a já pak za ním vyběhl na ulici s úmyslem ho zaškrtit. Pud sebezáchovy však způsobil to, že jsem od si od něho vyžádal pouze přihlášku a když otevřel svou tašku, lačně jsem očima pátral po svém Intelovém diamantu.

 

Samozřejmě jsem nic nezahlédl a hlas v mé hlavě mi našptával: "Má ho v kapse! Servi z něho ten kabát!" Ne, neudělal jsem to, protože mi moje výchova z dětství velela kromě pravidla "nezabiješ" i sadu morálních zábran, co mě nutily k úctě ke starším lidem a k principu presumpce neviny, pokud nemám žádné důkazy.

 

Teď, když pod koštětem vidím, jak se tam třpytí zlaté nožičky procesoru, najednou pochopím, jak jsem se mýlil a jak je dobře, že jsem nepodlehl svému vnitřnímu, tenkrát spravedlivému hlasu.

A v zápětí jsem si z hrůzou uvědomil, jak by se mohl můj život vývíjet dál, kdybych se narodil o dvacet let později a tuhle sadu dat bych pochopitelně už ve vínku neměl...

Při těchto úvahách, jsem zjistil další překvapení, a to že postrádám svoje klíče!

 

Stalo se vám někdy, že jste si na malou chvíli něco někam položili a ono to během pár minut zmizelo? Samozřejmě, že jste během tohoto jevu neopustili místnost a ani nikdo cízí do ní nevstoupil! První místo, kde začnete hledat je podlaha.

Je to logické rozhodnutí, vzhledem k přírodím zákonům. Ale pokud to fakt nespadlo na zem a na stole to není, začnete trošku panikařit, že?

 

Neříkejte, že vás nenapadnou myšlenky na nadpřirozené síly, třeba typu "Bermundský trojúhelník." Mě teda ano. Hlavně pokud jde třeba o klíče! V těchto případech je totiž panika nezbytná! Tedy alespoň pro nás, ve vyspělé civilizaci...

 

Myslím si totiž, že svazek klíčů, co máte v kapse či kabelce, je vaše už jediná spojnice s pocitem svobody. S těmi divnými plíšky můžete vkročit do svých zamčených míst jenom vy, vaši přátelé a možná někdy Urna s beranidlem, ale to až když budete v něčem hodně úspěšní.

 

Chvíli jsem se zmateně motal po místnosti a asi jsem vypadal jako učitel tanga, jehož jediným žákem je smeták co jsem držel v ruce a cítil jsem se stále hůř. Horečně jsem přemýšlel: "panebože, co jsme na tom svazku měl za klíče?"

Aha, tak klíč od zadního i předního vchodu do domu, klíče od krámu a jeho přilehlého záchodku, klíč od trezorku, který už je ve sběrných surovinách...klíč od popelnice také... klíč od zahrádky na autě a taky od auta na zahrádce...

 

Byl jsem už totálně zoufalý, když tok mých myšlenek přerušil telefonát od Saši, že prý už je auto hotové, ať si přijdu k němu pro klíče, abych mohl odjet...

"Klíče? Nechal jsem ti jenom jeden klíč od auta ne?" zahořel jsem podivnou nadějí.

"Ne, nechals tady celej svazek, myslel jsem, že máš dvoje Péťo. Všechny klíče máš tady!"

 

A teď si myslíte, že mi spadl obrovský kámen ze srdce a máte pravdu, ale pouze částečně.

Jisté je, že jsem se dnes do svého obchodu dostal jako normální zákazník, tedy bez odemykání! A to není milé zjištění.

 

Takže to zamená, že bych od pátku do pondělí chtěl poděkovat všem kolemjdoucím lidem, kteří ačkoli chtěli moje služby, podívali se na nápis "zavřeno" a nezkoušeli na dveřích jestli je to pravda.

 

Tyto dny jsem měl Black Friday, ale bohužel jsem nebyl přítomen. Děkuji všem co nepřišli!