Játrový knedlíček

Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Vždycky jsem si říkala, co se asi musí stát, aby člověk skončil na psychiatrii. Na uzavřeném oddělení. Na tom oddělení, kde jsou na oknech mříže, záchody nemají splachovací šňůru, na oddělení kde se pije jen s plastových hrníčků, prostě tam, kde pacienti připomínají spíše docela ucházející zeleninu z trhu než lidi. Něco jako „ Dobrý den sestři, přišli jsme se podívat na maminku, na paní Novákovou.“ „ Aha, to je ten lilek na čtyřce.“ Došla jsem k závěru, že se nemusí stát vlastně nic. To si takhle pokojně přežvykujete u nedělního oběda, u kterého se schází celá rodina, a nahlas vyřknete myšlenku o sebevraždě a hele, oni už vás vezou kluci v bílých pláštích. Myslím si, že to byla docela chyba. První měli totiž odvézt mámu, který při sdělení o mém nedělním plánu na odpoledne, zaskočil játrový knedlíček z babiččina výborného vývaru. Máma první začala modrat, pak fialovět a pak jí táta ten knedlíček musel vyšťourat prstem. Bože, proč se to muselo stát zrovna tuhle neděli. Zrovna tuhle neděli se babičce knedlíčky náramně povedly a máma jimi takhle plýtvá. No, ale už je pozdě plakat nad zaskočeným, zbytečně vyhozeným játrovým knedlíčkem z babiččina výborného vývaru.
Celé mi to tu přijde, jako náramná legrace. Na příjmu v nemocnici se mě začali doktoři vyptávat na úplně nesmyslné otázky, jako třeba: „Jak dlouho se chcete zabít? Jakým způsobem se chcete zabít? Jaké jsou důvody těchto myšlenek? Měla už jste někdy takové myšlenky v minulosti?“. Hluboce jsem se zamyslela, protože chci odpovídat čistou pravdu a nic než pravdu.
„ Paní doktorko, nevím, co mé stavy vyvolalo, ale dost se to zhoršilo v okamžik, kdy mojí matce zaskočil játrový knedlíček u nedělního oběda.“
„Aha, takže strach o matku…“
„To ani ne, spíš mi bylo líto toho knedlíčku.“