Ten třetí

Ten třetí

     Všimla jsem si ho teprve nedávno. I když teď, jak o tom tak přemýšlím, uvědomuju si, že už delší dobu se u nás vyskytovaly drobné známky jeho přítomnosti. Kdy k nám přišlo, to přesně si už opravdu nevybavím. Spíše je mi záhadou, jakým způsobem se k nám vůbec dostalo? Kdyby přece zazvonilo u dveří, tak to by mu neprošlo! Jasně, že bych s ním ty dveře okamžitě vyrazila! Takže? Zbývala okna . . . Ano, je docela možné, že vlezlo oknem. To všude slyšíme: větrejte, větrejte, je to pro vaše zdraví! Jo, to určitě! Houby s octem! Mohlo se to klidně stát, když jsem byla tuhle půl dne pryč a ta okna jsem nechala dokořán. Jo, to by mohlo bejt. No, a co teď s tím? Vážně si nevím rady. Nejhorší je, že když o něm vykládali druzí, nevěřila jsem jim a pro sebe si říkala:  ježiši, to jsou ale fňukalové, to nemůžou trochu zabojovat?!

     Tak jsem se ho prostě rozhodla ignorovat! Bylo to ale těžký, protože na každém kroku mi vytrvale připomínalo svoji existenci. Například při badmingtonu! To se mi motalo pod nohama tak, že jsem vůbec nestačila dobíhat a furt jsem prohrávala. Nebo jsem kvůli němu nemohla umýt ta naše okna najednou. To mi pořád stálo za zadkem nebo dokonce! se mnou lezlo i na ten žebřík, a to už bylo vážně nebezpečný. Nerada bych kvůli němu z toho žebříku slítla! I když, vlastně bych mu tím asi udělala radost, šmejdovi!  Bylo to k vzteku. Nejlepší bylo, když jsem si zalezla na gauč s knížkou nebo jen tak seděla u compu. To se usadilo opodál a téměř o sobě nedávalo znát. Uf, alespoň na chvíli jsem od něj měla pokoj.  Ignorovala jsem ho i ráno u zrcadla, přestože se na mě dost šklebilo. Když už se to jeho šklebení nedalo vydržet, tak jsem se koukla jinam! Nebudu si přece kazit tak pěknej den!

     Co bylo ale rozhodně na pováženou byl fakt, že se tvářilo, jakoby u nás mělo zůstat navěky. Že se mu tu zkrátka líbí. Tak barák má novou fasádu, na zahradě je co sklízet, no a pravda je, že v zimě u krbu  se pěkně relaxuje. Tyhlencty výhody mu očividně neunikly! Neřádovi! Samozřejmě, že si jeho přítomnosti všiml i můj muž. A jak to tak ti chlapi mají, samozřejmě! mlčel! Mlčel, ale bylo nad slunce jasný, že mu společný soužití ve třech taky vadí. My prostě nikdy nebyli na takovéhle experimenty! Nejvíc to bylo vidět ráno, jak jsme tak seděli u snídaně všichni tři. Ten jeho poťouchlý úsměv se bohužel nedal přehlédnout, i když jsme s mužem dělali jakoby nic a zarytě předstírali, že je to cajk. Jenomže! Nebylo! Nakonec jsme se jen mračili a oba dva mlčeli. Vlastně tři . . .

     Co budeme dělat?, špitla jsem jednou k mužovi, když jsme venku rejpali záhon na mrkev. Teď bychom tu prekérní situaci zrovna mohli probrat, protože bylo momentálně z dohledu. Asi ještě někde vyspávalo, možná támhle za tím záhonem kopretin.  Cha!, a to je vodtamtuď  sem dost daleko, takže než se sem přihasí, tak to bychom mohli stihnout vymyslet nějakou tu strategii!  No, co?, na to muž, nic! Budeme dál žít a . . . bojovat! Hlavně se mu nesmíme vzdát, to by byl náš konec! Jo, máš recht, souhlasila jsem. Přece nejsme žádní fňukalové, viď?!, a spiklenecky jsem na něj mrkla. To tedy nejsme, usmál se na mě muž úplně stejně jako ten kluk před lety, když jsme se poznali. To ale tenkrát měl ještě vlasy jako uhel a ne takové postříbřené jako teď, když se k nám to Stáří nastěhovalo . . .