Obchod s prestiží

     „Nedělám si žádné iluze o tom, že by to mohlo vyjít, ale i kdyby ne, litoval bych, že jsem to nikdy nezkusil,“ řekl jsem sám sobě na začátku toho všeho.
     Přijít k penězům je relativně snadné, pokud víte, co zákazníci chtějí. To mi ani můj otec-podnikatel nemusel vštěpovat do hlavy, protože jako student gymnázia mi bylo naprosto jasné, co všechna děcka chtějí.
     Jedničky, tím pádem krásné vysvědčení, klid od rodičů a otevřenou cestu na vysokou (i když… kdo ví?). Důvodů je spousta. Není nic jednoduššího než si po zvonění v klidu sednout do lavice s vědomím, že osud své známky jsem si svépomocí už dávno zpečetil, o čemž jsou samozřejmě přesvědčeni i naši kantoři, ale v trochu jiném slova smyslu.
     Tak soudí nejen podle našich tendencí mít všechno na háku a žít život naplno s vědomím, že starosti stoprocentně přijdou až po škole, ale také protože nás za ty roky dobře poznali.
     Nastupoval jsem tehdy do třetího ročníku a nyní lituji, že jsem se svým plánem nevyrukoval už mnohem dřív, protože bych si dozajista vydělal stejně, možná i víc než na nějakých brigádách. Vlastně nebyl ani tak úplně můj – jednou ve třídě jsem ho od našeho spolužáka pochytil poté, co tímto způsobem pomohl dalšímu našemu ztroskotanci.
     Ale ten geniální záměr neuskutečnil, a víte proč? Protože byl líný. Líný, jako drtivá většina studentů, kteří tuto školu navštěvují. Nechcu vám nic nalhávat, vždyť já jsem taky jen líné hovado, které když u telky nedosáhne na ovladač, tak si ji prostě nezapne. Bylo mi však naprosto jasné, že když se do záležitosti takového ražení pustím, určitě mi to přinese ovoce.
     A tak jsem se rozhodl otevřít si na školních hajzlících obchod s taháky.

     Všechno jsem měl předem promyšlené. Moc dobře jsem věděl, že uklízečky absolutně neřeší, kde se co v kabinkách naškryfe, ukradne (samozřejmě hajzlák) nebo ucpe (čím jiným než hajzlákem). Nechal jsem si tedy od mého technicky zdatného kámoše z prváku přidělat na boční přepážku jedné z kabinek širokou desku na pantu tak, aby šla sklopit a aby dotyčnému konajícímu potřebu vůbec nepřekážela. Spolužák se na mě sice díval jako na bohnického utečence, ale když jsem mu zamával pod nosem dvoustovkou, nic nenamítal a o dva dny později se o to postaral – samozřejmě mimo vyučování. Těch dvě stě korun byla má jediná velká finanční investice, teď začala ta časově náročnější. 

     Začal jsem obcházet děcka ze všech tříd, dokonce i absolventy, a mámil jsem od nich zadání ze VŠECH písemek, od VŠECH profesorů a ze VŠECH předmětů (i seminářů, které jsem nenavštěvoval). Zanedlouho jsem měl v počítači a na stole zásobu ze všech možných témat pro primány i oktavány.

     Když pak někdy kantor prohlásil, že test bude speciálně pro nás „upraven“ (samozřejmě k těžšímu), nebo že bude kompletně novej, dal jsem si záležet a začal jsem zneužívat svého postu „školního šprta.“ Doptával jsem se v kabinetech kantorů na věci, kterým jsem „nerozuměl.“ Protože jsem svým šprťáctvím alespoň trochu zvedal třídní průměr, kantoři vždy a bez reptání mým prosbám vyhověli, a protože jsem dokázal přesvědčit i zbytek naší sebranky, abych mohl písemku co nejdřív sehnat, sehrál jsem na kantora tyátr.
     V každém kabinetu se kantoři zapomínali odhlašovat ze svých účtů, proto jsem vždycky přišel otravovat se žádostí, jestli by mi dotyčný něco nevysvětlil. Zatímco jsem uvnitř dělal blbého, přede dveřmi vždycky stál spolužák, který nejdřív napočítal do sto dvaceti, aby nebyl příliš nápadný. Poté zaklepal, učitel mu šel otevřel a já měl minutu, abych písemku našel a vyfotil na mobil. Protože se mi to však pokaždé nepodařilo, musel jsem občas kousnout do kyselého jabka a říct děckám, že z taháku nic nebude, protože kdybych se jej takto pokoušel získat víckrát za sebou, stoprocentně by kantorům moje výlety začaly být podezřelé.
     Uplynuly tři měsíce a já měl sbírku docela dost slušnou, abych mohl začít distribuovat.      

     Předtím jsem ale chtěl mít všude vyhotovené správné výsledky. Obcházel jsem proto šprty ostatních tříd, aby mi ta zadání vyplnila za menší finanční přilepšenou (u písemek z matiky a fyziky přirozeně i s postupy). Já sám se taky na velké části podílel, přestože jsem tomu musel obětovat i několik nocí. A za další dva měsíce jsem byl připraven prodávat.

     Taháky jsem si připravil natištěné na malinkatém papírku téměř nečitelným fontem.

     Ve skříňce jsem měl obrovský šanon s fóliemi, jehož obsah byl přehledně rozčleněn podle předmětů, ty měly své podskupiny podle každého učitele a tyto pak zase další podle tématu testu. V každé fólii pak bylo zhruba deset takových maličkatých kopií. O každé svačinové přestávce a před vyučováním jsem pak se šanonem v ruce hrdě kráčel na záchod (učitelé se na mně s uznáním dívali v domnění, že se jdu učit). Tam jsem ve své improvizované kanceláři vyčkával sedě na hajzlíku, s rukama za hlavou a šanonem na desce na první zákazníky. Aby byl můj krám jó fakt krám, přidělal jsem i ceník s jednotlivými položkami:

Nevyplněné zadání (pro jednu skupinu) – 300 Kč
Nevyplněné zadání (pro obě skupiny) – 450 Kč
Nevyplněné zadání – jednotné – 500Kč
Kompletní tahák (pro jednu skupinu) – 600 Kč
Kompletní tahák (pro obě skupiny) – 900 Kč
Kompletní tahák – jednotné zadání – 1000 Kč
Tahák na zakázku (tj. speciálně upraven) – 1200 Kč
Písemková prezentace – 1500 Kč

     Asi si říkáte, že za takovéto pálky by si ode mě nikdo nic nekoupil. Já jsem si to zpočátku taky myslel a původně měly být ceny mnohem nižší, ale uvědomil jsem si dvě věci.
     Zaprvé – byli jsme soukromé gymnázium a relativně drahé - 90 procent děcek pocházelo ze snobských rodin. Skoro všichni dostávali docela tučné kapesné, byla by pitomost prodat jim své taháčky tak lacino. Děckám ty utracené prachy proto tolik nevadily, nebyly totiž jejich a mohli si klidně dovolit sáhnout si hlouběji do kapsy.
     Zadruhé – věděl jsem, že jsem jediný - nebyla žádná konkurence kromě pár výjimek, které se pro pár svých vyvolených zadarmo obětovaly. A k šprtům, které jsem onehdy obcházel, se nikdo raději ani nepřibližoval, prý že jejich setkání s nimi na vás může zanechat trvalé následky. Já jsem býval takový „zdravý“ šprt – věděl jsem toho hodně, ale nedával jsem to o sobě najevo příliš často, abych se těm od nás neznechutil.
     Se zákazníky jsem od začátku neměl problém. Abych ale zabezpečil, že mi nebudou utíkat prachy respektive, že poté, co jeden obzvlášť drahý taháček prodám, dotyčný jej začne šířit mezi ostatní, důrazně jsem každého před prodejem varoval, aby tak nečinil, jinak bych mu pak už nic neprodal. Bylo to ale úplně zbytečné - protože byly moje ceny fakt mastné, každý mě upokojil, že mu to za ty prachy fakt nestojí. Jako důkaz ke mně jednou přišlo dvanáct děcek z jedné třídy a každý chtěl svoji vlastní kopii. Bylo o problém méně.
     Možná si myslíte, že je docela absurdní, aby i holky běžně chodily na pánské záchody, u nás to však bylo naprosto běžné (vždy to probíhalo v naprostém nevědomí „pečlivého“ dozoru), a to už jen protože docela velká část holek byla zadaná s kluky ze školy a na záchod si některé chodily se svými nadrženými protějšky pravidelně vyměňovat tekutiny.
     Nějakou dobu šlo všechno bez problému, každý mě kryl a každý byl spokojený.
     Ale jednoho dne (tuším v únoru ve čtvrťáku) si mě zavolali do ředitelny. Tušil jsem, co přijde. Ředitel mi řekl, že mě prásknul jeden primán. Začalo ho hryzat svědomí, že by se na moje činy přišlo a že by z toho měl průser i on, a řekl to přímo jemu. Jako bych ho pořád viděl před sebou - tenkrát se nervózně přehrabával ve spisu, který mu ležel na stole; já stál strnule naproti němu. Poté spis zavřel a pozvedl jej:
     „Víte, co to je?“ zeptal se mě ostře.
     Zavrtěl jsem hlavou.
     „To jsou studijní výsledky studentů ze všech tříd za poslední rok. Můžete mi laskavě vysvětlit, jak je možné, že více než polovina studentů si své známky v některých předmětech polepšila o dva až tři stupně?!?“
     Neodpověděl jsem.
     „Je vám jasné, že vás za to můžu okamžitě vyloučit?“
     Pouze jsem přikývl.
     „Mělo mi to být divné už mnohem dřív, když mi učitelé sdělili, že se studenti razantně zlepšili i v předmětech, ze kterých skoro i propadali,“ řekl a prohrábl si své prořídlé šedé vlasy.

     V duchu jsem byl smířený s tím, že si můžu sbalit fidlátka.
     „Budu k vám upřímný,“ pokračoval, „a vy mi musíte slíbit, že to nikomu neřeknete, ale kvůli tomu, že takto pomáháte ostatním, jsem vás ve skutečnosti nezavolal.“
     Udiveně jsem na něj pohlédl. „A proč tedy?“
     „Škole jste ve skutečnosti prokázal obrovskou službu. Už deset let patříme k těm nejhorším ústavům v zemi, ale vy jste dokázal nás vyzdvihnout mezi elitu. Obrovsky to posílilo hlavně moji prestiž. Ale až odejdete, průměr zase spadne zpátky a to by mohlo vyvolat podezření.“
     „Kam tím míříte?“ zeptal jsem se opatrně.
     „Pokud najdete někoho, komu svůj „podnik“ předáte, až odejdete – tak vás nevyloučím,“ a usmál se na mně, protože věděl, že mi to nebude dělat žádný problém.
     „A mám to dotyčnému předat nebo prodat?“
     „Kolik jste na tom dosud vydělal?“
     „Asi 150 tisíc.“
     „Dobře. Zajistím, aby vám část té sumy škola z našich rezerv v průběhu roku postupně vyplatila. Řekněme 60 tisíc. Jako poděkování. Nebo vám taky můžeme průběžně platit školné na vysokou, kterou si vyberete.
     „To myslíte vážně?“ zíral jsem s pootevřenou pusou.
     „Ano. Bude to naše tajemství. A tomu primánovi řeknu, že jste dostal podmíněné vyloučení a on zůstane bez úhony, abych uklidnil jeho rodiče.“
     „Ale co mám říct svým rodičům?“
     „Ví o tom vašem podniku?“
     „Ano, ale neví, že jej vedu v takovém měřítku.“
     „Postarám se o to.“

     Mí rodiče byli výkladem ředitele o tom, jak se věci mají, zprvu šokováni, ale poté, co je upokojil, že se to všechno zamete pod koberec, dmuli se pýchou.
     A pak šli věci ráz na ráz.
     Složil jsem maturitu, přijali mě na vysokou, od ředitele jsem dostal šek se sumou, která mi vystačila na první dva roky a uklidnil mě, že zbytek dodá… a obchod jsem předal kamarádovi z prváku, který mi tenkrát pomohl s tou deskou.
     Byl mi za to neskonale vděčný, protože on sám moc velké kapesné nedostával a řekl, že mi to do smrti nezapomene. Protože ale ten nápad nebyl jeho, mohl si nechat jen 20% z každého prodeje. Všechny transakce musel pečlivě zaznamenávat do archu (ani si nic neulíval), který pak i s penězi odevzdal řediteli na konci každého měsíce, a ten mu následně vyplatil jeho podíl; zbytek uložil pro školu, která tak získala nový příjem.
     Po čase řekl ředitel celému kantorskému sboru, jakým způsobem vlastně žáci dosáhli zlepšení, a ti samozřejmě můj nápad rovněž kvitovali – vždyť těmi známkami jsem vlastně ukázal, jak jsou všichni učitelé dokonalí.
     Šanon se ale musel také s přibývajícími písemkami aktualizovat, a tím byli pověřeni další žáci, kteří se o to „po mém“ postarali, ale u některých kantorů bylo to moje hogo fogo už natolik okaté, že stačilo zaklepat a:
     „Jdete si pro zadání, že?“
     „Ano.“
     „Nate, vy syčáci.“
     Dal jsem tak vzniknout dokonalému komplexu, kde byli všichni spokojení – kantoři neměli obavy, že děcka budou nepoužitelná; ředitel se radoval z prestiže a peněz, které se do školní kasy pravidelně sypaly; děcka měla radost, že mají od rodičů a učení pokoj; rodiče měli radost ze svých „nadaných“ ratolestí; a já byl (byť dočasně) v balíku.
     Ale není se čemu divit, Čech je přece tvor šikovný, a když se mu chce, vždycky si najde cestu, jak přechcat systém.
     Ostatně, divíte se, že se nyní angažuju v politice?