Co bys chtěl za tři kačky?

*

Vzpomenete ještě, jak jsem vyprávěl o Lacovi Kistnerovi, který nějak nezvládl skutečnost, že pes není ovce? No - a tomu se stalo ještě před koncem vojny něco, co se příliš od záměny ovce a psa nelišilo. Byl to právě on, kdo se po mně „svezl“ jednoho dne, kdy se útvarem nesla nelibá pravda zhmotněná studenou večeří: kouskem salámu, půlkou taveného sýra, vejcem na tvrdo a kostičkou špeku - trochu povařeného a obaleného v paprice, tedy paprice mleté, sladké. Chleba  nepříliš měkkého (to mělo svůj hluboký důvod spojený s chemickou bezpečností vojsk) bylo, co hrdlo ráčilo, ale to víte: maso chlebem nenahradíš! Naprosto nelogicky jsem to odskákal já. Byl jsem tehdy už jediným kuchařem praporu, druhý kuchař si kroutil první rok z devíti za deserci se zbraní v ruce  a nerozumný výrok o jejím použití. Takže Lacinko takto prehovoril: Do paroma, kuchára tu máme na izbe, ale nieje čo žrať.

Nic jsem mu nevyvrátil pravdivým tvrzením, že ani já nemám nic jiného, než taveňák a vejce. Boha tvojho, na to Laco, to hovor lampasákom!

Kuchári a budú žrať to, čo my! To môžeš povedať farárovi! Smířil jsem se s tím, že ho přesvědčit nelze - a nakonec mi na tom ani moc nezáleželo. Řeči se mluví a voda teče.  Litanie pokračovaly ještě asi pět minut, nikdo už jim nevěnoval pozornost. Potom  - nápad! Nechal jsem ještě Lacka dožvanit a pak dosti nahlas, abych upoutal patřičnou pozornost, povídám:  Pravdu nemáš, ale abys viděl, že jsem ochoten pro kamarády něco udělat tak tedy… dejte mi každý pár drobných, co je máte po kapsách, řekněme tak třičtyři kačky a v sobotu si dáte do trumpety.

Co to bude?  a To se moc nevytáhneš! - Tak dejte víc… To bych rád věděl, co... Jen abys je zítra nenechal v Růži (místní hostinec)… Co s těmi pěťáčky chceš dělat a podobná povidýlka... Nechte se překvapit – odrazil jsem všefrontální verbální útok, dočkejte času! Nakonec seřezat mne můžete vždycky, když vás podtrhnu....

Druhý den jsme jeli nakupovat drobnosti, jako koření, něco špeku, tvrdý rohlíky do knedlíků a samý takový maličkosti a - u koňského řezníka za sebraný peníz tři dvoukilové koňské salámy (byl tehdy za deset káčées kilo). Večer, když skončil úklid kuchyně a pomocná směna odešla, jsem salámy oloupal, nakrájel na kostky, trochu přisejpnul pepře mletého a nasypal do lahve: vrstvu salámu, vrstvu cibule, pepř, hořčici, olej a znovu: salám, cibuli... až byla láhev od okurek plná, upěchovaná. Stejně jsem udělal i druhou - taktak, že se to do nich vešlo. Pak jsem rozředil trochu - asi litr octa dvěma litry vody a naloženou uzeninu jsem tím prolil, zavřel a schoval v lednici do kouta, kam nikdo nezašel (lednice měla pětkrát šest metrů). V sobotu na mne útočili nedočkavci už od deseti hodin, ale kdepak: počkejte, řek' jsem, že to bude k večeři.

My ti, no my tě...vyhrožovali.

Se mnou ale nebyla řeč. Než se v kuchyni všecko urovnalo, uklidilo a uzavřelo bylo půl páté. Zavolal jsem dva největší křiklouny, aby mi šli pomoci s tou baštou na barák. Celí nešťastní, že nemohli už po cestě prozkoumat obsah došli na ubytovnu, ihned, o k a m ž i t ě  kus chleba, lžíci a během necelé minuty bylo všech třináct hladovců okolo obou sklenic a jelo to! Laco byl u té flašky, která o chvíli dřív zela prázdnotou. Bleskurychle se přemístil a ještě z druhé sklenice ukořistil několik soust. Pak zastrčil lžíci (všichni chválili, ale on první) do kapsy bluzy a řekl: Dobré to bolo, ale... kde si zobral ešte ostatné peniaze na tu salámu. Za tich našich par halierov s'to nemohol kúpiť. Zasmál jsem se: no ona konina je jen za deset kaček kilo, víš?

Čó? To bol kôň?

Já vůl… V ten moment vypadal Laco jako zelená příšera, oči vylezlé, pusu v hrsti a během dvou vteřin vyletěl ze dveří. Když se vrátil, vypadal jako když proběhl plynovou komorou. Ještě však měl tolik sil, že se mnou vyplnil celou zoologickou zahradu. Mně ho bylo líto, netušil jsem, co to s ním provede, ač už jsem měl zkušenost s tím psem pečeným v Doupovském prostoru, jenže jsem si to včas neuvědomil. Pro ostatní to ovšem byla nevídaná zábava: Ty vole, co blbneš? vždyť si nás od té flašky odstrkoval!

Já jediný ho litoval a upřímně, ale na mne jediného se ještě za týden snášela slova na vojně dost běžná, ale na papíře, na takovémto papíře i dnes velmi málo frekventovaná.

Přitom byla pravda, že to vlastně konina nebyla, oni tu koninu dělali z hovězích odřezků, nekvalitního vepřového s přídavkem plazmy - a čertví, možná ještě z dalších zvířat a jejich částí  - ale já tu držkovou dostal za koně! 

Inu každé dobro musí být po zásluze potrestáno...