Karlovi to vyšlo

*

Četl jsem jednou povídku "Pomsta" svému příteli Karlovi Benešovi. Nakonec jsem se ani nedověděl, zda se mu líbila, protože ho okamžitě  zaujala věcná stránky té story. Krátce se uchechtnul a povídá: Ne, že  bych se chtěl vytahovat, ale mně taková podobná pomsta vyšla na dvěstě padesát procent. Účinnost takové pomsty nezáleží ani tak na tobě, co si vymyslíš, ale na tom, jak myslí ten, komu je ta vymyšlenost určena - a taky na náhodě.

A - vida zájem na mé tváři - zapálil si cigárko, opřel se v židli dozadu a pokračoval: Taky já jsem měl svého Pepu Kačiatka, jenomže se jmenoval Karel Teplý. Samozřejmě jsme mu přezdívali Buzík. Aby toho nebylo málo, nastoupil i nový velitel čety, právě z učiliště vyřazený, tak zvaný naftalíňák, poručík Bronislav Chvostek, navíc skálopevně přesvědčený, že je svým křestním jménem předurčen pro armádní kariéru.  Podivuhodně brzo se sblížil s Buzíkem, asi ve stejnou dobu, kdy se mu začalo říkat Ocas. Tito dva pilířové armády, kteří se sblížili nad půllitry a půldecáky, snad měli mezi sebou soutěž, kdo mne (ale nejen mne) více zpraží, seřve, poníží... Zpražit? to jo, seřvat? to taky jo, ale ponížit? To bych se musel cítit poníženej, ale já v nejhorším případě byl příšerně naštvanej (řekl to drsněji) a to ještě ne vždycky. Nějak jsem byl nad věcí a věřil a těšil se, že můj čas přijde a on jo - on fakt přišel…

 

Vyjeli jsme nějak koncem května do prostoru letních cvičení, na LVT (ne Liberecké výstavní trhy, ale letní výcvikový tábor). Do vesnice - Valče - kilometr přes les, skoro tři kilometry po cestě. Do krámu, nebo na autobus, jsme chodili po té cestě, ale na vlak a od vlaku, či do hospody a z hospody, jsme chodili zkratkou přes les. Skončily nějaké dílčí prověrky a skončily úspěšně. V pátek za to skoro všichni dostali povolení k opuštění ubytovacího prostoru - opušťák, všichni -  vyjma šesti, kteří byli ponecháni na ostrahu tábora. Samozřejmě, že kdybych byl v této šestici chyběl, naskákaly by mi na tváři pupínky. Navíc Buzík před odchodem z tábora přišel s podezřelým úsměvem za mnou a povídá: Hele, Beneš, to hlídání tady je pěkná flákárna. Takže do neděle večer zasypete tu starou latrinu a vykopete novou...

Provedu! Kde bude ta nová?

No - to nechám na Vás...

 

O svých pocitech tehdy  nemohu dnes mluvit, tolik sprostejch slov ani neznáš; měl jsem dopal, ale jen chvíli. Asi mi nebudeš věřit, ale já se nakonec do té práce dal radostně a vesele jsem si u ní pískal! Po chvilce totálního naštvání se mi totiž rozleželo, že to je přece ta šance, na kterou už dávno čekám. Vykopal jsem - naštěstí v písčité zemi - novou díru, osadil okraj jámy novým "bidýlkem". Pověřil jsem svých pět spolutrpitelů, aby okamžitě začali chodit na novou úlevnu.

Ty vole, povídá první, který se vrátil z výkonu hygieny, ty vole, dyť tys' to vykopal zrovínka na tý pěšině od hospody!)

Jó ? fákt ? povídám, to jsem to tedy pěkně podělal ! Co kdyby tam někdo spadnul ?

V ten moment pochopil. Řval smíchy a sípal: Copak kluci, ty tu musej' bejt do osmi, to je eště vidět, ale...

Správně, ale. Je pravda, že to nebylo ještě to pravý vořechový - nakonec nás tam chodilo jen šest a jen dva dny, Chvostek jistě přijde od autobusu a tak se tomu vyhne, ale ... Správně, ale. Stačí to. Takové a podobné úvahy se opakovaly vždy, když do tábora dorazila další skupina kamarádů. Takovej seriálek to byl... Kluci nám dali něco ze svých domácích dobrot, trochu jsme se napili a v deset jsme už byli zalezlí ve stanech.

 

Ve třičtvrtě na dvanáct se ozval rámus, překvapené vykviknutí Ocasa a neartikulovaný řev Buzíka, z kterého byla rozlišitelná jen jednotlivá slova, jako:

"..kterej vůl.., já vás..., co to jeeé? jéžišmarjá - to je h-o-v-n-o!" ... a tak.

Ve stanech bylo ticho, nebo skoro ticho. Za chvilku bylo ticho i u latriny (bodejť by chtěli být viděni s takovou hnědou hodností na nárameníkách!) a my zase nejsme troubové, kteří píchají do vosího hnízda a to jsme ke všemu netušili, že v noci přijdou spolu (proto těch dvěstě procent), že to protáhnou přes hospodu a tak ještě víc otupí svou pozornost! Jen druhý den jsme v blízkosti těch dvou významně popotahovali nosem...

 

Kupodivu: mně ani slovo! Asi přemýšleli, co by mi provedli a nic jim nebylo dost kruté. Přemýšleli, přemýšleli až tu svou šanci propásli. Z čista jasna přišel rozkaz, abych se ihned  vrátil do kasáren a druhý den jsem již nastupoval o sto kilometrů dále k útvaru železničního vojska. S kamarády jsem se ani nestačil rozloučit....

…a to je těch dalších padesát procent.